Vojtko, Honza: Vztahy a mýty

Vojtko, Honza
Vztahy a mýty

recenze sociologie

Vtipný a srozumitelný průvodce džunglí soudobých milostných vztahů. Autor je otevřený novým formám styku a soužití, které se dnes rozvíjí a s nimiž mnozí experimentují, ale nehlásá přitom absolutní zásadu „anything goes“.

Terapeut radí, jak přijmout zodpovědnost za důsledky svých činů
Honza Vojtko
: Vztahy a mýty: Párová terapie do kapsy. Paseka 2020, 184 s.

Honza Vojtko (nar. 1975) je známý terapeut, jehož procítěný hlas a dynamický projev znají hlavně posluchači Radia Wave. Ucelený pohled na to, co dnes trápí jeho pacienty a jakým falešným stereotypům v oblasti mezilidských vztahů všichni podléháme, přináší jeho kniha Vztahy a mýty: Párová terapie do kapsy.

Kniha místy působí dojmem živého monologu, jako by Vojtko pokračoval ve svých rozhlasových či televizních vystoupeních. Teoretické kapitolky, které nepůsobí abstraktně ani suchopárně, se střídají s krátkými příběhy „ze života“, totiž z autorovy ordinace. Autor klade důraz na schopnost každého jedince řídit svůj život, případně si nacvičit lepší formy komunikace a řešení problémů: „Mnoho lidí má pocit, takřka jistotu, že ten ‚pravý‘ mi zařídí moje štěstí. Nezařídí. Na světě existuje jen jeden člověk, který to dokáže, a tím jste vy sami. Partner či partnerka k tomu mohou maximálně pomoci.“ Toto tvrzení je v souladu s tím, že autor absolvoval výcvik v kognitivně-behaviorální terapii, která se „zaměřuje na přítomné, konkrétní a ohraničené problémy“.

Podobně jako jiní terapeuti i Vojtko vyjmenovává řadu chybných očekávání, „mýtů a pohádek“, které nám okolí podává jako obecný fakt. Na vině je podle nich také umění: „Kde je neutuchající láska, kterou mi filmy, knížky, písně o lásce slibovaly?“ Doplňme ale, že vycházejí různé romány a některé se zaměřují právě na ničení neuskutečnitelných představ, jak popsal zvláště historik a literární vědec René Girard. Podle něj jsou lživost a falešnost některých romantických představ demaskovány četnými moderními díly od Dona Quijota, který pouze napodobuje nereálné rytířské romány, až k Paní Bovaryové, kterou k nevěře přivede hledání ideální lásky, existující ovšem jen ve světě knih, jejichž četbě se oddává. Vojtko však nechce bourat všechna očekávání a sny. Naopak ujišťuje, že „můžu stále romanticky, míněno intenzivně, s tím krásným šimráním v podbřišku, milovat svého muže či ženu i po několika desítkách let". Má to ale výraznou podmínku: „Musíme na tom tvrdě makat. Vědomě. Cílevědomě. Intenzivně. Ta práce nikdy neskončí.“ Což ovšem není nijak objevné, už legendární Miroslav Plzák tvrdil, že „manželství je složitá záležitost z kategorie povinností, ohromná dřina“.

Ložnice bez digitálních technologií
Jestli autor před něčím paušálně varuje, jsou to digitální technologie. Proto radí udělat si ze společné ložnice tzv. digi free zone: „Mějte tam sex. Smějte se tam. Dotýkejte se. Sebe. Ne telefonů.“ Používat telefon co nejméně nabádá i na společné večeři nebo na výletě. S údivem i skepsí potom líčí módu zasílání erotických fotografií: „Udržují komunikaci i v intimní rovině, což znamená, že občas pošlou zprávu o tom, jak se jim stýská, že na ně při ranní masturbaci mysleli a ano, okoření to i fotkou z ranní onanie. Prostě mezi nimi lítají fotky jejich přirození, stejně naaranžované jako fotky oběda, na kterém si ten den pochutnali.“ Autor toto počínání hodnotí jako děsivé. V tomto bodu je Vojtkův přístup podle mne právem rezervovanější a opatrnější než třeba v nedávno vydané (původně švédské) knize Respekt: Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce (Paseka 2019), která je ale ve většině dalších ohledů podobně liberální.

Kromě toho ve Vojtkově knize vlastně mnoho obecných doporučení nenajdeme. Jiné vztahové příručky se kupříkladu vyjadřují k tomu, co má muž dělat, když jej žena začne emotivně obviňovat a vyčítat mu, například: „Cítím se vedle tebe tak nějak spoutaná.“ Výše zmiňovaný Plzák „prázdné“ věty tohoto typu zakazuje a předepisuje, aby šli muži v takovém případě leštit parkety. Oproti tomu John Gray v knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše nabádá, aby si muž podobné výroky „překládal“ (a snažil se z ženy „vytahat“ její negativní emoce) – pokud žena řekne: „My si nikdy nikam nevyjdeme“, má to znamenat: „Chtělo by se mi někam jít a dělat něco společně. Vždycky se skvěle pobavíme a já jsem s tebou moc ráda. Co ty na to? Vzal bys mě někam na oběd? Už několik dní jsme nikde nebyli.“ Vojtko tento problém explicitně neřeší a na můj emailový dotaz odpověděl: „Proč to ta konkrétní žena dělá, má mnoho důvodů a příčin a je velmi těžké dávat nějaké obecné rady. Já jako terapeut potřebuju znát mnoho a mnoho dalších informací, proč se tak děje... To riziko je právě v generalizaci.“ Někteří z klientů, které léčil, ovšem asi vykazovali podobné projevy chování a o těch píše individuálně.

