Borkovec, Petr: Točka

Borkovec, Petr
Točka

sloupek beletrie česká

Kousek mě svezl, tím to začalo. Přibrzdil autobus, odfoukl přední dveře, srovnal krok vozu s mým, vyklonil se od volantu, jako kdyby ho zdědil, a zlehka zavolal do deště: „Naskoč. Někam tě hodím.“

Točka

Oklepal jsem kapky a sedl vedle před čelní sklo. A když jsme za chvíli čekali v Radotíně na šraňky, šeříky, které mokly u billboardu, se rozpily v cákancích na skle, zatímco velké krůpěje kvetly tam, kam stěrače nedosáhly; do světlého deště svítilo všechno, co mělo reflektory, ve shrnuté vodě a v bublinách se zvětšoval a násobil svět jak pod lupou a v diamantu – a na skle před řidičem tohle všechno mělo dost místa. Nevím, jak bych to jinak řekl… prostě hodně místa, spoustu, vešlo se to tam, úplně v klidu. Proto mě napadlo, že bych s ním někdy rád jel. 

Služba začíná ve čtyři ráno. Pojedeme do Vonoklas. Autobus dnes prohlížel zběžně, protože přes týden si ho „pinkají“ jenom on a parťák. Pondělí bývá horší, nikdy neví, kdo co s autobusem o víkendu prováděl. V pondělí vstává v půl třetí. Silnice stoupá listnatým lesem, samá zatáčka. Přibržďuje na nečekaných místech, točí volantem s podivnými předstihy, najíždí do temných zákrut, jako by vedly jinudy než ty, které vidím já. Na displeji odklepává jména zastávek, kde nikdo nečeká. Za jednou z nich se dívá dlouhá hubená liška. