Výtvarník Jiří Franta (nar. 1978) patří k výrazným postavám české scény, přičemž jako člen skupiny Rafani, finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého a host mnoha prestižních domácích i zahraničních galerií je rozkročený mezi takzvané vážné (či vysoké, chcete-li) umění a umění populární, případně takzvaně užité, tedy ilustrace knih a komiksy. Komiksy publikoval ve velkoformátovém časopisu Kix, který založil se svým kamarádem a uměleckým souputníkem Davidem Böhmem a kterého v letech 2011–2016 vydali osm čísel. Dále se objevily i v knihách, kde komiksové pasáže doplňovaly ilustrační doprovod – jednak ve své nejslavnější Proč obrazy nepotřebují názvy, ale třeba i v nedávno vydané Böhmově Antarktidě. Trochu jinak pojatá vzpomínka na mořskou nemoc (a nekonečné zvracení) z plavby na Antarktidu ostatně rámuje také Singl.

Singl je ambiciózní autorské dílo, které zřejmě vznikalo docela dlouho, soudě podle celkové náročnosti (dvě stě stran formátu A4, z toho více než polovina plnobarevných, přičemž v průměru na stránce bývá kolem deseti oken) i rozdílného přístupu v různých částech svazku: zatímco v úvodních pasážích se opakovaně vyskytují obrázky mimo komiksová okna či stránka, kde tato okna téměř scházejí, později už Franta všechny výjevy důsledně ohraničuje čtvercovými nebo obdélníkovými linkami. Řazení bývá obvykle dosti asymetrické, miniaturní okénka často obklopují nějaké větší, jindy ale autor celou stránku naopak vyskládá ve vzorné symetrii, takže vypadá jako úhledně seřazené kartičky dětského pexesa. Franta je poučený dílem Chrise Warea a jeho pojetím skladby komiksových oken, které čtenáře vytrhává z tradičního lineárního čtení. Nejde přitom o žádnou kopii, jen o funkční využití jedné (vlastně už skoro dvacet let staré!) vyprávěcí metody.

Franta navíc svá okna na rozdíl od spíše minimalistického Warea zahušťuje podrobným pozadím a mnoha postavami. Zejména pasáže z fanouškovských kotlů na fotbalových zápasech jsou neuvěřitelně zalidněné a do detailů prokreslené. Vrcholem je dvoustrana s choreem na tribuně Bohemians, na níž se nacházejí desítky různorodých postav. A protože je Franta věrným fanouškem klubu, je ještě navíc docela dobře možné, že to nejsou jen anonymní tváře, ale portréty skutečných lidí. A neplatí to jen pro některé pasáže, zejména druhá část komiksu je celá pojatá podobně pečlivě. V tomto ohledu je Singl tvrdě odpracované a rozhodně mimořádné dílo. Zároveň umí Franta zvolnit a tři celostrany například věnuje Gočárovu kostelu na Náměstí Jiřího z Poděbrad a jeho jednoduché symetrické kráse.

Samostatnou pozornost si zaslouží hlavní postava, především její vizáž. Vlastně jde o alter ego samotného autora, jen ve značně hyperbolizované podobě. Není to totiž ani tvář kladného hrdiny, ani nějaký neutrálně působící obličej – bezejmenný hlavní hrdina je skoro plešatý a má výrazný černý „mroží“ knír a ještě výraznější černé obočí, nepřerušený monochromatický obdélník. Vypadá jako páska, kterou média nasazují na oči těm, u nichž si nezajistili osobnostní práva na publikování, jen posunutá na čelo. Dohromady jeho obličej připomíná spíš nějakého loupežníka z dětských pohádek než pražského intelektuála, který je sice možná někdy vznětlivý a rád se napije, ale jinak je to spíše introvert, kterého rozčílí, když od spolustojících fanoušků létají na hřiště rasistické nadávky. Je zajímavé, že Jiří Franta sám sebe (ve skutečnosti není nepohledný) vidí takto.

Další prvky už má hlavní postava společné s ostatními a patří k poznávacím rysům Frantovy kresby – vysoký krk, úzká ramena a trup rozšiřující se do břicha a zadku, a to nejen u hospodských povalečů, ale i u prvoligových fotbalistů. Všechny postavy tu vlastně vyhlížejí jako karikatury, nejspíš i proto, že jde vesměs o muže. Ženy se komiksem převážně jen mihnou, samozřejmě s výjimkou temperamentní Ostravačky, která s hrdinou prožije románek. Ani ona mimochodem nemá vizáž krasavice, spíš takové holky odvedle.

Album má dvě části, které lze číst jako dvě samostatné povídky. V té první se hrdina dozví, že se s ním rozešla dívka, a na plánovaný romantický výlet do Říma si musí najít kumpána. Cestou i na místě pak zažívají tragikomická dobrodružství, do značné míry ovlivněná tím, že jsou většinu času pod parou. Ve druhé povídce se hlavní hrdina při potyčkách po zápasu Bohemky s Baníkem Ostrava seznámí s dívkou, která je sice fanynkou ostravského klubu, ale po následné noci v baru ho pozve k sobě domů do postele. Rozvine se docela intenzivní vztah, který ale nevydrží dlouho.

Problém obou povídek tkví v tom, že ani jedna z nich není bohužel příliš rozvinutá. Eskapády z Říma sice mají své kouzlo i humor, ale vedou odnikud nikam a schází jim pointa. Pointa druhé povídky spočívá nejspíš v tom, že se titulní „singl“ se svou známostí rozejde po telefonu, stejně jako to na začátku první povídky udělala jeho bývalá. Důvody k rozchodu jsou však celkem banální (po fázi zamilovanosti se ukáže, že mají oba o dost jiné civilizační a estetické hodnoty) a po celkem zajímavém průběhu seznamování příběh opět míří tak trochu do ztracena.

Neboli – skvělá, na české poměry mimořádná kresba i celkové vynalézavé pojetí komiksového vyprávění tu slouží dvěma v podstatě banálním příběhům, jejichž banalitu Franta nijak netematizuje. Možná jde o skutečné příběhy, které mají pro autora nějaký osobní význam, a proto si dal tolik práce s jejich zachycením. Na čtenáře však toto kouzlo nepůsobí.

Což neznamená, že se u čtení bude nudit: v Singlu najdeme mnoho skvělých dílčích scén, nápadů kreslířských i vypravěčských. Možná nás přiměje k zamyšlení nad tím, jak roste síla ženského pokolení (v každé povídce je bez bližšího vysvětlení zařazena scéna, kdy žena zmlátí muže), nebo nad údělem fotbalového fanouška, kterému už není dvacet a nepotřebuje v hulákání a rvačkách vybíjet testosteron. Ale příběh (respektive dva příběhy), který by měl komiks táhnout, je jeho nejslabší složkou. Podle informací z nakladatelství Labyrint už Jiří Franta pracuje na volném pokračování. Většina čtenářů Singlu jej bude jistě dychtivě vyhlížet. A ještě dychtivěji, pokud si k práci přizve nějakého scenáristu.