Hradecký, Daniel: Přibližování dřeva

Hradecký, Daniel
Přibližování dřeva

recenze beletrie česká

Hradeckého poezie se čte těžce, čtenář se v ní pohybuje s obtížemi. Je podobná minovému poli, v němž jsou rozesety autorovy aforisticky jízlivé komentáře, které nás nutí našlapovat velice opatrně. Nakonec ale chceme být zasaženi. Na Hradeckého filozofickém smýšlení, pohybujícím se někde na pomezí osvícení a znicotnění, je totiž něco neskonale vábivého.

Co tě nezabije, to tě nudí
Daniel Hradecký
: Přibližování dřeva. Perplex, Opava, 2019, 60 s.

V pořadí čtvrtá básnická sbírka Daniela Hradeckého nese název Přibližování dřeva. Autor s ní navazuje na předešlý úspěch velice osobní sbírky 64. I jeho aktuální kniha je nominovaná na cenu Litera v kategorii poezie.

První oddíl, nazvaný Redakce dokonalé básně, se z celé sbírky vymyká. Za prvé obsahem: jedná se o specificky lyrickou, úspornou báseň, která nás v až příběhovém modu zve na cestu na neznámé a zlověstné místo. A za druhé formou: čteme precizně vypreparovanou črtu, která je oproti dalším oddílům velice minimalistická. Hradecký v ní ale, stejně jako v předešlé sbírce 64, opět téměř kategoricky konstatuje, že viděný svět je takový, jaký je: „Taky býci s náladou volů. / Nekladou odpor, protože nečekají. / Jde z nich klid a strach / tak, jak jsou – (…)“ či: „Na zahradu dotírá žitné pole, / před sklizní vypjaté do oblouku, / zlověstné tak, jak je – “ (s. 15).

Tato jednoznačná tvrzení jsou ale následně vystavena výsměchu a opovržení ze strany neznámého redaktora, který sarkasticky celou báseň shazuje: „Bejky s náladou volů celkem schvaluju, ale předtím ty křídla pastvin, ses posral, ne? Jako dobrý, ale tak možná Slovákům do časopisu…“ (s. 16). Hradecký tímto autorským gestem stanovuje hru se čtenářem. Jeho řečová strategie se vyvyšuje nad text, který v první linii (autonomní) říká, že není rozpor mezi básnickým viděním a skutečností, aby ho v té druhé (metatextové) shodil ze stolu. V jeho poezii se ale přitom stále hraje o všechno: konkrétně jde o osobní zpověď skrze básnění, ve které autor zároveň úmyslně odhaluje nicotnost a vyprázdněnost svých vlastních slov. Hradecký je zkrátka skeptik a ironik, pro něhož je ale přesto slovo svatým grálem. Vážnost a nicotnost v jeho rozkolísaném, a tím pádem i dynamickém díle odděluje jen tenká hranice.

Kníže aforismů
Druhý oddíl, jádro knihy, nazvaný Přibližování dřeva stejně jako celá sbírka, lze číst jako silně zpovědnickou poezii, obnaženou na holou kost: „Nečekat na smrt, ale vyjít jí vstříc, / když už prý musíme jen umřít, řekl mi Pavel.“ (s. 26) Můžeme jej však vnímat také jako troufale aforisticky sestavenou básnickou výpověď, v níž se slovem jen tak ledabyle plýtvá – frekventovaně, v nonsensových jazykových protimluvech –, aby se odkrývala nahodilost v podstatě řeči. Ta se zde vzpírá svému zmechanizovanému používání: „Nezdá se ti, že boží mlýny melou docela rychle?“ (s. 22) Odhalení tohoto rozporu ale není výtka, právě naopak. V případě Hradeckého poezie jde o dvě plnohodnotné strany jedné mince, které z ní činí něco mezi filozoficko-laickým spisem a existenciálně otevřeným deníkem.

Básnický kníže aforismů – tímto označením bychom Hradeckého rovněž mohli počastovat. Jeho poezie je skutečně nejsilnější v minimalisticky bystrých a zároveň trefně sarkastických tvrzeních: „Co tě nezabije, to tě nudí, řekla jsi ráno (s. 31) (…)“, „Revoluce, aby mohla pokračovat, / nesmí dosáhnout úspěchu, řekl mi Petr (…) (s. 29)“, „Ústup je přímočařejší než postup, / protože na ústupu už jdeme najisto.“ (s. 15) Toto čteme vprostřed sbírky a přijde nám, že Hradecký aforismy (vložené do úst jiných osob) takřka sype z rukávu. Děje se tak samovolně, nenuceně a elegantně. Žádná křeč či fráze, pouze Hradeckého čistý um, který osvěžuje jinak velice rozsáhlou básnickou skladbu.

Nepolíbený múzou
Poslední oddíl sbírky: Raussig. Autor nás v něm provází mlhavými konturami snad města Ústí nad Labem (německy Aussig and der Elbe). Se severočeským prostorem je Hradecký jakožto mostecký rodák (žijící nyní v Litvínově) úzce spjat. Zároveň je to ale jakési univerzálně mytické místo, jež autorovi slouží k tomu, aby v něm zpodobnil dystopicky temnou vizi let 2020 až 2050. „Ne všechno je v pořádku / a jinak, než říkám“ (s. 45), čteme nyní verše, v nichž už ale svět není takový, jaký je (viz citát z prvního oddílu). Hradecký si schválně protiřečí. Jeho verše v těchto protimluvech doslova jiskří napětím. Břitké aforismy ovšem dominují i této části: „Múza mě nikdy nepolíbila, / vždycky na mě šla s nožem.“ (s. 48) Stejně tak nutkavá potřeba podrývat samotný proces tvorby: „Psát nemusíš nic, postačí trousit pověst, / že píšeš, že urputně pracuješ, / a na smrtelném loži pak prohlásit, / žes to spálil, aby mohli oplakávat / ztracené dílo, jenž nikdy nevzniklo.“ (s. 46)

Hradeckého básnické já je, podobně jako jeho poezie, nepoddajné. Má v sobě něco aristokratického, pyšného a proklatého, na co si nemůže normální smrtelník sáhnout: „Cigareta zachránila víc duší / než zahubila těl“ (s. 43), píše Hradecký a v tomto krátkém dvojverší toho poví víc než mnoho současných básníků dohromady. Letošní Literu bych právě proto přál jemu. Napsal jednu z nejsilnějších knih loňského roku.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 737x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce