Puchner, Martin: Svět ve slovech

Puchner, Martin
Svět ve slovech

recenze literární věda

Literatura má moc utvářet dějiny, národy či civilizace, a vpisuje se i do životů těch, kteří nečtou. Zhruba takové je východisko ambiciózního exkurzu do dějin světové literatury v pojetí harvardského profesora.

Čtenář, jemuž nestačila imaginace
Martin Puchner
: Svět ve slovech. Přel. Petra Johana Poncarová, Host, Brno, 2018, 432 s.

Dějiny literatury jsou podle Martina Puchnera, harvardského profesora německého původu, především dějinami technologií, které ji umožňují, a až sekundárně dějinami žánrů nebo idejí. Puchner dokonce v úvodu objemného Světa ve slovech konstruuje příběh těchto dějin: nejprve se orální vypravěčství protnulo s technologií písma, vyvinutou původně za účelem účetnictví a diplomacie. Moci nad ustavujícími a posvátnými texty (typu Epos o Gilgamešovi, hebrejská bible, Homérovy eposy…) nabyly elitní skupinky písařů a kněží, které znalostí složitého písma disponovaly.

V druhé fází Puchner hovoří o vzpouře charizmatických učitelů, jako byl Buddha, Ježíš nebo Sókratés, kteří přes své vzdělání písmo odmítli a zásluhou svých následovníků paradoxně inspirovali vznik nových žánrů. Zatřetí se s vynálezy usnadňujícími psaní začali objevovat individuální autoři a žánr románu, kde Puchner oproti západní představě uvádí jako nejstarší román nikoli Cervantesova Důmyslného rytíře dona Quijota de la Manchu, ale Příběh prince Gendžiho, zapsaný japonskou dvorní dámou už kolem roku 1000.

A nakonec přichází fáze všeobecného rozšíření papíru a knihtisku, potažmo masová produkce, gramotnost a fenomény jako noviny či manifesty. Revoluční úlohu Puchner připisuje i nejnověji zrodu internetu, který ve svých digitálních knihovnách překonává sny starověkých vzdělanců a obecně se podílí na nové literární expanzi.

Když se Puchner následně pouští do podrobnějšího vyprávění, vybírá si šestnáct momentů ze světových dějin, které pokládá z hlediska vztahu literárního díla a technologie za zlomové. Kapitoly se tedy nezabývají pouze estetickým významem toho kterého díla, jak to známe například z Kánonu západní literatury jiného amerického profesora Harolda Blooma, kterému ryze estetický přístup umožnil o čtyři dekády dříve demonstrovat západní nadřazenost.

Puchner rozkládá pozornost na dílo a způsob jeho zachování, vtělený většinou do osudu kanonického čtenáře. V kapitole o Homérovi se proto soustředí na dobyvatele Alexandra Velikého, který chtěl svým osudem Homérova vyprávění překonat a v rámci svého tažení vytvořil kosmopolitní infrastrukturu, skrze níž pořečtil Asii a vytvořil tak podmínky pro uchování řecké kultury. V kapitole o Starém zákoně si zase Puchner všímá židovského exulanta Ezdráše a jeho důvodů pro posvěcení pouta mezi Bohem a písmem ve znovu nabytém Jeruzalémě, které se v podobě svatého písma plně ujme až po zničení chrámu. Když však středověká církevní praxe příliš snadno přitaká knihtisku a rozjede obchod s odpustky, následujeme příběh kněze Luthera, který využije souběžného rozšíření bible a možnosti vést tiskem veřejnou polemiku k překvapivému oslabení moci papeže a katolické církve – ve jménu písma. Sám je pak dokonce přeloží do lidové němčiny.

A pak je tu ještě jeden čtenář, sám Puchner. Ten nejenže se rozhodl nově převyprávět známé příběhy a rozšířit dějiny literatury o některá méně známá díla, jako je mayská kniha rad Popol Vuh, svědčící o vzniku zcela nezávislé písemné tradice na americkém kontinentu, nebo západoafrický Epos o Sunďatovi, který dosud přežívá v ústní podobě, pod vlivem vymožeností dvacátého století jej ovšem začali mandinští bardi zaznamenávat na audionahrávky. Puchner má tu exkluzivní možnost, že se na většinu míst, o kterých vypráví, osobně vydává, a zmínky o místech tak doplňuje o vlastní cestopisná pozorování. Některá z nich se vlivem literatury stala památkami a kulturními centry, jiná už přežívají pouze v literatuře a ještě jiná – jako například autonomní zapatistické hnutí – teprve vzývají moc literatury v rámci svého budoucího uznání: „Naší zbraní jsou naše slova!“

Vcelku úsměvná jsou potom Puchnerova setkání s nobelisty Orhanem Pamukem a Derekem Walcottem. Toho prvního navštíví v Istanbulu při svém stopování pohádek Tisíce a jedné noci, Pamuk ho však odbude s tím, že se jejich vlivu snaží spíš vyhýbat, protože „vytvářejí exotický a nereprezentativní pohled na islámský svět“. Ještě více se Puchner jeví být na obtíž autoru největšího postkoloniálního eposu Omeros, Haiťanu Walcottovi, k jehož údivu se hodlá vydat do dějiště jeho divadelní hry Moře u Dauphinu. Walcott ho varuje, že tam nic není, Puchner se ale odradit nenechá a cestou div nezničí vypůjčené auto, aby mu pak náhodný porážeč prasat sdělil, že je vnukem předobrazu jedné Walcottovy postavy. Kromě bažin a odpadků tam jinak skutečně nic nebylo.

Světový literární trh
V myšlence světové literatury se Puchner tradičně odvolává na Goethovu výstřední průpovídku směrem k Eckermannovi, podepřenou mistrovým zaujetím v čínských románech a únavou z literatur pojímaných národně. Překvapivější však je, že druhý a podstatnější výskyt této myšlenky Puchner nalézá v Komunistickém manifestu Karla Marxe a Friedricha Engelse, kde je dávána do souvislosti s existencí světového trhu. Goethova myšlenka a vůbec celá paleta Puchnerových literárních cest by nebyla myslitelná bez vědomí vzniku globální ekonomické infrastruktury. A v tom tkví i hlavní háček Puchnerova počinu.

Světový trh se totiž nezrodil jenom tak, na zelené louce, a nejenom podle Marxe za ním stojí historie vykořisťování. Dějiny literatury jsou vlastně v Puchnerově pojetí dějinami vítězů – těch, kteří dobývali, kolonizovali, obraceli na víru, kradli historické vykopávky pro západní muzea… Paradoxně i africké nebo indiánské památky, které by měly Puchnerův výběr globalizovat (a tím jej odlišit od explicitně hierachičtějších děl jako Bloomův kánon), jsou zachovány zásluhou kolonialistů. Například misionář Diego de Landa, který nám zprostředkoval klíčové znalosti o rané mayské kultuře, zároveň inicioval masové zatýkání a mučení indiánů pro jejich „barbarské zvyky“. Neměl by takový způsob poznání být mnohem hlouběji reflektován jako druh násilí, než pouze rámován jako náš světový přehled? Dokonce i ten Walcott by nebyl uznán Švédskou akademií, kdyby dějiny své země nenarouboval na západem vyzdvihovaného Homéra.

Spojovat světovou literaturu příliš neproblematicky s myšlenkou světového trhu působí přinejmenším nebezpečně. Jako by Puchner – když to trochu přeženu – skončil tím, že ze svého dlouholetého snažení učinil světový bestseller, a celé takto pojaté dějiny literatury se navracejí ke svým počátkům, kdy bylo písmo doménou „ekonomů a politiků“, zatímco živá kultura aby se odehrávala v komunitách a samizdatech, mimo tento oficiální druh paměti. V tomto smyslu mi připadá důležité rozvíjet i jiné, třebaže méně ambiciózní koncepce literatury typu „menšinová literatura“ v pojetí Gilla Deleuze a Félixe Guattariho, které by nebyly tak silně prosycené kulturním útlakem.

Puchnerova bagatelizace estetické hodnoty díla ve prospěch šířeji pojatého vlivu pak umožňuje zařadit pod kolonku literatury na jednu kupu texty politické, posvátné, kulturně ustavující, filozofické, beletristické a popkulturní. Harry Potter je na jedné lodi s Deklarací nezávislosti, Hovory Konfuciovými či Rudou knížkou Maa Ce-tunga. Tento mix, který mi původně imponoval, se mi po hlubším zvážení Puchnerovy motivace jeví mnohem podezřeleji.

S ohledem na český kontext by najednou nebylo nepředstavitelné zvážit takový marketing Andreje Babiše jako samostatné umělecké dílo, které co do své politické moci zdaleka převyšuje dopad všech současných českých umělců. Marketing stejně jako umění vypráví příběhy a hýbe emocemi. Co nám brání ho takto interpretovat? Puchner v rámci příprav Světa ve slovech dokonce uvažoval o samostatné české kapitole, i když nakonec upřednostnil Annu Achmatovovou a Alexandra Solženicyna. Dal jim přednost před Václavem Havlem.

Přes uvedené výhrady je Puchnerův exkurs v mnoha ohledech přínosný, obohacený množstvím sekundární literatury, mapou i barevnou obrazovou přílohou. Z čtenářského hlediska mu svědčí stírání hranice mezi literárně historickými pasážemi a osobním cestopisem. Teoretiky mimo jiné ponouká k rozšíření literární intepretace o širší společenské dopady určité kanonické četby. Nejpůvodnější se jeví být ve stopování vztahu mezi písemnými památkami a jejich technologickými vynálezy, které se podepsaly na jejich věhlasu.

Puchnerova kniha totiž není pouze dílem jednoho amerického badatele a jemu nápomocných kolegů. Kniha je vynálezem Římanů, za abecedu vděčíme Řekům a za čísla Arabům, papír dorazil na západ přes arabský svět z Číny, knihtisk také vynalezli Číňané, ale k zásadnímu vylepšení pro nás došlo ve střední Evropě; a pak je tu překladatelka, brněnské nakladatelství Host, knihtiskař v Českém Těšíně, sítě distributorů, polička v mé knihovně…

Neexistuje nic hmotnějšího než něčí myšlenka.

 

© Ondřej Macl

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.