Co je a co už není kutilství, kde se vzalo a proč a jak se zkoumá? Jaký je rozdíl mezi kutilstvím a dřívějšími, historickými formami domácího „vyrábění“, jako jsou řemesla, domácí, domácká a lidová umělecká výroba? Jak se o kutilství píše v kutilských časopisech a jaký dopad měl pád socialismu v roce 1989? A jak vypadá dnešní kutilství, kdo kutí, jak a proč, a jaký vlastně je současný svět kutilské tvorby?

I to jsou otázky, které řeší kniha Kutilství: drobná mozaika svépomocné tvorby. Napsala ji v rámci grantového výzkumu (jako jeden z výstupů) skupina sociologů pod vedením sociálního antropologa Petra Gibase, který tak plynule navázal na svůj starší projekt mapující zdejší zahrádkářství.

Jak ohraničit kutilství
Pod „kutilstvím“ je možné představit si značně odlišné fenomény, ostatně jeden z českých „kutilů“, jejichž svědectví kniha přináší, otevřeně tvrdil, že se sám s tímto pojmem neidentifikuje, protože „kutila“ chápal jako pejorativní označení pro nedouka či špatného řemeslníka.

Pro vyjasnění tedy kniha přináší i definici. Kutilství podle autorů „představuje komplex svépomocných manuálních výrobních aktivit, drobných prací a oprav prováděných (povětšinou) ve volném čase. Takovýto soubor převážně volnočasových aktivit je zároveň výrazně odlišný od historických forem domácího ‚vyrábění‘, tedy řemesel, domácí či lidové umělecké výroby“, a to především proto, že kutil by neměl pracovat pro zisk. Proto do kutilství v jejich pojetí nespadá profesionální a poloprofesionální rukodělná výroba ani výroba za účelem zisku, obživy a prodeje na trhu. Ovšem nakolik jde o produkci kvalitní je podle nich druhotné.

O kutilech kniha pojednává nejen se sympatiemi, ale snad až s jakousi fascinací. Třeba když autoři až okouzleně líčí svoji cestu do jisté severočeské lokality, která měla být autokempem, ale po příjezdu výzkumníci nevěří svým očím: „Stala se tu zvláštní věc. Běžný autokemp s karavany se díky postupnému zvelebování karavanů na boudy, později na boudy se záhonem, poté na boudy se zahradou proměnil v seskupení mnoha malých rozmanitých chatek s velkou zahradou. Vypadá to jako malebná vesnice, která místním po většinu roku poskytuje střechu nad hlavou. Už se sem nejezdí kempovat, jezdí se sem ‚na chatu‘“.

Kutilství je pro autory ale podnětné i jako obecná kategorie, impuls k přemýšlení, protože podle nich nabourává některé zažité stereotypy, „překračuje řadu dichotomií“, které často vnímáme jako od sebe oddělené, „ať už jde o práci a volný čas, výrobu a spotřebu, nebo právě sféry mužského a ženského“. Podle autorů i ženy „kutí“, protože v jejich pojetí pod toto označení patří i (častěji ženské) činnosti jako pletení, vyšívání, háčkování či šití šatů.

A dále kniha oceňuje obecnější význam kutilství; kutilové a kutilky totiž „skrze vynalézání a výrobu nereflektují pouze svou manuální zručnost nebo estetické cítění, ale někdy i nepřímo vyjadřují svůj společenský postoj a životní styl a zároveň v manuální činnosti samotné spatřují a prožívají smysl, který překračuje jednotlivé vyráběné, upravované a opravované předměty“. V neposlední řadě je pak kniha oslavou „bohatství a šíře každodenní lidské kreativity“.

