Čechová, Miřenka: Baletky

Čechová, Miřenka
Baletky

recenze beletrie česká

Ve své druhé próze se významná tanečnice, divadelní režisérka a choreografka vypořádává s obdobím dospívání zasvěceným baletu. Autobiograficky inspirovaný román láká čtenáře autentickým odhalováním života plného dřiny, drilu a odříkání i šokujícími zážitky v atmosféře Prahy devadesátých let. Ironizující pohled mladé protagonistky díky své střízlivosti míří nejen do vlastních řad, ale především pak k despotickým a nevyrovnaným kantorům zneužívajícím svého mocenského postavení.

Iluze labutího jezera
Miřenka Čechová
: Baletky. Paseka, Praha a Litomyšl, 2020, 224 s.

Baletky jsou po experimentálním debutu Miss AmeriKa z roku 2018 druhou prózou Miřenky Čechové a ilustrují život začínající baletky na pražské konzervatoři, kterou Čechová v devadesátých letech absolvovala. Autorka v několika rozhovorech zdůrazňuje, že ačkoliv román může působit díky silné paralele s jejím vlastním osudem velice autenticky, jedná se o fikční text, osobními zážitky nanejvýše inspirovaný. Iluzi autenticity navozuje silně stylizovaný jazyk vyprávění, odpovídající dospívající dívce a pražské klubové scéně, a fragmenty deníkových poznámek a postřehů s přesnými údaji o místu a čase. Přesto ale text ve výsledku autenticky nevyznívá, ba naopak, v některých momentech je až křečovitě vyumělkovaný a násilně konstruovaný. Problém spočívá v přílišné snaze šokovat, vyrazit čtenáři svou přímostí dech. To se projevuje především v pasážích z klubů a divokých večírků plných drog, kde pro naprostou doslovnost zmizela veškerá atmosféra.

Právě tato přeexponovanost jak jednání postav, tak i vedlejších dějových linií (hledání zamlčeného bratra a jeho radikální proměny) snižuje celkový efekt hlavního narativu. Zdá se, jako by sekundární příběhy fungovaly pouze jako pojistka pro případ, kdyby hlavní látka nestačila. Vše je rychle odbyté, permanentně chybí napětí i překvapení. Přitom hlavní námět poskytuje široké možnosti, kam jít hloub. S baletní kariérou souvisí vedle přehnaných nároků, soutěživosti a osamělého života bez rodičů rovněž poruchy příjmu potravy a neustálá bolest. V těchto momentech je vyprávění silně ironizováno a v pasážích, kde hlavní postava trpí absolutním vyčerpáním a úzkostmi, působí text mnohem přirozeněji a Čechová ukazuje, že na této úrovni lze předvést více. Stejně tak kapitoly věnované vyzrálejšímu období zachycují intenzivnější emoce, aniž by jejich styl sklouzával k jazykovému afektu, a zdají se být autorsky nejvydařenější. To bohužel neplatí o tématu tranzice, které má obrovský potenciál a v české literatuře by si zasloužilo svůj prostor, nicméně opět vyznívá jako připojené pouze na efekt.

Autorka v rozhovoru pro rozhlasový pořad Liberatura odůvodňuje zařazení transgenderové tematiky tím, že se jedná o další, odlišné ztvárnění těla. Tělo a tělesnost stojí ve středu všeho dění, především pak samotného baletu. Správné tělesné predispozice sloužící jako vstupenka do prestižní pražské státní konzervatoře, špatné známky za kilogramy navíc, tělo jako nástroj vyjádření a pracovní prostředek, hmota. Skrze ně prostupuje zranitelnost a bolest, které tvoří kolorit příběhu. Drobné postavy, neustále se vzpírající proti přírodě, která je častokrát nenechá vyhrát. Nikoliv špatná disciplína, nedostatečná píle a odevzdanost, ale obyčejné lidské, dětské tělo, měnící se podle své přirozenosti, které naráží na přehnané limity a normy ruské baletní školy. Paradoxně pak působí fakt, že ve světě hlavní postavy je snazší přemoct předurčenost fyzického těla tranzicí než neustálým hladověním a neúnavným tréninkem. Možná je to právě hrdinčino pracovní odtržení ducha od hmoty, co činí z jejích intimních introspektivních záznamů vyprázdněné fráze.

Další rovinou textu je ztráta identity ve jménu uniformity reprezentované stejnými dresy, proporcemi a uhlazenými drdoly. Malé osobní revolty sice vedou k trestům a důtkám, ale jsou to jediné, co protagonistce umožňuje udržet si kontakt s vědomím sebe sama a později také sebrat dostatek sil k zásadnímu rozhodnutí – vzdát se baletní kariéry, pro kterou již tolik vytrpěla. S tímto tématem pracuje Miřenka Čechová rovněž v dokumentu I Was a Ballet Dancer, který je zpovědí pěti bývalých studentek pražské konzervatoře, jež se profesionálními primabalerínami z různých důvodů nestaly. Dále je text tematicky propojen s tanečním představením FAiTH, zpracovávajícím tragický osud bývalé baletky Národního divadla, který je rovněž do románu vkomponován.

Ačkoliv je text na mnoha místech patetický, křečovitý a plný klišé, je možné tyto atributy vztáhnout k pocitům, které Čechová popisuje. Odosobnění jako obranný proces, maximální objektivizace oddělující vlastní prožitky od formy, nepřirozenost vytočených kyčlí a krvavých palců. Zároveň svižný rytmus, ve kterém se příběh odvíjí, jako by odpovídal rytmu tanečních dob. Co by nemělo zůstat opominuto, je závažnost témat, se kterými se autorka vypořádává na různých rovinách. Kritika mocenského systému zneužívajícího vlastní autority a jeho absurdních standardů, a naopak otevřenost k genderové rozvolněnosti. Českým literárním vodám tato tematická svěžest prospívá.

 

© Nikola Bečanová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.