Platzová, Magdaléna: Otevřený dopis premiéru Babišovi

Platzová, Magdaléna
Otevřený dopis premiéru Babišovi

sloupek beletrie česká

Vážený pane premiére, jsem česká spisovatelka, žijící dlouhodobě ve Francii. Nemyslím si, že byste moje jméno mohl znát. Muž, který řídí stát a neustále se rozrůstající firmu, jistě nemá na literaturu čas. A teď ještě do toho ten virus.

Otevřený dopis premiéru Babišovi

Víte, já opravdu obdivuji, jak všechno zvládáte. Jak dokážete každý malér obrátit v něco pozitivního, pro Vás prospěšného. To bychom se od Vás mohli učit, my Češi, co většinou všechno tak nějak prošvihnem. Popadnout příležitost za pačesy, vydojit ji i s cecíky jako kravku z velkochovu a zbytek nasekat do párků. Vy, pane premiére, všechno, co Vám vstoupí do cesty, umíte převést na společného jmenovatele a tím jste Vy, a pokud „řídíte stát jako firmu“, proč nejít ještě dál a nezaměnit slůvko „jako“ pomlčkou? Ale to jsem se nechala unést.

Pane premiére, jsem jako většina českých občanů, venkovanů i lidí z města, velice znepokojena dlouhotrvajících suchem v ČR. Jistě ani Vás tato klimatická nepřízeň nenechává v klidu spát. Vždyť pohromy, jako jsou sucha a pandemie, vzbuzují v lidech (tj. voličích) atavistické pocity úzkosti, ze kterých hledají únikovou cestu tím, že najdou viníka. U viru se to už skoro podařilo. Ale na koho, na co ukázat, když neprší?

Můžeme obviňovat klimatické změny, ale to je, vážený pane, příliš abstraktní. Neštěstí potřebuje tvář a mohlo by se lehko stát, že dostane tu Vaši.

Nechci Vás strašit. Ale již dávní vládcové dobře věděli, že dlouhotrvající sucha jsou pro jejich popularitu nebezpečnější než ukradené peníze, podvody a všichni političtí odpůrci dohromady. Sucho je mohlo stát trůn a někdy i hlavu. Aby tomu předešli, zaměstnávali celá konzilia kněží a zaříkávačů a neváhali sáhnout i k extrémním řešením.

Máme tu příklad císaře Hadriána, který v roce 130 n. l., kdy Egypt pod vládou Římanů sužovala sucha, neváhal vhodit do Nilu svého nejoblíbenějšího milence, krásného Antinoa, aby usmířil hněv bohů a lidí. Šuškalo se sice, že tak velká ztráta to zas pro něj nebyla, protože Antinoovi už táhlo na sedmnáct a začínal chlupatět, ale stejně. Kdyby se císař nebál, že se pod ním rozkýve trůn, jistě by se svého miláčka tak hrozným způsobem nezbavil.

Nu, jsou různé způsoby, jak si zachránit krk. Některé naštěstí vědecké.

Při jedné ze svých rešerší jsem narazila na informaci, o kterou bych se s Vámi ráda podělila. Nepředpokládám, že byste se při svém aktivním způsobu života někdy zabýval psychoanalýzou a jméno Wilhelm Reich Vám pravděpodobně nic neříká. Přiblížit život a dílo tohoto originálního vědce by bylo na dlouhé lokte, soustředím se tedy výlučně na jeden z jeho přístrojů, který bych ráda doporučila Vaší pozornosti.

Jedná se o takzvaný Cloudbuster (tak jej nazval Reich) neboli rozháněč mraků, který ovšem dokáže i opak, totiž dešťové mraky vytvořit.

Poslední roky svého vědeckého života Reich věnoval zkoumání vesmírné energie, kterou nazýval Orgon (nemýlíte se, je zde etymologická příbuznost s orgasmem). Tvrdil, že tato neviditelná síla, která vším hýbe a vše ovládá, má vliv na stav všech živých i neživých složek vesmíru, a tedy i na meteorologické procesy. Od toho poznání už byl jen krůček k tomu, aby začal počasím manipulovat.

Cloudbuster není složitý přístroj (obrázek přikládám). Zdálky vyhlíží trochu jako kanon. Jde o soustavu dutých kovových trubic, které jsou jedním koncem namířeny k nebi a druhým napojeny na vodní zdroj. První úspěšný pokus – dokonce za mírně lukrativním účelem – provedl Reich na počátku 50. let minulého století na žádost pěstitelů borůvek ve státě Maine. Po pouhém dni jeho „vysílání“ se skutečně na čistě modrém nebi zformovaly husté mraky neobvyklého vzhledu a začalo vydatně a vytrvale pršet. Vše je řádně zdokumentováno, dokonce i výše peněžité odměny, kterou mu spokojení pěstitelé borůvek odevzdali. Jeden z posledních velkých pokusů, které Reich před smrtí podnikl, byl v Arizonské poušti. Tam sice „vysílání“ muselo trvat déle, ale nakonec se i v tomto nemožném prostředí podařilo přivolat déšť.

Vážený pane premiére, to je výzva. Kdo jiný než Vy by měl namířit k nebesům toto dělo a donutit je, třeba násilím, aby vypustila vláhu na naši vyprahlou zem? Kdo jiný by se k tomu úkolu lépe hodil než Vy, který stojíte jako bájný kolos široce rozkročený nad českomoravskou krajinou?

Dopátrat se, jak fungoval a jak byl sestrojen Reichův přístroj na déšť, nebude složité. Existují podrobné nákresy, a v Reichově muzeu ve státě Maine se dokonce dochoval jeden exemplář.

Mohl byste tam jménem republiky vyslat nenápadného, jazykově vybaveného vyzvědače či vyzvědačku (mohl by se například vydávat za spisovatele), který by tajně okopíroval vše potřebné.

S pozdravem: Dešti zdar!

 

 

Marie Iljašenko: Jak zůstat za barem. Lekce rodného jazyka
Petr Borkovec: Za Alicí Wierpichovou
Emil Hakl: Vývar
Petr Motýl: Jak se Češi vypořádali s koronavirem
Petr Borkovec: En scen ur ett äktenskap
Markéta Pilátová: Umyj si ruce a zaplať své služce
Petr Motýl: Na Květnou neděli
David Zábranský: Jsme na moři
Petr Borkovec: Vdovy na jaře
Markéta Pilátová: Café Corso
Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

 

© Magdaléna Platzová
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1392x

Inzerce
Inzerce