Malé dějiny kutilství
Jestliže se dnes vznik kutilství obecně spojuje s životem v komunismu s jeho chronickým nedostatkem zboží i služeb, pak kniha přináší odlišný obraz. Vrací se hlouběji do minulosti, ke vzniku moderní společnosti a masové tovární výroby, která zvláště mužům brala jejich nezávislost a často i hrdost. (Sugestivně o této změně u nás píše Stanislav Komárek, podle něhož otcové ve starších dobách mohli svým synům fyzicky ukázat, co vyrobili, ale čím se tak asi mohl pochlubit úředník?) A „právě v této době se začíná objevovat v USA obraz muže kutila, který je schopen vyrobit, upravit či opravit vybavení domu a jeho okolí a také se této činnosti věnuje“. Tato kutilská role mužům umožnila vytvořit si „nezávislý prostor uprostřed závislosti a odpovědnosti vůči rodině, představovala spojení hodnoty práce, která měla i vedlejší ekonomický profit, a zábavné činnosti ve volném čase“. A tento model se prosadil i v Evropě, kde dávají autoři jako příklad poválečné západní Německo. Tam „došlo v 50. letech ke stabilizaci, nárůstu volného času a prostředků (pětidenní pracovní týden) a obratu ke konzervativnímu pojetí rodiny“. Mužský představitel bohatnoucí střední třídy tak měl „přispět svým dílem k chodu domácnosti a vyvarovat se tak svodům zahálčivého či nočního života“.

Jaký byl vývoj v komunistických zemích? Samotný V. I. Lenin prý praktické domácí činnosti označil za „práci barbarsky neproduktivní, malichernou, unavující, otupující a ubíjející“, a měly proto „vymizet s nárůstem a zkvalitněním státem poskytovaných služeb“. Skutečnost ale byla jiná. U nás prý sociologové od přelomu 60. a 70. let sledovali masivní nárůst kutilství, přičemž zájem od (většinou montovaných) chat se obracel spíše k chalupám, které vyžadovaly dodatečné úpravy. (Kapitola o seznamovacích inzerátech v Rudém právu v letech 1975 až 1983 navíc dokládá, že kutilství bylo u mužů preferovaným rysem.)

Slavný televizní pořad Receptář ovšem vznikl až dva roky před koncem komunistické éry, takže Přemek Podlaha jej vytvářel a moderoval z větší části v nových, demokratických (či kapitalistických) poměrech, konkrétně až do roku 2014, kdy zemřel. Ve své době šlo o úspěšný pořad, který při své propagaci spolupracoval například s tematicky spřízněnými periodiky, takže třeba na stránkách časopisu Modelář mohli diváci objevit značku „R“ u výkresu modelu letadla, které bylo představeno v pořadu. „Receptář tedy podnikavost propagoval a sám se jako zvláštní podnikatelský projekt také profiloval“, uvádí se v knize. A v rozhovoru pro článek Proměny českého kutila (Lidové noviny 2.5. 2020) Gibas popsal Podlahovu strategii: „Na základě žité lidské zkušenosti vytvořil značku Receptáře, pod niž shromáždil virtuální komunitu lidí, kteří mezi sebou sdíleli své výtvory a zkušenosti.“ Polistopadová doba ovšem vývoj pořadu silně ovlivnila: Přemek Podlaha pak v 90. letech mimo jiné uváděl i Receptář pro podnikavé s novou znělkou od Ivana Mládka: „Už je to tady, nejedno znám řemeslo, rozjedu to, divil bych se, kdyby mi to neneslo.“ Ovšem jak víme, kutil, který podniká a vydělává, už podle představ autorů přestává být kutilem…

Kutilství dnes
Po roce 1989 se kutilství možná více rozrůzňuje. Někdy jde o holou nutnost, jako v případě bezdomovců, kteří z různých materiálů vlastnoručně vytvářejí stanová městečka podél vlakových tratí, improvizovaná lehátka v městských houštinách či přístřešky v mostních konstrukcích.

V jiných případech autoři konstatují rozšiřování záběru kutilství ze sféry domácnosti i do prostředí designu a návrhářství módy či hraček. Jde tedy o sféru „na pomezí kutilství a autorské tvorby“ a její původce kniha trochu ironicky označuje jako „tvořílky“, což je ovšem termín, kterým se i sami příslušníci této komunity někdy označují. Mnozí z nich svoje „ručně a srdcem“ vyráběné produkty prodávají, například na „dyzajn marketech“ a další prostě v kutilství nalézají seberealizaci a přirozenou součást života, jako další ze zpovídaných mluvčích: „Já jsem se musel už narodit s kladivem v ruce. Je to pro mě přirozené, je to životní styl, součást mého života. Kdybyste mi svázali ruce, zavřeli mě do kanceláře, zemřel bych. Je to taková vnitřní potřeba a nedokážu říct proč. V sedmi letech jsem rozebral svou tříkolku, ze které jsem si postavil motokáru. Tam to všechno začalo.“

