Eça de Queirós, José Maria: Korespondence Fradika Mendese

Eça de Queirós, José Maria
Korespondence Fradika Mendese

recenze beletrie zahraniční

Pod rouškou reality, která je však ve skutečnosti fikce, se zde s neodolatelným humorem předkládá ironická suma západního myšlenkového světa konce 19. století a v konfrontaci s ním vyvstává otázka pravé portugalské identity.

Nejzajímavější Portugalec 19. století
José Maria Eça de Queirós
: Korespondence Fradika Mendese. Přel. Zuzana Turková, doprovodná studie Vlasta Dufková, Triáda, Praha, 2019, 368 s.

Ve většině z nás je alespoň stopa voyeurství. Láká nás nahlédnout do soukromí druhých, sledovat a nebýt viděni, číst text, který nebyl určen nám, a zmocnit se informací, jež nám snad měly zůstat skryty. Texty, jejichž četbou se tato přání plní, jsou soukromé dopisy. Původně byly určeny jen jednomu konkrétnímu čtenáři, a jsou-li zveřejněny časopisecky nebo knižně, ve vší počestnosti nabízejí veřejnosti možnost nahlédnout do důvěrného světa pisatele, případně adresáta a jejich nejbližších. Text, který byl napsán pro konkrétního adresáta (což se u dopisů předpokládá automaticky), zapůsobí silněji i na čtenáře, jenž tím adresátem být neměl. I on se může cítit osloven jaksi přímo, obsah dopisu je pro něho uvěřitelnější, bere ho víc vážně.

Tourista po krajích intelektu a lisabonský Cimrman
Když se v roce 1888 začaly ve dvou portugalských, jednom brazilském a nepravidelně i v jednom francouzském periodiku objevovat dopisy z pozůstalosti osoby jménem Carlos Fradique Mendes, nebyla vážnost tím nejdůležitějším, o co autorovi projektu šlo. Eça de Queirós publikováním dopisů posmrtně oživil postavu duchovního velikána a geniálního autora, u níž si mystérium oživení post mortem mohl směle dovolit. Fradique Mendes byl totiž kolektivní mystifikací,1 kterou osmnáct let předtím stvořili budoucí členové debatního kroužku Cenáculo Eça de Queirós, Antero de Quental a Jaime Batalha Reis. Jejich záměrem byla především kulturní osvěta prostředí, na něž sdíleli názor vyjádřený třeba názvem jedné z prvních přednášek uspořádaných sdružením „O příčinách úpadku národů Pyrenejského poloostrova“. Kromě seriózního záměru osvětových přednášek se ale zrodil i fiktivní génius Fradique Mendes, podepsaný pod básněmi (jejichž autorem byl většinou Antero de Quental), které vyšly časopisecky v roce 1869.

V roce 1888 se k této mystifikaci vrátil Eca de Queirós sám. Byl v té době už uznávaným autorem, ale i zkušeným diplomatem, většinu času trávil mimo „upadající Pyrenejský poloostrov“, v Anglii a ve Francii. V časopise Repórter začínají vycházet některé dopisy Fradika Mendese, prezentované jako posmrtné vydání, protože Eça nechal autora dopisů začátkem roku 1888 zemřít. V roce 1900 vyšla knižně úplná korespondence, rozdělená do skupin Dopisy a Nepublikované dopisy a doplněná o obsáhlý vydavatelský úvod. I toto vydání bylo posmrtné. Eça de Queirós zemřel v létě téhož roku.

V úvodu s titulem Paměti a záznamy Eça de Queirós jako vydavatel dopisů objasňuje, jak se s autorem obdivovaného díla seznámil. Ačkoliv výraz „obdivované dílo“ je v tomto případě poněkud problematický. V očích vydavatele Queiróse totiž svědčí o Fradikově tvůrčí genialitě mimo jiné i to, že nepublikuje a v podstatě odmítá psát, což jasnovidně zdůvodňuje takto: „Lidská řeč, tak jak ji používáme, není dosud schopna zhmotnit ani ten nejzákladnější intelektuální vjem či reprodukovat prostý tvar keře… Já neumím psát! Nikdo to neumí!“ I básně ze sbírky Lapidář, jediné, co vydavatel od Fradika jako autora četl (a co ho uchvátilo, ohromilo a tak podobně), měly být vydány pod pseudonymem a pod Fradikovým jménem vyšly proti jeho vůli, protože on se považuje jen za „dočasného touristu po krajích intelektu“.

Jednu z trvalých hodnot postavy Fradika Mendese, díky níž se Fradique může opakovaně stávat současníkem různých generací, popisuje ve studii Vlasta Dufková: „… tato postava se hodila a dodnes hodí k všemožnému výkladu, byla totiž něco jako nepopsaná stránka, prázdný prostor, který mohla zaplnit libovolná myšlenka, názor, víra či přesvědčení… Fradique byl intertextuální zásobárnou a průtokovým ohřívačem všeho, co bylo napsáno, i toho, co bude spíš recyklováno než napsáno nově, to znamená stránka popsaná i nepopsaná.“

Eça-vydavatel však obdivuje Fradika nejen jako autora, ale i jako člověka, který „v rudé košili doprovázel Garibaldiho při dobývání Království obojí Sicílie. Jako člen generálního štábu starého Napiera… se účastnil válečné výpravy do Habeše. Dopisoval si s Manzzinim… navštívil Huga na skalnatém Guernsey… vyléčil z malarické horečky syna jednoho z nejpovolanějších věrozvěstů bábismu…“ I jiní Queirósovi současníci považují Fradika za „nejzajímavějšího Portugalce 19. století… který ujde bez odpočinku pět mil, u vesla porazí nejlepší oxfordské veslaře, vydá se sám do pouště na lov tygra, … má nejnovější a nejzaručenější znalosti z fyziky, astronomie, filologie i metafyziky…“ I přes řadu rozdílností nám tento „nejzajímavější Portugalec 19. století“ připomíná jiného velikána, „sopku, která zasypala sama sebe“, Járu Cimrmana. Rozdílům i shodám těchto dvou postav se velice zajímavě, odborně a čtivě věnuje kapitola zmíněné studie Vlasty Dufkové, nazvaná Friedrich Cimrman Zarathustra.

Drahý příteli nebo Má znamenitá kmotřičko
Fradikovy dopisy lze číst jako vtipné miniatury, karikatury a portréty dobových typů, ačkoliv téměř všichni, které Fradique uvádí, by s jiným jménem a snad jiným oficiálním označením funkce či profese mohli být (a jsou) i našimi současníky. Dopisy jsou adresovány jak osobám takříkajíc z masa a krve, tak osobám, o jejichž hmatatelné existenci mohou existovat jisté pochyby.

Mezi adresáty z první skupiny je například spisovatel Ramalho Ortigão nebo historik a politik Oliveira Martins. Fradique se originálně vyjadřuje k tématům, která souvisejí s profesí nebo činností adresáta, vyjadřuje svůj názor, případně radí a navrhuje řešení. Například v dopise Oliveiru Martinsovi využívá svou čerstvou zkušenost s transportem mumie faraonova písaře Pentaura, kterou zakoupil a při jejíž přepravě do Portugalska narazil na nedostatky v portugalských celních předpisech, které s přepravou mumií dostatečně nepočítaly. V dopise se ale nezamýšlí tolik nad celními předpisy jako nad tím, jak se ta která doba obtiskne do tváře politiků a státních úředníků. K tomu zamyšlení jej přivede porovnání tváře faraona Ramsese II. s výrazy moderních státníků. Zatímco na fotografii mumie Ramsese II. vidí vrcholný, dokonalý výraz velkodušnosti, v moderních tvářích čte něco docela jiného: „Moderní člověk, i když stojí vysoko na společenském žebříčku, je jen ubohý Adam slisovaný mezi stránkami zákoníku.“ A na závěr dopisu plného podobných půvabných přirovnání vysvětluje: „Pokud toto vše pokládáte za fantasmagorické přehánění, svěřím Vám, že jsem včera povečeřel a nevyhnutelně i hovořil s Vaším souvěrcem P., jenž má postavení státního ministra a má i více. Více po našem a vice po francouzsku, kde to znamená neřest či vadu. Tento list je bouřlivou reakcí na ten ministrovský a minimistrovský hovor. Ach, drahý příteli, můj ubohý příteli, co děláte Vy, když Vás zaplaví ministerský slovní průjem? Já si dávám vnitřní lázeň, očistnou lázeň, ohromnou lázeň z fantazie, do níž coby nejpříhodnější parfém vyliji flakon Shelleyho nebo Musseta…“

Ve druhé skupině adresátů se nejčastěji objevuje jméno Madame de Jouarre, Fradikovy kmotřičky. Vlasta Dufková v doprovodné studii identifikuje původ této adresátky (dopisů původně psaných francouzsky) ve hře Ernesta Renana Abatyše z Jouarre, kterou Queirós bezpochyby znal a „vystřízlivělý z okouzlení kulturní Mekkou Západu“ varoval před otrockým napodobováním a následováním vyumělkovaného světa, za jehož představitele nakonec Renana považoval („klesl na úroveň, kdy už neotevře ústa, nechopí se pera pro nic jiného, než aby nás nasměroval střídavě do ložnice a na hřbitov“).

Literární dílo portugalského klasika Josého Marii Eçy de Queirós čeští čtenáři znají nebo alespoň měli příležitost poznat téměř celé. První překlad Queirósova románu vyšel česky už v roce 1919 v ÚDKN Antonína Svěceného. S obálkou silně připomínající edici rodokapsu vyšla česky pod názvem Dobrodružství v Svaté zemi novela A Relíquia. Queirosův nejznámější román Maiové vyšel česky v roce 1957 a Zločin pátera Amara se v roce 1968 dočkal dokonce třetího vydání, z nichž každé představovalo desítky tisíc výtisků. Velké náklady a vstřícné přijetí čtenáři charakterizují i česká vydání románu Bratranec Basílio (poslední reedice 1989) a souboru kratších próz Relikvie. Mandarín. Hrabě d’Abranhos (1958). A v roce 2001 vyšla v překladu Marie Havlíkové kratší próza Kráčej a čti (původním názvem Město a hory), jejíž originál byl vydán v Portugalsku, podobně jako Korespondence, také až po autorově smrti.

 

1. Termín jsem si vypůjčila ze studie Operetní ďábel Fradique Mendes aneb dvacet století literatury, jejíž autorkou je Vlasta Dufková.zpět 

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 595x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce