Borkovec, Petr: Za Alicí Wierpichovou

Borkovec, Petr
Za Alicí Wierpichovou

sloupek beletrie česká

Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.

Za Alicí Wierpichovou

Nekrologů, které oceňují její básnické dílo, vyšlo a asi ještě vyjde dost. Delší články a studie shrnující její význam pro českou poezii se, jak vím, chystají. Tento sloupek bych rád věnoval několika osobním vzpomínkám na Alici umělkyni i výjimečnou ženu, na Alici, s níž mě – ačkoli jsem tomu nikdy úplně neuvěřil – pojilo přátelství. Navíc… byl jsem, pokud vím, poslední, s nímž před svou smrtí mluvila.

Seznámili jsme se na začátku roku 2007. Alice tehdy plánovala oslavu šedesátých narozenin. Pamatuju si to velice dobře. Když jsem jí byl totiž v jejím oblíbeném bistru Solitaire na pražských Vinohradech představen, za což vděčím básníku Miloslavu Topinkovi, podívala se na mě od baru a řekla přesně tohle:

„Já jsem Alice, šedesát let po smrti, což se musí zapít. Zvu tě, bizonku.“

Její slova mě tehdy rozhodila na všechny strany. Netušil jsem, jestli je to celé jenom drsný žert, zda něco slaví, bude slavit, a pokud ano, kolik jí je, protože šedesát rozhodně ne. A k tomu to tykání a úděsné oslovení. Nakonec jsem slavné básnířce začal, celý rudý, u toho baru prkenně blahopřát a omlouvat se. Ale ukázalo se, že oslava se teprve plánuje, že bude mohutná a někde mimo Prahu, že jí skutečně bude šedesát, že pozvání míní vážně a že oslovením „bizonku“ častuje úplně všechny muže na světě. Včetně barmana i Miloslava Topinky, který se smál celý večer.

Na oslavu jsem nakonec nejel, ale do bistra Solitaire jsem začal za Alicí Wierpichovou chodit pravidelně. Nikdy nesedávala jinde než na baru, a to ani tehdy, když měla v bistru početnější společnost. Vidím ji před sebou na barové stoličce. Drobná, v krátké sukni, černých punčocháčích, lodičkách na vysokých podpatcích a s těsnou černou sametkou nad hlubokým výstřihem, bez níž ji – podle mnoha svědectví – nikdy nikdo nespatřil. Pamatuju si ji obklopenou ze všech stran přáteli, kteří se k ní důvěrně naklánějí a zvedají skleničky do vzduchu. Nezapomenutelný obraz. Alice měla ráda černé oblečení, občas nosila dokonce krátký smuteční závoj a černé rukavičky. Říkávala tomu „outfit rozvedené vdovy“. A variantu se závojem nazývala „prudkým stylem zesnulé vdovy“. Pokud vím, jejím životem prošlo mnoho mužů, mnohdy významných, ale žádný z nich nezemřel. O bývalých partnerech se vyjadřovala sporadicky a vždycky s láskou a vtipem – často používala legendární formulaci „byl moc fajn, ale byl to pračlověk“.

O svých básních mluvila Alice málo. Když jsme byli v bistru sami dva, někdy mi z nich četla, někdy je také přede mnou psala – ty stručné ironické, jazykově tak vynalézavé veršované výkřiky, které ji na konci života proslavily! Ona sama jim říkala „milostné urážky“. Jednou o nich prohlásila:

„Na život a na smrt! Vůbec ne! To, co píšu, jsou souboje na smrt a na smrt!“

Vepisovala je rukou do miniaturních sešitků, které připomínaly pouzdra na cigarety. Ale mluvit o nich nechtěla. O čem mluvila ráda, bylo venkovské dětství a provoz malého hospodářství. Tohle jsme měli společné a Alice báječně a s chutí líčila sekání a sušení trávy, letní koupání, vyprávěla o oblíbených domácích zvířatech a dětských přátelstvích – jak zvláštní a překvapivé v kombinaci s tou dráždivou sametovou stužkou na krku, černým závojem, vzorným barmanem a skleničkou neředěného campari, které zbožňovala! A pak filmy – její velké téma. Alice Wierpichová byla skutečný filmový znalec. Milovala a výborně znala staré grotesky i horké novinky, chodila do kina až na tři filmy denně! Ráda říkávala, že Chaplin je její rohypnol, ale Frigo – Frigo, to je lexaurin!

Buster Keaton ostatně provázel Alici Wierpichovou až do posledních chvil. Když byla před Velikonocemi hospitalizována u boromejek, požádala mě, zda bych jí do nemocničního pokoje nepřivezl nějaký plakát s Frigem. Tak se i stalo. S pomocí dramaturga kina Ponrepo Milana Klepikova se dokonce podařilo opatřit Frigovu papírovou figurinu v životní velikosti, kterou jsem jí do nemocnice dovezl několik dní před smrtí. Alice měla obrovskou radost a se svým obvyklým šarmem, v nemocniční košili, ale nalíčená a se sametovou stuhou na krku, podotkla:

„Je nějakej placatej. Budu ho muset vykrmit. Vařej tu docela dobře.“

V tu chvíli jsem se, přiznávám, rozplakal. Sbohem, Alice. Ať je ti země lehká a ať se jednoho dne shledáme v baru Solitaire.

Zde mělo moje vzpomínání na básnířku Alici Wierpichovou skončit, nechtěl jsem dál psát ani slovo. Ale editor sloupků Pavel Mandys mě přesvědčil, abych příběh dopověděl do konce. Budiž. Na Zelený čtvrtek jsem přijel do nemocnice na návštěvu a sestra mi při vstupu pošeptala, že s Alicí je zle, že se její stav prudce zhoršil.

Když jsem přistoupil k jejímu lůžku, spala. Díval jsem se dlouho na její krásnou tvář. Pak jsem ji vzal za ruku, políbil ji na čelo a chtěl se vzdálit, protože jsem zaslechl šum z chodby a domníval se, že přichází někdo z příbuzných. Nechtěl jsem se s nikým z nich setkat. V tom okamžiku Alice otevřela oči a řekla čtyři slova:

„Rozepni tu stuhu, bizonku!“

Byl jsem zmatený úplně stejně jako při našem prvním setkání.

„No tak, rozvaž to,“ opakovala Alice.

Opatrně jsem Alici sáhl za hlavu, ve vlasech nahmatal drobný uzávěr a stiskl. Těsná sametová stuha se zavlnila a – Alici Wierpichové odpadla od krku hlava.

Snad mi to její truchlící rodina promine.

 

Emil Hakl: Vývar
Petr Motýl: Jak se Češi vypořádali s koronavirem
Petr Borkovec: En scen ur ett äktenskap
Markéta Pilátová: Umyj si ruce a zaplať své služce
Petr Motýl: Na Květnou neděli
David Zábranský: Jsme na moři
Petr Borkovec: Vdovy na jaře
Markéta Pilátová: Café Corso
Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

© Petr Borkovec
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: mp, 10.05.2020 13:52
Borkovec, Petr: Za Alicí Wierpichovou
Nic mu není svaté. Ani Topinka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1910x

Inzerce
Inzerce