Těžko tedy zobecňovat, ale kupříkladu z průzkumu časopisu Praktická žena od 80. let až do doby po roce 2010 by se vývoj motivů kutění či tvoření dal zjednodušeně shrnout takto: v 80. letech „praktická žena“ pletla, aby měla něco hezkého na sebe a pro svou rodinu, ale nešlo o koníček, spíše o praktickou nutnost, „v 90. letech pletla, aby udržela domácí harmonii, a dnes může plést pro svoje potěšení.“

Na základě výzkumu sociálních sítí autoři soudí, že čeští kutilové se projevují v zásadě nepoliticky, což trochu kontrastuje se zahraničním výzkumy, které v kutilství a obecněji v celé „DIY kultuře“ shledávají nezanedbatelný politický a konkrétněji emancipační potenciál.

Univerzální jev jdoucí napříč lidskými dějinami?
Kniha poskytuje v hutné zkratce základní přehled o dané problematice a skutečně asi jde o „první komplexní pokus o vymezení toho, co je kutilství“, jak si autoři předsevzali. I když, jak už to u definic bývá, samozřejmě můžeme vznášet drobné námitky či doplnění. Jeden z výzkumů v knize se týkal „lidové“ výroby na Chebsku v 19. století. Podle jeho závěrů se tam vyrábělo „z důvodů zajištění obživy, nikoliv pro zábavu. Dnešní chebští kutilové a kutilky tedy nemají se zdejšími truhláři, tkalci, krajkářkami, řezbáři a mnoha dalšími výrobci takřka nic společného“. Je ale nutné volit takto kategorický slovník? Pokud si i prostí venkované vyráběli typické dřevěné holubičky zavěšené na stropě nebo kraslice, mívalo to vždy (nebo primárně) nějakou utilitární, náboženskou, magickou nebo sociální funkci, ale estetický aspekt tam byl třeba podle etnologa Petra Janečka přítomen do určité míry také. A jeho oborový kolega Antonín Jiráček dodává: „Nevidím důvod, proč by si před staletími také lidé na vesnici neudělali radost něčím, co přímo nesouviselo s hospodářstvím (a to i ve větší míře, než o tom máme doklady).“

Doplňme ještě, že francouzský výraz pro kutilství, bricolage („brikoláž“), použil antropolog Claude Lévi-Strauss pro označení mytického či „divokého“ myšlení, v němž docházelo k předem neurčenému přeskupení vybraných starších prvků v novém kontextu. Tak jako kutil pracuje s tím, co má právě „po ruce“, podobně i domorodec spojoval do nového celku věci na první pohled nespojitelné a nesouvisející. V tomto smyslu by tedy kutilství mohlo být chápáno i jako obecnější jev, procházející napříč lidskými dějinami.

Pokud má přitom kutilství pro někoho negativní význam (zfušované či amatérsky odvedené práce), jak jsme viděli výše, a je občas dáváno do protikladu k profesionálnímu a vědeckému přístupu, stojí za to připomenout, že některé významné vědecké objevy spatřily světlo světa díky původně „kutilskému“ přístupu svých původců. Viz například přístroj doma postavený z dětské stavebnice Merkur, na němž Otto Wichterle vyrobil první kontaktní čočky. Jak přitom zaznělo při rozpravě nad Gibasovou přednáškou v Centru pro teoretická studia, některé objevy mohou vědci učinit možná jen na přístrojích, které si předtím sami vymysleli a vyrobili a jejichž fungování proto dokonale znají…

Kutilské téma je každopádně produktivní, proto se těšíme na další a obsáhlejší materiály, které autoři chystají publikovat. Primárně jim totiž (naštěstí) nejde o suché definice, ale o to, jak pomocí odkrývání významů podomácku „zbastlených“ věcí a jejich příběhů lépe a hlouběji chápat jejich tvůrce: jaký dávají svému životu smysl a jak se mění společnost, ve které žijí.