Gogola, Weronika: Po troškách

Gogola, Weronika
Po troškách

recenze beletrie zahraniční

Na novele z prostředí polské vesnice nejvíce zaujme hlas dětské vypravěčky, která velmi rychle přichází o svou naivitu. Vzbuzuje dojem autenticity a zároveň skrze vyprávění pomalu a nepřímo odhaluje sama sebe. Ukazuje svět prostoupený ostrou břitkostí, zasazený do zvláštního bezčasí, kde plynutí času určují údery zvonu umíráčku.

Když neodbije dvanáctá
Weronika Gogola
: Po troškách. Přel. Michal Lebduška, Větrné mlýny, Brno, 2019, 160 s.

V novele polské spisovatelky Weroniky Gogoly (* 1988) Po troškách sledujeme očima dětské vypravěčky Veroniky obraz vesnice Olšiny a jejích obyvatel v průběhu devadesátých let, kdy se Lví král a Pocahontas prolínají s tichou mytologií místní rodiny Gogolů. Na pozadí každodennosti autorka poměrně rafinovaně modifikuje vnímání času, které staví do protikladu k odbíjení hodin, podle nichž se také jmenují jednotlivé kapitoly. „V Olšinách zvoní zvony z různých důvodů. Nejčastěji na Anděl Páně. Ráno a večer taky. Vždycky ve stejnou hodinu. No a půl hodiny před každou mší. Ale zvony zvoní také, když někdo umře.“ (s. 15) Před začátkem vyprávění odbije dvanáct hodin, dvanáct rozloučení se světem, která Veroniku pronásledují po celou dobu příběhu.

Dětství s ostrou břitkostí
Odbíjení kostelních zvonů a plynutí času hrdinka vnímá jen vzdáleně. Příběhy a historie jsou v jejím pojetí integrální součástí přítomnosti, vypravuje zároveň o tehdy a teď, přičemž není jasné, kdy pro ni je „teď“. Noří se do vrstev minulosti, v nichž se plynule hned potápí hlouběji, hned naopak vyplouvá o něco blíže do přítomnosti, aniž by se čtenáře snažila jakkoli vést.

Čtenář vnímá, že příběh vypráví dítě, ale nedokáže určit věk. To je dáno specifickým stylem narace, která se po celou dobu nese ve stejném rytmu. Ačkoli vypravěčka pomalu dospívá, na jejím způsobu výpovědi se téměř nic nemění. Veroničino ironické nahlížení na skutečnost se nijak neliší od popisů hry s panenkami, a to ani když vypráví o tom, jak se ji její kluk Samuraj snaží připravit o panenství. Příběh se vyhýbá jakékoli naivitě či patosu a zůstává pevně stát na zemi. Je vyprávěn z jakéhosi bezčasí, jazykem dítěte, ale s ostrou břitkostí dospělého.

Tuto hru s časem vyprávění navíc umocňuje nabourávání zdánlivé linearity příběhu. Kapitoly – hodiny – odbíjejí od jedné do dvanácti, ale události první kapitoly nemusí nutně předcházet kapitole druhé. Například v páté hodině vypravěčka popisuje svůj pobyt v nemocnici: „Byla jsem nejmladší́ v pokoji. Jako první́ jsem poznala svou sousedku Žanetu. Ležela napravo ode mě. […] Žaneta už byla skoro dospělá. Chodila do školy. Do první třídy. Vyznala se ve spoustě věcí, o kterých jsem neměla ani tušení.“ (s. 67–68) Oproti tomu požár obchodu Jednota v první hodině popisuje následovně: „Dívala jsem se na oheň a myslela si, že asi něco skončilo. Nevěděla jsem, co přesně, ale měla jsem prostě takovou předtuchu. Hořelo celou noc. […] Ale ráno jsem vstala a místo do školy jsem se šla podívat na to, co zbylo z jednoty. Všichni jsme to udělali.“ (s. 17) Vše je nenápadně ozvláštněno popisy detailů jako třeba kravského trusu, vůní, snů či školních nesnází.

Životodárný umíráček
Ačkoli Veronika svůj příběh stylizuje jako vyprávění od začátku do pomyslného konce, pevné časové logiky se nedrží. Nedá se ovšem říct, že by pro ni čas nebyl důležitý, funguje však jinak. Nestrukturuje ho určování denní doby odbíjením zvonů, nýbrž umíráček. Smrt rozděluje minulost a vytváří tak materiál, který je třeba vyprávět. Veronika nepopisuje první den ve škole, ale první pohřeb. Když mluví o pobytu v nemocnici, nezmiňuje se o odchodu domů, ale o smrti Marka, který s ní hrál puzzle. Smrt vystupuje v průběhu čtení pomalu jako hlavní motiv celého příběhu. Je svým způsobem očekávaná, ale zároveň nečekaná. Hlavní hrdinka a vypravěčka buduje emocionální minulost, která drží pohromadě na základě zkušenosti konce. Když něco skončí, Veronika začne vyprávět dál a zpátky už se nevrací. Po troškách není empirická kronika, spíše zachycuje fluidní paměť dítěte, které vypráví své vzpomínky na dětství, ale předává dál i orální svědectví jiných.

Po troškách nenabízí divokou narativitu, ale spíš nekonvenční způsob vzpomínání, ve kterém se mísí střípky palčivé reality, zachycené v upřímném dětském pohledu na svět. Právě ten dodává novele Weroniky Gogoly dráždivý akcent. Vyprávění je prudce narušováno nečekanou přímostí a ostrostí, kterou od vypravěčky zprvu nečekáme. Materiál, který Gogola využívá, je známý a literárně mnohokrát zpracovaný. To, co její knihu dělá zajímavou, je nesamozřejmé vnímání času, života a smrti. Dvanáctá hodina je prázdná, mlčí a nechává doznít zvuky uplynulého.

 

© Kateřina Bártková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 365x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce