Magnusson, Margareta: Životní úklid

Magnusson, Margareta
Životní úklid

recenze životní styl

Přestože nás romány a filmy často přesvědčují o opaku, dědictví obvykle neobnáší převzetí výnosných akcií, fungujících podniků a alb vzácných známek, ale spíše těžkou fyzickou práci při vyklízení pozůstalosti. Jak toho své blízké ušetřit a jak zajistit, aby tento poslední namáhavý úkol nepřekryl pozitivní vzpomínky na zemřelého člověka, se po završení osmdesátky zamýšlí švédská designérka a matka pěti dětí.

Jak se na stará kolena stát minimalistou
Margareta Magnussonová
: Životní úklid: Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete. Přel. Jana Ejemová, Alferia, Praha, 2018, 144 s.

Snad každý čtenář už v životě učinil podobnou zkušenost: při návštěvě u rodičů, prarodičů a dalších příbuzných nebo jen známých vyššího věku vyvolávají vitrínky plné památečních skleněných a porcelánových servisů, knihovna klasiků a šatník ukrývající vhodné oblečení pro každou myslitelnou i nemyslitelnou příležitost vzpomínky na vlastní dětství a určitý pocit útulnosti a bezpečí. Jenže dříve nebo později nadejde chvíle, kdy je nutné takto zaplněný byt či dům vyklidit, ať už kvůli stěhování do domova důchodců, nebo z onoho mnohem smutnějšího, leč nevyhnutelného a biologicky podmíněného důvodu. V tu chvíli se dříve milé věci stávají hrozivou masou, jejíž přemístění a roztřídění polyká obrovský objem času, energie i peněz. Jedná se o jednu z neodmyslitelných zákonitostí řídících naše životy, nebo je možné této emocionálně i fyzicky náročné zátěži příbuzných předejít?

Každý právník samozřejmě ví a za patřičný finanční obnos méně znalým prozradí, že existuje zákonem daná možnost vzdát se dědictví i veškerých starostí spojených s vyklízením pozůstalosti. Tím se ovšem problém jednak sice elegantně, ale přeci jen pouze přenese na bedra někoho jiného, jednak tato možnost neřeší situaci, kdy (především) starý člověk z nějakého důvodu musí svůj dosavadní domov vyměnit za mnohem menší obydlí, kam se všechen jeho movitý majetek nevejde. Jak se v předstihu připravit, aby tento problém posléze nenabyl obřích rozměrů, radí útlá knížka švédské designérky Margarety Magnussonové (nar. 1934) Životní úklid s trefným podtitulem Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete. Práva na překlady do více než dvaceti jazyků včetně třeba katalánštiny byla prodána ještě předtím, než vůbec příručka vyšla v originále. Na český trh ji v roce 2018 uvedlo nakladatelství Alferia, součást nakladatelského domu Grada, a to v překladu Jany Ejemové, pořízeném z anglické verze The Gentle Art of Swedish Death Cleaning: How to Free Yourself and Your Family from Lifetime of Clutter a ošetřeném pečlivou redakcí. I v českém vydání najdeme autorčiny vlastní doprovodné černobílé ilustrace, stylově podobné tvorbě Jiřího Slívy.

Margareta Magnussonová má ohledně vyklízení pozůstalostí, respektive třídění věcí kvůli stěhování do menšího bytu bohaté zkušenosti. Jak sama v knize přiznává, během svého života se stěhovala celkem sedmnáctkrát, což je skutečně úctyhodné číslo (kupodivu se zdá, že jí nikdy nepřišlo na mysl ono známé úsloví „lepší vyhořet než se stěhovat“). Kolikrát vyklízela něčí pozůstalost, explicitně nezmiňuje, konkrétně ale píše o třídění věcí po svých rodičích, tchyni a manželovi. Ačkoliv je jistě každý případ individuální, je zjevné, že autorka, držitelka pomyslného švédského a dost možná i světového rekordu v kategorii „nejstarší debutant“, může svá tvrzení a doporučení opřít o skutečné zážitky a neshrnuje ve své knize jen hromadu teoreticky sice hezkých, ale v praxi jen stěží použitelných pouček.

Mnohé z rad, které předkládá, platí univerzálně napříč kulturními okruhy a těžit z nich mohou čtenáři ve všech zemích, kde kniha byla nebo bude vydána. S vyklízením bytu či domu je jistě vhodné začít ještě v době, kdy člověk sice již dosáhl důchodového věku, zároveň má ale ještě dostatek fyzických sil, bez nichž se při této činnosti zcela neobejde. Jako první krok a určitým způsobem i trénink autorka doporučuje začít se zbavovat oblečení, kterého má většina lidí bez ohledu na věk a pohlaví výrazně více, než je potřeba. Na druhé straně Magnussonová promyšleně varuje před obvyklou „začátečnickou chybou“ zahájit úklid vytříděním fotografií – tím se obvykle příliš mnoho prostoru neušetří a navíc představuje prohlížení starých fotografií značný emocionální nápor, kterému jen málokdo dokáže odolat a v jehož důsledku se člověk někdy nakonec neodhodlá ani k vytřídění jiných komodit jako oblečení nebo nádobí.

Byť se na první pohled nejedná o nijak objevný postřeh, je pravda, že pokud by se člověk v rámci životního úklidu omylem zbavil něčeho, o čem později zjistí, že to potřebuje, není zase takový problém si danou věc znovu koupit, případně půjčit od sousedů či příbuzných. Pro příslušníky generací, které prožily čtyři desetiletí v permanentním nedostatku spotřebního zboží, se ovšem může jednat o myšlenku, kterou ze svého způsobu uvažování dávno vytěsnili (druhá věc je časté přesvědčení, že dnešní výrobky nedosahují kvality výrobků starších, proti kterému autorka bohužel žádnou radu nedává).

Jiné rady jsou o poznání diskutabilnější, či přinejmenším ne obecně aplikovatelné. Rada zredukovat množství knih v knihovně je ve své podstatě jistě užitečná (jakkoliv musí každého milovníka knih při četbě této věty zabolet u srdce), autorčina kritéria pro výběr knih k ponechání či k vyřazení už obecně uplatnitelná nejsou: budiž Magnussonové přáno, že umí zacházet s moderní technikou, a mohla se tak zbavit drtivé většiny kuchařek a naučných knih, neboť recepty a encyklopedická hesla si může v případě potřeby dohledat pohodlně na internetu, ale kolik českých důchodců starších 80 let se může řídit stejnou úvahou (jistě, tato generace je patrně tou poslední, která si s internetem spíše nerozumí, ale stejně...)? Kromě toho na jiném místě Magnussonová přiznává, že jazykové slovníky si ponechala i nadále, zjevně tedy není o nahraditelnosti knih internetem tak úplně přesvědčena.

Samostatnou kategorii představují rady a tipy, do jaké míry do životního úklidu zapojit vlastní potomky, případně další příbuzné a známé, tedy (byť to autorka výslovně nezmiňuje) vlastně budoucí dědice. Tyto tipy jsou bezesporu ty nejvíce individuální, neboť každá rodina z logiky věci funguje odlišně. Přesto může leckterého čtenáře zarazit ani ne tak řešení, jaké autorka doporučuje, jako spíše kategoričnost, s jakou k tomuto řešení vyzývá. Pokud hned zkraje knihy popisuje, jak elegantně vyřešila problém starého, po generace děděného náramku, u kterého tušila, že by se o něj jejích pět dětí mohlo jednou nepěkně pohádat, tím, že jej prodala a své potomky o tomto kroku informovala již jako o hotové věci, lze jí jistě upřímně pogratulovat, že se tento krok obešel bez následků v rodinných vztazích, ale ruku na srdce – každý čtenář jistě zná ve svém okolí nejspíše hned několik rodin, ve kterých by podobné rozhodnutí vyvolalo doživotní rozkol. Samozřejmě je-li autorka svéprávná a náramek nebyl právně vázán jako předmět smluvního či jiného řízení, nelze z formálního hlediska proti jejímu rozhodnutí nic namítat, ale jak známo, lidské vztahy se neřídí jen bezvýhradnou logikou.

Řadu dalších tipů a doporučení lze označit jako rady netýkající se výlučně životního úklidu. Sem patří především různé praktické připomínky, na co všechno je nutné myslet při stěhování, zejména při stěhování do menšího bytu. Protože knihu napsala matka pěti dětí, nepřekvapí doporučení udržovat doma pořádek trvale: vedle každodenní úspory času a energie při hledání založených klíčů, dokladů či čepic se efekt trvalého pořádku pochopitelně projeví i tehdy, když dojde na zahájení životního úklidu.

Autorka do textu knihy zařadila i několik svých oblíbených receptů a historek s domácími mazlíčky. Mnohý čtenář patrně obrátí oči v sloup a tyto pasáže vyhodnotí jako balast, na druhou stranu dávno prožité historky pomohou vidět autorku ne jako abstraktního a vševědoucího rádce, ale jako skutečnou starou dámu, trochu přeskakující od tématu k tématu a toužící využít pozornosti a podělit se o co nejvíce nashromážděných zkušeností – tak, jak to u starých dam známe.

Výše zmíněné rady a mnohé další jsou v textu knihy rozděleny do krátkých kapitol, tištěných velkým písmem, aby hlavní cílová kategorie čtenářů a čtenářek neměla se čtením potíže. Rovněž je sympatické, že typicky švédské reálie jsou přímo v textu blíže vysvětleny, což leckdy pomůže čtenářům z jiných zemí sled autorčiných myšlenek snáze pochopit.

Ač se kniha nezaobírá právě nejveselejším tématem, autorka čtenáře občas rozesměje a sama opakovaně podotýká, že životní úklid lze vnímat i jako příležitost, jak dát svým blízkým najevo, že na ně člověk myslí – nejen tím, že jim věnuje věci, které už nevyužije, ale i tím, že jim provedením životního úklidu ušetří čas a námahu, kterou by museli na tuto činnost vynaložit po jeho smrti. A jak sama Magnussonová v závěru knihy přiznává, po dokončení úklidu člověku nic nebrání vyrazit na nákup a udělat si radost nějakou drobností.

 

Na podobné téma:
Dánské štěstí
Hygge
Lykke
Lagom
Meik Wiking - rozhovor
Zázračný úklid Marie Kondo

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.