Arikawa, Hiro: Kočka na cestách

Arikawa, Hiro
Kočka na cestách

recenze beletrie zahraniční

Příběh o přátelství kočky a člověka je místy příliš sentimentální a málo uvěřitelný, ale očekávání nenáročného příjemného čtení rozhodně splní, a to nejen u milovníků zvířat.

S kocourem kolem Japonska
Hiro Arikawa
: Kočka na cestách. Přel. Anna Cima, Kontrast, Praha, 2020, 248 s.

„Jsem kocour. Zatím nemám jméno.“ Tímto odkazem na jeden z nejznámějších japonských románů všech dob z pera Sósekiho Nacumeho (1867–1916) Jsem kocour (1905, do češtiny přeloženo nebylo) začíná kniha Kočka na cestách japonské autorky Hiro Arikawy (*1972). Přináší příběh vyprávěný očima kocoura jménem Nana, který se svým asi třicetiletým páníčkem Satoruem Mijawakim cestuje po Japonsku a setkává se při tom s jeho rodinou, přáteli a známými (a někdy také s jejich mazlíčky).

Hiro Arikawa bývá klasifikovaná jako autorka tzv. ranobe neboli v překladu light novel, tedy nenáročného čtení, určeného zejména mladším čtenářům (toto označení zhruba odpovídá žánru young adult, ve kterém hrdinové bývají dospívající mladí lidé). Postupně si však získala reputaci i jako spisovatelka literárně kvalitnějších děl, a to hlavně díky oceňovanému sci-fi románu Slané město (2003), ve kterém hrají důležitou úlohu příslušníci japonských jednotek sebeobrany. Tomuto tématu věnovala také svá další dvě díla Uvnitř nebe (2004) a Dno moře (2005). Do zahraničí prorazila titulem Kočka na cestách (2015), který už lehčí žánr definitivně opouští. Kniha byla přeložena do angličtiny i dalších jazyků a nyní vychází i česky v překladu Anny Cimy.

Jak již bylo naznačeno, román ústřední postavou odkazuje ke klasickému dílu japonské literatury. Zatímco Sóseki v Jsem kocour zvířecího vypravěče využil k tomu, aby ho nechal ironicky soudit nedostatky lidské společnosti a obzvláště intelektuálů konce období Meidži (1868–1912), mezi kterými se autor sám pohyboval, kocour Nana má pro lidské slabosti pochopení. Tam, kde je Sóseki satiricky kousavý, Hiro Arikawa naopak zahlazuje ostré hrany lidských povah a zapojuje kočičího hrdinu do řešení lidských problémů.

Sósekimu bylo vyčítáno, že jeho kočka představuje pouhé médium pro autorský záměr a samotná je pro děj natolik nepodstatná, že by se jeho kniha klidně mohla jmenovat „Jsem pes“. Oproti tomu kocour Nana je plnohodnotná postava s vlastní osobností, která se věnuje typickým kočičím činnostem, jako je třeba snaha vměstnat se do co nejmenší krabice, což všechny kočkomily jistě potěší. Aby ovšem příběh fungoval, jak má, uchyluje se autorka k určité antropomorfizaci hrdiny. Jinak bychom těžko vysvětlili scény, kdy Nana pomáhá Satoruovi hledat správné květiny na hrob či obdivuje horu Fudži. Poněkud nevěrohodně také působí Nanova absolutní oddanost páníčkovi, kterou bychom v reálném světě hledali spíše u psů, například u legendárního japonského Hačikóa, jenž vyhlížel svého pána na nádraží ještě devět let po jeho smrti (a to říkám, i když jsem spíše kočkomilka než „psorád“, jak milovníky psů novátorsky nazývá překladatelka).

Ačkoliv název a zvířecí vypravěč může ve čtenářích vzbudit představu, že půjde o dílo humoristické, není tomu tak. Máme před sebou spíš dojímavý příběh, plný soucitu se všemi živými tvory a typicky japonského vědomí krásy života spočívající v jeho pomíjivosti. Důvod, proč se Satoru vydává na svérázný road trip po krásách Japonska za doprovodu svého kocoura, kterému hledá nového majitele, totiž není právě radostný. Postupně se dozvídáme, že i dříve k němu byl osud několikrát krutý, ale on se ve všem snažil vždy hledat jen to nejlepší.

To je jistě pozitivní poselství, avšak stinnou stránkou je, že postava Satorua, která neprochází žádnými konflikty a všechny životní tragédie bez reptání přijímá, pak ve výsledku působí podobně uvěřitelně jako kocour vybírající květiny na hrob. Možná proto kniha vyznívá až sladkobolně sentimentálně, obzvláště v závěru.

Naštěstí postavy Satoruových přátel, které mladý muž a kocour na cestě potkávají, díky svým nedostatkům působí lidštěji; Satoru je pro ně ve své až nepřirozené dobrotě spíše nedostižným vzorem. Nejživěji je pak vykreslena postava tety, která má vždy nejlepší úmysly, ale dělá jí problém mezilidská komunikace; něco tak banálního jako poslat synovci zprávu SMS tak pro ni může představovat psychicky nesmírně náročný počin. Významným tématem knihy jsou rodinné vazby a vztahy s přáteli, které mohou být podobně důležité. Jedním z poslání příběhu je fakt, že i rodinu si můžeme zvolit.

Celkově se však i přes zmíněné nedostatky – sentimentalitu a nevěrohodně působící hlavní postavu – jedná o příjemně plynoucí příběh s hlubším přesahem, který obzvláště v těchto dnech karantény a zavřených hranic umožní čtenářům cestovat aspoň na papíře.

Překlad Anny Cimy, autorky oceňovaného románu s japonskou tematikou Probudím se na Šibuji (2018), obsahuje drobné nedostatky, na nichž však má vinu spíše nedokonalá redakční práce. Na to, že jde o její první přeloženou knihu, je její výkon celkově spíše nadprůměrný.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.