Meyer, Bettina: SS-Nr. 74695 Konrad Meyer

Meyer, Bettina
SS-Nr. 74695 Konrad Meyer

recenze historie

Příběh ženy, která prolomila hradbu rodinného mlčení a odhaluje minulost svého dědečka, ukazuje, že ne každý člověk je ochoten přijmout za své úsloví „Lepší v nevědomosti žíti než krutou pravdu poznati“.

Pátrání po muži s obyčejným jménem a neobyčejným úkolem
Bettina Meyerová
: SS-Nr. 74695 Konrad Meyer. Přel. Petr Dvořáček, Pulchra, Praha, 2019, 256 s.

Jak se mohl tak kulturní a po všech stránkách vyspělý národ jako Němci nechat omámit nacistickou ideologií a uvést tak do neštěstí nejen sebe, ale i značnou část Evropy a posléze v podstatě celého světa? Na tuto otázku se snaží historici a další odborníci nalézt odpověď snad již od okamžiku, kdy se Adolf Hitler v roce 1933 stal říšským kancléřem. Přiznejme si, že pro většinu Evropanů se jedná o otázku značně akademickou a přeci jen dosti vzdálenou od jejich každodenních starostí, palčivým problém je však stále pro řadu Němců, zejména pro ty, jejichž předkové patřili k předním prominentům režimu nebo ochotným vykonavatelům pokynů přicházejících z nejvyšších pater nacistické hierarchie. Mnohým je minulost jejich otců a dědů nemilá, a nejraději by ji z rodinné paměti vytěsnili úplně, jiní se snaží dopátrat motivace, která jejich předky přivedla do náruče nacistického aparátu.

Osobní vypořádání se s temnou rodinnou minulostí nejednou získá literární podobu, přičemž s řadou děl tohoto velmi specifického žánru se měli možnost seznámit i čeští čtenáři. Patrně nejznámějším autorem přeloženým do češtiny je Niklas Frank, který se ve třech knihách vypořádal se vztahem ke svému otci, generálnímu guvernérovi okupovaného Polska Hansi Frankovi, své matce i svému staršímu bratrovi; dalšími knihami tohoto typu jsou například Martin Pollack: Mrtvý v bunkru. Zpráva o mém otci nebo Jennifer Teegeová; Nikola Sellmairová: Můj dědeček by mě popravil. Jedním z posledních přírůstků na toto téma je kniha Bettiny Meyerové (nar. 1965) s prostým názvem SS-Nr. 74695 Konrad Meyer, kterou v překladu osvědčeného Petra Dvořáčka uvedlo na český trh nakladatelství Pulchra. Je téměř nemožné se dopátrat bližších informací o autorce, sama o sobě v knize prozrazuje jen to, že není vědkyně, což naznačuje, že všechna ostatní díla v katalogu německé Národní knihovny uvedená pod jejím jménem jsou práce jejích jmenovkyň a kniha o Konradu Meyerovi je jejím debutem. Na tom však koneckonců až tolik nesejde, autorčino pátrání po podrobnostech ze života vlastního dědečka v mnohém zrcadlí nesnáze a zvraty, kterými si prošel nejeden potomek aktivních nacistů, pokud se do rodinné historie ponořil hlouběji.

Rovněž jméno Konrada Meyera (1901–1973) není mezi veřejností nijak známé, nešlo o vrcholně postaveného nacistu ani přímého účastníka organizovaných masových vražd. Tento vysokoškolský profesor a mezinárodně uznávaný výzkumník v oblasti zemědělství a krajinné tvorby byl ale, jak prozrazuje i obálka knihy, hlavním tvůrcem tzv. Generálního plánu pro Východ, tedy programu kolonizace dobytých území ve východní Evropě čili plánu, jak co nejefektivněji osídlit a národohospodářsky využít nově získaná území. Je nutné uznat, a činí tak i autorka, že byť by to název plánu mohl evokovat (zejména čtenářům seznámeným s typicky nacistickými eufemizujícími názvy projektů znamenajících fyzickou likvidaci i milionů lidí), nejednalo se o plán deportace nebo likvidace obyvatelstva na těchto územích. Generální plán pro Východ řešil výlučně otázky spojené se (znovu)osídlením těchto oblastí, jaký osud čeká na obyvatele žijící tam v době příchodu německých vojsk nebylo z tohoto úhlu pohledu podstatné. V tom tkví právě hlavní provinění Konrada Meyera: ač podobně jako mnoho jiných „kancelářských pachatelů“ osobně nikoho nezabil ani nevydal příkaz k zabití jiného člověka, byl si vědom skutečnosti, že je součástí systému na masovém vraždění stojícího, a aktivně napomáhal k jeho dalšímu rozvoji. Není bez zajímavosti, že „Krátké shrnutí memoranda ke Generálnímu plánu pro Východ“ předložil Meyer veliteli SS Heinrichu Himmlerovi den po atentátu na Reinharda Heydricha – byť to autorka nezmiňuje, jde ne-li o důkaz, pak přinejmenším o silný náznak toho, jaký význam celý plán pro nejvyšší nacistické velení měl, pokud si Himmler na něj našel čas uprostřed horečné aktivity, kterou atentát na Heydricha na nejvyšších místech Říše vyvolal. Jako mnoha jiným, kteří čelili žalobě v tzv. následných procesech v Norimberku, se i Meyerovi podařilo trestu za tuto činnost uniknout. Odsouzen byl jen za své členství v SS, protože si ale odseděl tři roky ve vazbě při čekání na soudní proces, byl hned po jeho skončení propuštěn a mohl opět působit ve svém oboru jako uznávaná kapacita.

Mnoho tematických prvků obsažených v této knize zkušení čtenáři znají již z jiných děl, která se ani nemusí týkat Německa 30. a 40. let: v rodině Meyerových se o dědečkovi příliš nemluví, pokud ano, tak nikoli před babičkou, autorčin zájem zjistit podrobněji, čím se dědeček vlastně zabýval, vyvolá u části příbuzných silně negativní a odmítavou reakci, posléze se díky bádání v archivech ukáže, že dědeček si řadu vzpomínek úmyslně upravil nebo je rodině zcela zamlčel. Na rozdíl od mnoha jiných amatérských badatelů zabývajících se minulostí vlastní rodiny měla autorka k dispozici rukopis životopisu, který sám objekt jejího zájmu krátce před smrtí sepsal. Pramen tohoto typu představuje na jednu stranu bohatý zdroj informací, na druhou stranu je nutné k němu přistupovat nanejvýš kriticky, zejména pokud se lze důvodně domnívat, že jeho původce má zájem některé informace utajit či upravit. V tomto ohledu autorka neselhala, z dědečkova vlastního životopisu sice hojně cituje, ale často k citacím dodává vlastní kritické úvahy, nejednou je i schopná předložit důkazy z archivních materiálů, že Konrad Meyer vědomě lže nebo přinejmenším neříká celou pravdu. To se netýká jen jeho příklonu k nacismu a působení za války, ale rovněž i rodinných záležitostí – Meyer byl celkem třikrát ženat, přičemž autorka je jeho vnučkou z druhého manželství, což pochopitelně vede k tomu, že řadu věcí vnímá či interpretuje odlišně než její dědeček.

Je rovněž zajímavé si při čtení všimnout rozdílů v tom, na co pozornost zaměřoval Meyer a na co jeho vnučka. Vysokoškolsky vzdělaný zemědělec se pochopitelně ve svém životopise doširoka rozepsal o svém životním díle, tedy Generálním plánu pro Východ, zatímco jeho vnučka věnuje plánu jen necelé tři desítky stran své knihy. Naopak když Meyer zmíní studijní návštěvu Krakova, a vynechá jakoukoliv zmínku o blízké Osvětimi, rozepíše se jeho vnučka o své návštěvě památníku neblaze proslulého tábora na čtyři stránky. Podobně formulace o koupi rodinného domu za výhodných podmínek, kterou Meyer uskutečnil v polovině třicátých let, přiměla jeho vnučku k dlouhému pátrání, na jehož konci dospěla k uspokojivému zjištění, že výhodnými podmínkami Meyer opravdu neměl na mysli arizaci židovského majetku. Pro někoho snad banální drobnost, ale je nutné ocenit snahu mladé ženy pochopit konání jejího předka ve všech rozměrech a souvislostech.

Ač by anotace, dle které autorka použila „například vlastní životopis Konrada Meyera“ naznačovala, že výsledná podoba knihy se opírá o širokou pramennou základnu, ve skutečnosti tvoří vlastní životopis Konrada Meyera páteř celého textu, drtivá většina ostatních citací i dalších pasáží mu sice oponuje, ale hlavní nosnou roli mají právě Meyerovy vzpomínky. To se nejmarkantněji projeví v kapitole věnované Meyerovu životu po ukončení soudního procesu. Tyto části svého života už totiž samotný Meyer sepsat nestihl a autorka si tak pro poměrně dlouhé období let 1948 – 1973 vystačí jen s necelými deseti stranami textu. Přitom k rozvodu Meyerova druhého a uzavření třetího manželství došlo až na počátku padesátých let a kromě toho, jak již bylo zmíněno výše a uvádí to i anotace knihy, působil Meyer dlouhá léta na Technické vysoké škole v Hannoveru. Nakolik byl v kontaktu s bývalými kolegy, jak vnímal svou pozici v novém, poválečném vysokém školství, zda mu někdy někdo připomněl jeho minulost – nic z toho se čtenář nedozví, přitom by se jednalo o bezesporu zajímavé informace, umožňující lépe pochopit mnohé z aspektů tehdejší (západo)německé společnosti. Je jistě nutné ocenit, kolik energie, času a jistě i peněz autorka investovala do bádání v archivech a rozhovorů s odborníky i s vlastními příbuznými (přestože v seznamu pramenů uvádí jediný konkrétní rozhovor se svou tetou, lze předpokládat, že kratších, přípravných rozhovorů muselo v příbuzenském okruhu proběhnout více), avšak mezera mezi Meyerem jako propuštěným válečným zločincem ve středním věku a Meyerem jako milým dědečkem, jak si ho jeho vnučka pamatuje z dětství, v knize citelně chybí.

Meyerová si zaslouží uznání za odvahu, s jakou se pustila do pátrání po pravdě o svém předkovi a následně předložila svá zjištění veřejnosti. Jistě pro ni nebylo snadné odhalit milého starého pána, na kterého si pamatovala z dětství, jako válečného zločince, který proklouzl notně děravým sítem poválečné spravedlnosti. Tuto odvahu nijak nesnižuje fakt, že výsledek jejího pátrání není prvním knižním zpracováním tohoto tématu ani v jeho rámci výrazně nevyčnívá nad průměr.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Hana Veselá, 15.05.2020 19:27
Meyer, Bettina: SS-Nr. 74695 Konrad Meyer
Přečetla jsem jedním dechem! Vynikající knížka. Díky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1063x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce