Freudenthaler, Laura: Die Königin schweigt

Freudenthaler, Laura
Die Königin schweigt

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z románu o životě jedné ženy, která nemluví; o stárnutí, vyhasínání, vzpomínkách, strachu a bolesti. A hlavně o mlčení.

Die Königin schweigt
Laura Freudenthaler
: Die Königin schweigt. Droschl, Wien, 2017, 208 s.

RÁNO BÝVALA RÁDA NA NOHOU vždycky jako první, zatímco všichni ostatní ještě spali. Bylo na tom cosi tajemného, být jako jediná vzhůru. Nikdo nevěděl, že tam je. Fanny byla půl hodiny nebo i celou hodinu sama, vypila si kávu a promyslela si, co bylo toho dne třeba udělat, a pak se pomalu pustila do práce. Když se cítila dobře, přišly jí ty okamžiky stejné jako dřív, jednotlivé minulé okamžiky, které přesáhly až sem, protože je už několikrát prožila. Fanny ale často nedokázala celý den vstát ani rozlišit jeden okamžik od druhého. Ležela v manželské posteli, kterou už celá desetiletí s nikým nesdílela, a mezitím za okny ubíhaly dny. Na švestce seděli ptáci, za deště odletěli, a když pak vysvitlo slunce, zase se vrátili. Fanny měla občas pocit, jako by se někdo plížil kolem domu. Telefon zazvonil. Fanny se pokusila vyvolat ve svém těle impulz, který by ji donutil vstát a vytáhl ji z postele. Marně. Poslouchala vyzvánění telefonu. Představovala si, jak Hanna naslouchá vyzváněcímu tónu ve sluchátku a čeká, až to Fanny zvedne. Podle toho, kolik času uběhlo, než přestal telefon zvonit, Fanny vyčetla, jak velké musely být starosti, které si Hanna dělala, a jak vysoká byla pravděpodobnost, že Hanna nasedne do auta a za tři hodiny sem vejde dveřmi. Už se to jednou stalo, ale od té doby Fanny pokaždé doufala, že se to přihodí znovu. Zvonění ustalo. Fanny se nepodařilo vstát. Možná to taky byla vnučka. Už se jí dlouho neozvala. Sem tam přišla pohlednice ze zahraničí. Fanny otočila hlavu na polštáři na stranu. Na nočním stolku ležela kniha s prázdnými stránkami a zlatožlutou obálkou. Připomínala Fanny vnučku. Pouze první strana knihy nebyla prázdná, vnučka na ni napsala: Milá babičko. A pod tím stálo, že knihu daruje Fanny, aby do ní sepsala své vzpomínky. Vnučka si chtěla s Fanny popovídat o jejích vzpomínkách. Ne o tvých pohádkách z vesnice, řekla. O opravdové minulosti. Fanny se usmála. Nechápala, co od ní to dítě chce. Netušila to ani teď. Možná vnučka mezitím pochopila, že je lepší nechat mrtvé v klidu, a proto zmizela. Snad ji vnučka taky začala počítat k mrtvým. Copak se jí neuchovaly žádné obrázky z dětství, zeptala se vnučka. Obrázky, zeptala se Fanny. Fotky, řekla vnučka. Byla netrpělivá. O některých věcech se nemluví, říkával otec. Všechno, co se jednou přihodilo, se nacházelo tady v tomhle domě. Fanny slyšela zvuky ze sklepa, přišlo jí, jako by někdo pracoval na dílenském stole. Ráno, když nechala stát hrnek s kávou na zemi pod rybízem, se jí uchovalo v paměti jako obrázek. Žlutý rukáv její halenky v rybízovém keři, mezi zelenými listy a světle červenými bobulemi. Byla paní učitelová a ve vesnici nikdo kromě ní halenky nenosil. Farář obdivoval Fannyinu krásu. Otočila hlavu na druhou stranu.

MĚLA BÍLÉ VLASY a tak to mělo být už napořád. Třes už nikdy nezmizí. Telefon zvonil a pak zase přestal. Fanny pohlédla na okno, otevřela oči a zavřela je, zase chtěla tvrdě spát. Podřimovala a plynula časem, seděla jako malá holčička na zemi na statku v důlku. Sluneční paprsky hřály a vítr nefoukal. Statek byl ze třech stran uzavřený. Čtvrtou stranu zabírala velká vrata, která byla otevřená. Bylo léto, země byla tvrdá a vyschlá, svrchu pokrytá písečným popraškem. Fanny do ní malovala vlnky. Na lavičce u domovní zdi seděla Hagerka a při vydechování slabě hvízdala. Hvízdání doprovázelo vlnivé pohyby Fannyiných prstů. Když holčička vzhlédla, viděla Hagerčina lýtka, která sebou cukla, když si na kůži sedla moucha. Po lýtcích se také kroutily namodralé vlnky. Fanny za pískáním ještě něco zaslechla. Položila si na bradu prst od písku a rozhlédla se. Někde křičel pták a pak zmlkl. Zvuk vycházel z chléva. Fanny naslouchala. Najednou se ze všech míst začaly ozývat jiné zvuky a přehlušily ten ze stáje. Fanny vnímala údery, rány kladiva odněkud z dálky, na statek sem slabě doléhal řev nějakého zvířete. Z chléva vyšla vysoká postava. Otec kráčel přes dvůr Fannyiným směrem. Čím víc se blížil, tím byl větší. Zastavil se u ní. Holčička zvrátila hlavu nazad a vzhlédla. Otec kývl a vyslovil její jméno: Fanynka. Otec natáhl jednu ruku, jako by chtěl Fanny sáhnout na hlavu, cítila, jak prsty hladí vzduch. V hrubé ruce se zachytil jeden vlas, cítila zatahání a slabou bolest, když se jí vlásek odtrhl od pokožky hlavy. Otec ještě jednou kývl a šel dál, k vratům. Fanny chtěla za ním. Vstala, ušla pár kroků, viděla ho zmizet za vraty a pak ji někdo zezadu chytil v podpaží a zdvihl. Stará Hagerka donesla Fanny zpátky na místo. Holčička se otočila a zkusila se zakousnout do ruky, která ji držela. Fanny neměla ráda posluhovačku, která měla za úkol ji hlídat.

TEPRVE POZDĚJI POCHOPILA, že ve vesnici není žádné jiné dítě, které by někdo hlídal. Ostatní děti měly partu a chodily spolu do lesa a na statky a dospělé potřebovaly jen tehdy, když se některé z nich zranilo. Fanny později slýchala, že na celé vesnici jsou jen dvě chůvy, jedna pro panské děti a jedna pro Fanynku. Vrchnosti patřily veškeré pozemky, půda a taky pila, na které pracovalo hodně mužů. Fanny znala zámek, na kterém údajně bydlela vrchnost, ale sama ještě nikdy nikoho z nich nezahlédla, ani děti ne. Matka později řekla, že stará posluhovačka, které říkali Hagerka, se už na žádnou práci nehodila, a proto hlídala Fanny, zatímco ostatní pracovali na poli. Někdy to trvalo dlouho, než se rodiče a bratr konečně vrátili. Ale bez ohledu na to, jak dlouho Fanny čekala, vždycky nechala rty pevně sevřené až do chvíle, kdy se objevili ve vratech, aby její radost nepronikla ven. I když ji v hrdle bolelo, seděla Fanny nehnutě po celou dobu, co se k ní rodiče a bratr blížili. Dospělí zmizeli v domě a bratr se posadil na zem vedle Fanny. Toni byl o několik let starší a už mohl pomáhat na poli. Kreslili spolu postavy do písku. Fanny vystrčila sklopenou hlavu víc dopředu a Toni ohnul krk, až se jejich hlavy dotkly, temeno na temeni. Když je volali k jídlu, vstali, jako by jim hlavy při sezení ztěžkly. Při jídle měla Fanny místo vedle otce. Jednou mu vylezla na klín a položila mu ruce kolem krku. Chtěla mu něco říct. Otec zvrátil hlavu nazad a pozoroval dítě odtamtud. Fanny viděla vzdálenost, která se objevila v jeho pohledu, když otec hlavu stáhl. Cítila, jak je nepatřičné, že má ruce položené kolem otcova krku. Ruce měla špinavé a ulepené. Fanny z něj sundala ruce a položila je otci na hruď, aby se opřela. Otcova hruď byla tvrdá. Holčička se zastyděla. Slezla z otcova klína a posadila se na lavici vedle něj.

KDYŽ OTEC ODEŠEL Z KUCHYNĚ, zmizela Fanny pod stolem a lavicí. Vlezla si dozadu do rohu, kde byla tma a zvláštně to tam vonělo. Holčička si představovala, že se vůně propadají dolů. Vůně jídla a lidí u stolu, jejich dech, pachy z jejich oblečení, matčiných sukní a otcových košil. Pachy z misek, rukou a krků klesaly dolů a shromažďovaly se pod stolem a lavicí. Stejně jako se prach usazoval v rozích, tak se i pachy shlukovaly a setrvávaly dole v temnotě, kde seděla holčička na bobku. Fanny se zasunula hluboko do rohu, nacpala se do něj. Pod sebou cítila dřevěnou podlahu, na zádech a po obou bocích stěnu. Tlak, tvrdé dřevo seshora hlavy ji uklidňovalo. Odtud mohla sledovat matčiny nohy, jak čile přecházejí. Matčiny nohy byly většinou v pohybu, a když na chvíli setrvaly na místě, mohla z nich Fanny vyčíst, jakou činnost právě vykonávají trup a ruce. Někdy se ale stalo, že matka seděla na lavici a zapomněla, co právě dělala. Seděla klidně, jako ve snách. Fanny pod rohovou lavicí dokázala tento stav vyčíst z nohou, které znala velmi dobře, možná lépe než zbytek matky. Matčiny nohy v takovou chvíli vypadaly, jako by spaly, jako by odpočívaly po běhu, jako by se někdy usmívaly a mumlaly si ze spaní. V takových okamžicích působily matčiny nohy něžně. Fanny se k nim připlazila a položila jednu ruku na lýtko, aby na sebe upozornila dřív, než ze skrýše vyleze k matce. Matka pohlédla na dceru, jako by spala. Položila ruce kolem Fannyina těla a svou hlavu na dívčinu hlavu. Fanny cítila matčin dech. Zůstala potichu. Její ruce ležely na matčiných stehnech. Takové to musí být, když se spí s matkou v posteli. Nebylo jasné, kde končí teplo vlastního těla a kde teplo matčina těla. Když Fanny ležela v posteli, vždycky přesně cítila obrysy svého těla, kde byla zastrčená peřina. Nahmatala prsty pod peřinou okraj postele, byla tam tma a zima. Fanny si představovala spaní v posteli s matkou jako bezbřehou schránu plnou tepla. Matka měla ještě pořád položenou hlavu na té Fannyině, jako by spala. Nohy procitly dřív než zbytek matky. Zatímco ještě matka dýchala na Fannyině krku, cítily Fannyiny ruce, jak jsou stehna stále neklidnější. Pod jejíma rukama, pod látkou a pod kůží cítila Fanny naléhání nohou dřív, než matka sundala z Fanny ruce. Při vstávání si narovnala zástěru. Musí se podívat na kompot, řekla matka. Fanny ještě zůstala chvilku stát a pak si zase zalezla pod rohovou lavici. Matka šla do spíže a potom se zase vrátila do kuchyně. Když se sehnula, aby vytáhla hrnec ze skříně, dostal se její obličej na okamžik do Fannyina zorného pole. Matka mluvila sama se sebou hlasem, který byl někdy slyšet a někdy ne.

FANNY NASLOUCHALA HUČENÍ VE VZDUCHU, byla to vůně slunce. V jejím světle viděla holčička malá zrníčka prachu, která tancovala nad zemí, a když matka přes ně přešla ke sporáku, proměnila se ve vířící derviše, a když se tam matka na chvíli zastavila, zrníčka se zase zklidnila. Ve slunečních paprscích, které z kuchyňského okna dopadaly šikmo na podlahu, klesala zrnka prachu neslyšně jako ve vodě, pomalu zase stoupala a točila se jako do sebe pohroužená děvčata, která sama tancovala. Fanny usnula. Probudila se, když si k ní dolů pod lavici vlezl bratr. Toni přišel sestru navštívit a Fanny mu na pozdrav položila ruku na temeno. Bratr se skrčil vedle ní. Zatímco slunce hučelo ve vzduchu, obě děti si pod rohovou lavicí šeptaly. Toni česal prsty sestřiny vlasy a pokoušel se rozpojit zacuchané vrabčí hnízdo, které se její udělalo v zátylku. Pak musel jít, protože ho zavolala matka. Jakmile Fanny zaslechla otcův krok, spěšně vylezla zpod lavice a postavila se ke sporáku vedle matky. Když otec viděl, že se Fanny schovává pod lavicí, zeptal se jí, jestli je pes. Fanny věděla, že psi mají blechy a nesmějí do domu. Válí se tam dole jako pes, řekl otec matce, která na něj nepohlédla. Otci se nelíbilo, když se lidé chovali jako zvířata. O jedné ženě z vesnice prohlásil, že slídí kolem jako kočka a křivě se dívá, a faráře ze sousední vesnice přirovnal k ptákům, kteří kradli osivo z pole. Nejhorší byl ale člověk, který nedokázal chodit vzpřímeně.

STÁVALO SE, že otec nachytal Fanny a Toniho na dvoře. Když neměli co na práci a nikdo nebyl poblíž, lehli si na vyhřátou půdu doprostřed dvorku. Leželi na zádech, hlavy těsně vedle sebe, a vyprávěli si historky o cikánech, kteří sem přitáhli jednou ročně. Matka na cikány čekala, aby jí vyklepali hrnce a nabrousili nože. Fanny muže, který pracoval s hrnci a noži, nespustila z očí. Stála ve vratech do chléva a pozorovala ho a on si jí všiml. Pozdvihl jednu ruku na pozdrav a řekl něco, čemu Fanny nerozuměla. Přiblížila se k němu. Chtěla slyšet, co říká, ale matka ji zavolala zpátky. Fanny musela odejít do domu. Muž se zasmál a mávl na ni. Když Fanny s Tonim leželi na zádech na dvoře, vyprávěli si všechno, co věděli o cikánech. Většinou vyprávěl Toni, protože toho věděl víc než sestra. Vyprávěl, že cikáni nemají dům a že jsou všichni muzikanti a zpívají nahlas a k tomu tancují. Kromě toho slyšel, že se někdy poperou a jeden druhého zabijí. Když jednou Fanny a Toni při historkách zapomněli na ostražitost, zjevil se nad nimi otec. Ještě před chvílí při mluvení hleděli do širého nebe a teď na ně najednou shlížel otec z výšky. Nic neřekl, zíral na děti, které se pod jeho pohledem nemohly pohnout. Otcův pohled byl závaží, které je drželo při zemi. Fanny věděla, že má záda a zátylek špinavé od hlíny. Suchý písek se pod otcovým pohledem proměnil ve špínu. Špína se na Fanny přilepila, a kdyby měla odejít, viděl by otec, jak je vzadu špinavá. Fanny a Toni vstali, aniž se jejich těla dotkla a aniž na sebe pohlédli, a odešli každý svou cestou. Fanny hledala roh, kam by se mohla posadit a přitlačit si hlavu ke kousku dřeva.

KDYŽ BYLA FANNY STARŠÍ, přestala si zalézat pod rohovou lavici a krčit se v koutech, ale když ležela v posteli, tiskla ve spánku hlavu ke dřevu v čele postele. Ráno ji z té námahy často bolel krk a ramena. Taky si už s Tonim přestala vyprávět historky o cikánech a Toni jí nečesal prsty vlasy. Toni byl skoro stejně velký jako otec. Byl taky silný, ale jeho síla byla dobrácká a jeho svaly byly rády připravené se vzdát. Když seděli u jídla, měřil si ho otec pohledem. Jeho ohnutý krk, ramena, která se nakláněla dopředu, hruď, která se nedmula. Kdyby otec pohlédl do synovy tváře, viděl by, že se Toni pod jeho pohledem zatvrdil, že napínal čelistní svaly a brada mu špičatěla. Ale otec Toniho obličej neviděl. Otec si u lidí všímal jejich postoje a Toni se nedržel zpříma. Nejhorší otci přišlo to, že Toni rád a hodně mluvil. Na statku v důlku spíš mlčel, ale jakmile odešel do vesnice, klábosil s lidmi a často se hlasitě a od srdce smál. Otec dělal, jako by si toho nevšiml, ale Fanny věděla, že je pro něj skoro nesnesitelné, když musí poslouchat synův neovládaný smích. Otec se ve vesnici těšil velké úctě. Byl velký a statný a vždycky si zachoval vzpřímený postoj. Mohl syna naučit, že postoj vychází z hrudi a že hrudní koš dělá statného muže. Jeho syn ale nechápal, co to znamená, když má pořád beze změny držet krk a hlavu zvednutou. Otec seděl ve svém neotřesitelném postoji u stolu a měřil si syna pohledem a ostatní mezitím jedli polévku. Toni seděl skrčený u talíře. Srkal a polévka mu kapala ze rtů. Oči měl zalité slzami, protože držel hlavu těsně nad talířem a horká pára z polévky mu stoupala do obličeje. Koukej na něj, jak tam sedí, řekl otec matce a pak se sám pustil do polévky. Fanny si přála, aby se bratr aspoň narovnal, ale vypadalo to, jako by se hrbil záměrně, aby k sobě přitáhl otcův hněv. Fanny pohlédla na matku. Když jí otec řekl něco o dětech, zarazila se. Nic neřekla a ani se na otce nepodívala, ale Fanny zaznamenala, že matka o chvilku později, když se otec otočil zpátky, vstala a šla něco dělat. I teď vstala. Fanny se dívala na matku, jak si bere utěrku z úchytky na sporáku, zase si sedne a položí utěrku na stůl vedle talíře. Matka nebyla jako jiné ženy ve vesnici. Ostatní ženy se s věkem a porody zakulacovaly. Matka se naopak pořád zmenšovala a hruď se jí propadala. Vždyť taky přivedla na svět méně dětí než většina ostatních žen ve vesnici. Fanny slyšela někoho říkat, že matka dřív bývala velmi krásná. Od té doby Fanny občas tu krásu v jejím obličeji hledala.

s. 9–20

 

© Viktorie Hanišová
ukázka z knihy Die Königin schweigt, překlad vznikl u příležitosti autorčiny návštěvy pražského Světa knihy 2019
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.