Vztahové modely tradiční i netradiční
Celkově se autor snaží předestřít pestrost a variabilitu soudobé intimní sféry i to, že existuje mnoho lidí, jejichž chování zcela odporuje zažitým vzorcům, a je nutné to respektovat. Například že existuje mnoho mužů, kteří potřebují něco cítit, aby s někým mohli spát, a naopak mnoho žen, které si klidně „vrznou“ bez lásky a bez něžností. Jako samozřejmost bere nejen homosexualitu, ale také sex lidí s mentálním či fyzickým postižením nebo polyamorické vztahy. (Dodejme, že ne všichni terapeuti takový názor sdílejí. Jeroným Klimeš tvrdí, že pokusy o tzv. sexuálně otevřená manželství často končí tragikomickými fiasky, kdy jeden vyčítá druhému: „Ty jsi ale porušila pravidla! Domluvili jsme se jasně, že se nikdo z nás nezamiluje!“ Ačkoliv pravým polyamorikům by toto vadit nemělo.) Ani Vojtko ale nehlásá zásadu „anything goes“. Pokud se partner a partnerka (nebo větší množství lidí žijících polyamoricky) dohodnou na určitém vztahovém modelu, měli by se snažit jej dodržet a v každém případě nést zodpovědnost za důsledky svých činů.

Jako příklad autor uvádí vlastní terapeutické zážitky. Třeba příběh manžela, který se náhodou dozvěděl o tom, že má jeho žena milence. Což prý dotyčný nakonec komentoval slovy, že „ona by si žádného blbce nevybrala“. Mimomanželský vztah pokračuje, a obě rodiny se dokonce i se svými dětmi vzájemně navštěvují. „Trochu jim to kazí exmanželka druhého pána, která situaci nedovede pochopit,“ dodává autor. Je ale otázka, jestli ostatní tři zúčastnění mají právo té poslední automaticky nutit řešení, s nímž ona nesouhlasí. Osobně se možná spíše divím Vojtkově údivu: pořád je asi statisticky více těch, kteří by reagovali stejně jako „zlá“ a nechápavá exmanželka…

Terapeut s tetováním a zkušeností
Některé příběhy působí i humorně. Například autorovo vyprávění o poněkud „esotericky“ založené pacientce, která Vojtkovi prozradila, že se za ním odhodlala přijít jenom proto, že má na rukou vytetované hinduistické mantry, a že tím pádem nebude úplně tradiční terapeut. „Když jsem potvrdil, že od osmnácti let cvičím jógu a medituji, a dokonce tančím indický tanec, uvolnila se úplně,“ dodává autor s nadsázkou. Následně popisuje, že se mu u pacientky podařilo utlumit její odpor k tradiční evropské medicíně a přesvědčit ji, že antidepresiva mohou skutečně pomáhat.

To, že má tetování, není jediná věc, kterou na sebe Vojtko v knize prozradí. V kapitole o nevěře podotýká, že navzdory divné předtuše o partnerově paralelním vztahu by měl člověk odolat pokušení začít mu kontrolovat mobil či mailové zprávy. Připouští přitom, že se to snadno píše, ale hůře dodržuje, a že by čtenář mohl namítnout, ať si to zkusí sám. Vzápětí se ale přiznává, že až příliš dobře ví, o čem mluví: „Ujišťuji vás, že to ten Vojtko má za sebou. I to, že to nevydržel a také se podíval, kam neměl, a nelíbilo se mu, co tam viděl. A pak si musel nést důsledky svých činů.“ Autor tak vyjevuje, že i on je zranitelný tvor, který jen nezaujatě a profesionálně neřeší vztahové problémy ostatních, ale někdy se zřejmě notně topí i v těch svých. (Ale opět zde není zcela výjimečný: například zmíněný Klimeš otevřeně uvádí, že jeho kniha Partneři a rozchody byla plodem jeho vlastního bolestného rozcházení.)

Vojtko možná ne každého přesvědčí o tom, proč tak zarputile dává do kontrastu „správný“ princip dohody a respektu versus „špatný“ princip tolerance a kompromisu, když součástí dohody je skoro vždy i kompromis. To, jak „trvale udržitelné“ a přínosné jsou polyamorické vztahy, ukáže až budoucnost. Navzdory podobným drobným námitkám jde ale o knihu čtivou, která je psána prostě a srozumitelně. Snaží se reagovat na aktuální vývoj současného světa, a to se zdravou směsí tradicionalismu i přitakání přicházejícím změnám.

 

Související:
Muži. Výzkum živočišného druhu
Žena a muž v rodině
Křesťanství, vztahy a sex

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.