Parikka, Jussi: Geologie médií

Parikka, Jussi
Geologie médií

recenze přírodní vědy

Prach, sníh, korály, špatně placení horníci. To vše autor shromáždil do své knihy, která přehodnocuje tradiční pojetí médií. Rehabilituje přitom některé romantické představy o naší planetě.

Média jako extenze světa
Jussi Parikka
: Geologie médií. Přel. Jan Petříček, Karolinum, Praha, 2020, 202 s.

Co všechno můžeme chápat jako médium? Finský teoretik médií Jussi Parikka působící na University of Turku (a nyní také na FAMU v Praze) tento termín pojímá osobitým způsobem. Typem „média“ je pro něj kupříkladu prach, který přes dlouhé vzdálenosti přepravuje minerály a kovy a z hlediska filozofa v sobě koncentruje celou řadu společenských, politických a mediálních témat: „Kovy a mikroby, perzistentní organické škodliviny a pesticidy.“ Médiem je pro autora i led, jehož vrstvy zaznamenávají chemické transformace naší planety, stejně jako korály, jež „můžeme považovat za nahrávací přístroje uchovávající dokonce miliony let starou minulost“, za prostředek zaznamenávající stopy antropocénu i jaderného věku.

Toto a mnoho dalšího je možné se dočíst v Parikkově knize Geologie médií. Jak v doslovu vysvětluje filozofka Dita Malečková (působící v rámci programu Studia nových médií na FF UK), kniha je závěrečnou částí trilogie o ekologii médií. První dva díly se věnovaly říším virů a hmyzu, a to „nejen jako metaforám mediálních technologií, ale konkrétním příkladům popisu dynamiky jevů, který umožňuje pečlivé koncipování kontinua mezi přírodou a technikou“. Výrazně z knihy promlouvají autorovy obavy z budoucnosti a z toho, že možná žijeme ve století „prachu, vyčerpávání vodních zdrojů a dezertifikace zemědělské půdy“. A přitom ukazuje, jak na tuto situaci reaguje současná umělecká praxe, když se umělci například snaží dokumentovat, jak „Země burácí a zvučí“.

Parikka navazuje na myslitele jako Giles Deleuze a Friedrich A. Kittler. Finský autor sice nezachází tak daleko jako Kittler, podle něhož nová média ohlašují „smrt Člověka“, protože v centru systému zápisu nemůže stát člověk i samotný zápis současně, ovšem i on odsouvá člověka trochu do pozadí. Na jedné straně se zabývá vizemi Země bez lidí: „Pokud za tisíce let na Zemi dorazí jiný živočišný druh, co tu nalezne? Pod povrchem odkryje miliardy neznámých předmětů bez zjevného užitku. Určitě se bude divit, proč jich je tolik.“ Na druhé straně rozebírá myšlenky o tom, že kameny a kovy pod zemí rostou jako organické látky a že celá Země je živá entita se specifickým kmitočtovým pásmem. Nezřídka přitom cituje i umělecké texty, například povídku Arthura Conana Doyla Když Země vykřikla, v níž se poněkud výstřední profesor Challenger při výzkumu zemské kůry provrtává k vrstvě, která reaguje jako živá: „Samotný povrch nebyl úplně homogenní, ale pod ním, jakoby viděné přes sklo, byly bělavé skvrnky nebo puchýřky neustále měnící tvar i velikost.“ Jak Parikka podotýká, v jedné z nejbizarnějších scén „znásilnění“ v celých dějinách literatury pak profesor Challenger proniká onou rosolovitou vrstvou, „jen aby přiměl Zemi zakřičet“.

Parikka si přitom uvědomuje, že podobné myšlenky nejsou nijak převratně nové, mají svoje předchůdce. Kupříkladu koncept živoucí Země už od dob antiky „přežívá jako představa o terra mater a během vzniku hornických kultur v 18. a 19. století zakořenila v romantické filozofii“. S respektem píše také o alchymii, která je podle Malečkové „nejvhodnějším modelem pro tento typ zkoumání“. Takže například počítače jsou podle něj vysoce uspořádané soubory minerálů. Parikka také zmiňuje texty Thomase Pynchona, podle něhož má současná doba své formy „alchymie“ spočívající především ve fetišistickém vztahu ke zboží, zážitkům a identitě.

Autorův jazyk je poněkud temný či občas až přehnaně vyostřený („státní teror“). Jeho myšlenkové přeskoky od sněhu ke cloudovému ukládání dat mohou na někoho působit až příliš překotně, jiní ale mohou v jeho „propojování oblastí, které se zdály být velmi vzdálené a vzájemně nesouvisející“, shledávat přínos. Autorovi jde totiž právě o syntetizující pohled, který by integroval jak mikroorganismy, minerály a kovy, tak i špatně placené horníky, dělníky v továrnách na součástky do špičkových zábavních technologií nebo lidi v Pákistánu a Číně, kteří obětují své zdraví za kusy staré elektroniky. (Sarkasticky píše o asijských továrnách, jež jsou sužované sebevraždami dělníků a typické jsou pro ně zdravotní problémy související s hliníkovým prachem – „vedlejším produktem snah o to, aby se naše iPady náležitě leskly“.) V akcentu na to, že vše, co používáme, musel někdo fyzicky vyrobit z materiálů, které předtím někdo jiný za často nebezpečných podmínek musel vytěžit, kniha souzní s nedávno vydanou publikací Behemot: Dějiny továrny a utváření moderního světa (Host 2019).

Pro překonání dichotomie příroda vs. kultura volí Parikka slovo „mediopříroda“, a to po vzoru Donny Harawayové a jejího pojmu „přírodokultura“. Přínosné je, že se přitom současně snaží znovu promyslet či nově reinterpretovat prastaré koncepty, které už mohly být považovány za překonané, on v nich však odkrývá inspirující sílu a aktuálnost.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2221x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce