Bunda, Martyna: Bezcitnost

Bunda, Martyna
Bezcitnost

recenze beletrie zahraniční

Polská spisovatelka a novinářka Martyna Bunda se narodila v roce 1975 v Gdaňsku a sama sebe označuje za Kašubku. Není tedy náhodou, že na Kašubsku se odehrává i děj její knihy.

Citlivá sága o bezcitnosti
Martyna Bunda
: Bezcitnost. Přel. Barbora Kolouchová, Argo, Praha, 2019, 272 s. 

Autorka je absolventkou hudební školy a vystudovala rovněž sociální politiku na Varšavské univerzitě. Kniha Bezcitnost (polsky Nieczułość, 2017) je její prvotinou a v Polsku slavila velký úspěch – byla nominována na několik literárních cen, z nichž získala cenu Gryfia. Mimo to byla Martyna Bunda za své reportážní texty několikrát nominována na cenu Grand Press.

Bezcitnost je malá sága velké rodiny – tří generací žen. Je to příběh jejich trápení, problémů, ale i radostí. Rozela a její dcery žijí v malé smyšlené vesnici jménem Děvičí Hora v severním Polsku. Kniha je rozdělena do kapitol nazvaných podle ročních období a tomuto rytmu se přizpůsobuje i děj. Podkapitoly jsou pojmenovány podle hlavních postav – matka Rozela, nejstarší dcera Gerta, prostřední Truda a nejmladší Ilda. Každá z žen prožívá svá vlastní trápení a vypráví ze svého úhlu pohledu. V pozadí se odehrává děj, který všechny postavy spojuje. Každá z hlavních hrdinek si prošla odlišnými životními peripetiemi, jejich osudy jsou ale propojeny stejnými tématy a motivy, předkládanými čtenáři v rozmanitých verzích. Společným jmenovatelem jsou především láska a nenávist. Láska nejen milostná, ale především láska k rodině.

Chladná lhostejnost vztahů
Rozela je žena, která sama vychovala tři dcery. Nenávidí muže (včetně mrtvého manžela) a její minulost, již autorka čtenáři pomalu odkrývá a rozvážně dávkuje, ji postupně dohání. Kruté vzpomínky na období války, znásilnění německými vojáky, týrání a boj o holý život ji nakonec dovedou až k šílenství. Přestože mateřství a dcery jsou pro ni smyslem bytí, vzájemný vztah se zdá být velice složitý. Jedním z klíčových rysů je častý pocit dcer, že jejich matka je bezcitná. Nejen vůči nim, ale i vůči celému okolnímu světu. Název Bezcitnost tudíž není náhodný. Chladná lhostejnost lidských vztahů je v románu skloňována ve všech pádech. Příběh o matce a dcerách pochopitelně rozvíjí i motiv mateřství, jehož různé podoby prostřednictvím ženských hrdinek ukazuje.

Kniha popisuje život z mnoha úhlů. Autorka se nevyhýbá ani erotickým a sexuálním scénám, které, jak už může být čtenáři jasné, přinášejí každé z žen rozdílné zážitky a pocity. Mluvíme o příběhu žen, ale mužnost je také jedním z výrazných témat, které se knihou proplétá neustále. Většina mužů je zde nějakým způsobem zbavena hrdosti nebo alespoň typických představ o mužnosti. Přes výrazné ženské hrdinky není Bezcitnost jen ženská četba a bylo by krátkozraké tento zajímavý titul přehlížet jen kvůli ženské tematice. Zapůsobí a osloví nepochybně obě pohlaví, pro ženy bude patrně čtenářský zážitek o něco niternější a postavy jim budou bližší. Bezcitnost je kniha o silných ženách, které, ač mohly být zprvu ovládané, si nakonec najdou svoje místo na světě a vezmou život do „vlastních rukou“. Pro postoj hrdinek je příznačná Rozelina rada jedné z dcer: „Také jí řekla, že od mužů nemůže příliš očekávat.“ (s. 86) Neznamená to však, že by hrdinky mužským elementem opovrhovaly. Jejich rozhodnutí a životy se neustále točí kolem mužů. Jejich partnerské vztahy jsou jako na horské dráze, přesto nemůžou bez mužů existovat.

Vztah, který v příběhu rozhodně není bezcitný, je láska matky a dcer k jejich domu i vesnici. Mnohokrát se zde objevuje motiv domova a silného pouta, jež všechny hlavní hrdinky ke svému rodnému kraji chovají. Přestože sestry postupně z rodné vsi odešly, dům je přitahuje nevysvětlitelnou silou. „Děvičí Hora ji však držela podivně silně. A čím dále Ilda putovala v myšlenkách, tím víc se jí stýskalo po matce a sestrách.“ (s. 104)

Vyprávění, které zprvu působí klidně, až příliš popisně, se postupně rozběhne v dramatický sled událostí. Autorka má dar proplouvat ožehavými náročnými tématy a situacemi takovým způsobem, že si čtenář ani neuvědomí, čím vším si hrdinky od začátku příběhu prošly. Napjatý vztah matky a dcer i sester mezi sebou dospěje na hranici výbuchu, když Rozela začne přicházet o duševní zdraví a je potřeba se o ni starat. Autorka v knize velice lidsky, citlivě a autenticky rozvíjí motiv smrti a lidského konce. Můžeme sledovat Rozeliny myšlenky před smrtí, které se bála, přestože na konec života dlouho čekala, ale i úvahy jejích dcer: „[…] bůh neexistuje a že si ho lidé vymysleli, protože se bojí umírat. Domnívala se, že ona sama [Ilda] takovým strachem netrpí. Pokud se někdo narodil, musí i zemřít.“ (s. 95) Rozela zemřela, ale život jejích blízkých pokračuje. To je jedno z poselství, která kniha přináší. Přes veškerá utrpení, jimiž si hrdinky prošly, plyne život dál. Životní cyklus se smrtí jednoho člověka nezastaví a není třeba smutnit. Co se mělo stát, se stalo a tak je to přirozené a správné.

Zlověstná příjemnost
Autorka ráda čtenáře šokuje, vyvolává v něm emoce nebo alespoň popisuje situace, při kterých čtenář kroutí hlavou. Nenechává ho ani na chvíli v klidu. Emotivní či drsné momenty jsou proloženy občasnými humornými historkami a spousta dalších kuriozit přináší rozpačité pocity a vzrůstající duševní neklid. To je jedním z hlavních kladů knihy. Způsob, jakým Martyna Bunda pracuje s čtenářskými emocemi, je až zlomyslně příjemný. Mistrně jej navádí přesně po takové linii, jakou pro něj vybrala. Činí tak kladením důrazu na vybrané motivy, z nichž některé popisuje do podrobností, zatímco ostatních se jen letmo dotkne.

Celkový přístup Martyny Bundy k ženským záležitostem a jejich popisu je velice otevřený a upřímný, ač občas trochu kontroverzní. Rozhodně jí patří obdiv za schopnost mluvit o složitých tématech a umění zpracovat je v knize přístupnou formou. Celková melancholičnost knihy může být shrnuta větou Gertiny dcery, když jí babička a tety vypráví příběhy z jejich života: „V tu chvíli se jí nejmladší Lobelka podívala přímo do očí a řekla: ,Ale ty historky jsou přece smutné.‘“ (s. 221) Ano, podstatou knihy je, že její příběhy jsou smutné, protože jsou pravdivé. Přinejmenším pro postavy knihy. Ale díky autorčinu citu a daru bezprostředního popisu těžkých a složitých životních okamžiků konec Bezcitnosti přináší jejímu čtenáři pocit zvláštního klidu v duši. Svět se točí a život přes všechny jeho složitosti plyne dál.

 

© Míša Ditrichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 464x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce