Freudenthaler, Laura: Die Königin schweigt 2

Freudenthaler, Laura
Die Königin schweigt 2

recenze beletrie zahraniční

Příběh stárnoucí ženy. Příběh ženy, která nemluví. Jako by slova měla moc vracet nazpět do přítomnosti strachy, bolesti a ztráty, které je třeba potlačit, zavřít je co nejhlouběji uvnitř a zbavit hlasu. A co když představuje mlčení ctnost, tu rovnocennou sestru hrdosti, jež ji doprovází?

Když se z mlčení stane pevnost bez oken
Laura Freudenthaler
: Die Königin schweigt. Droschl, Wien, 2017, 208 s.

Ve své románové prvotině Die Königin schweigt vypráví rakouská autorka Laura Freudenthaler o životě vesnické ženy Fanny, od jejího dětství až do pozdního stáří. Vševědoucí vypravěč, který příběhem provází, při tom zprostředkovává i její nejniternější pocity. Děj útržkovitě přeskakuje z přítomnosti do minulosti a teprve po „zhlédnutí“ určitého počtu jednotlivých scén se stejně jako ve filmu v čtenářově mysli utváří obraz života románové protagonistky. Sledujeme Fanny jako malou holčičku, jak si hraje na statku, jako dospělou ženu po boku venkovského učitele, jako matku, později vdovu; jsme s ní až do doby, kdy jednoho letního večera do jejího domku vstoupí otevřenými dveřmi terasy smrt.

Fanny vyrůstá na statku svých rodičů. Nejšťastnější chvíle prožívá při hrách s bratrem pod kuchyňským stolem, kde se cítí v bezpečí. Z malého hovořivého děvčátka se však časem stává uzavřená, mlčenlivá bytost. Jako by bylo nejdůležitější podobat se nepřístupnému, hrdému otci, jako by bylo nejdůležitější být tatínkova hodná holčička. I proto začne pro Fanny mlčenlivost doprovázená odtažitostí představovat kvalitu patřící k jejímu celoživotnímu nastavení. Vystuduje rodinnou školu, kde se naučí šít a tancovat. Tanec a krásné šaty se pak stanou na určitou dobu její vášní. Když nastane čas a otec ji vede k oltáři, cítí se jako královna.

Ale pak se začne kolo osudu točit jiným směrem. Bratr zahyne ve válce a Fanny se snaží pomáhat rodičům. Její manžel, vesnický učitel, na takovou práci není. To spíš tráví večery v hospodě hraním karet. Když otec prodá statek, údajně z důvodu, že stejně nemá nástupce, přichází Fanny postupně o pocit domova. Tento proces uzavírá otcova smrt. Fanny za minulostí zamkne dveře. A stejně se zachová, když se jednoho dne její manžel nevrátí večer z hospody domů. Vezme jeho smrt na vědomí, přestěhuje se a neohlíží se zpět. Obleče se do tohoto zvyku jako do oblíbeného kabátu. Stejně se chová i při dalších ztrátách. Uvěří, volně parafrázováno, že neštěstí je nedílnou součástí jejího života, a i když to někdy vypadá, že možná zmizelo, stejně je jí pořád na stopě.

Fanny stárne v osamění, jež si sama zvolila. Vzpomínky ji však neodbytně navštěvují, chodí za ní v noci ve snech a postupem času přicházejí sebevědoměji i za dne. V jednu chvíli svitne naděje, že by snad mohla navázat vztah s vnučkou, ale svou uzavřeností zničí i tuto možnost. Deník k zachycení vzpomínek, který od vnučky dostala, zůstává sbírkou prázdných, nedotčených listů. A nezbývá než postupné chátrání, při němž se pomalu odkládají pravidelné zvyky, až zůstává jakési těžce definovatelné období bezčasí, přecházející do nicoty.

Jedním z opakujících se témat Fannyina života je čekání. Čekání na bratra, který se nevrací z války, čekání na manžela, který chodí pozdě domů a jednoho dne nepřijde vůbec, čekání na syna. Tyto opakující se ztráty pronásledují a bolí. Ale Královna se nemůže jen tak někomu svěřovat, Královna musí mlčet. Při čtenářské úvaze o jejím životě se však ukazuje tato zdánlivá „kvalita“ pouze jako obrana, jako stěna, za kterou se chce Fanny schovat. A protože podle C. G. Junga „co nebylo řečeno, co nebylo vyneseno z hlubin lidské duše na světlo, nemůže být ani proměněno“, odchází Fanny jen z jedné tmy do jiné tmy, naplněná bolestí a nevědomostí.

Jazyk románového příběhu je soudržný, tichý, má svůj rytmus, děj plyne pomalu vpřed, někdy se zadrhne v nějakém meandru, ale na konci se přirozeně naplní. Subtilní popisy přírody střídají obrázky domácích prací, minimalistické dialogy se objevují sporadicky. Vztah čtenáře k hlavní hrdince určitě nebude stálý, může se pohybovat od sympatie či empatie až k naprostému odmítání. Svůj podíl na tom ponese vypravěčský odstup od událostí, které se postavě přihodí. Jako by Fanny skrze autentického vypravěče chvílemi vystoupila sama ze sebe a stala se pouhým zachycovatelem vlastních pocitů.

Laura Freudenthaler úsporně, a přitom velmi věrohodně zaznamenává vnitřní svět svých románových hrdinek. Talent prokázala i druhým románem s názvem Geistergeschichte (Duchařský příběh, 2019), za který získala Cenu Evropské unie za literaturu. Dočkáme se i českého překladu?

 

© Zdenka Obrová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.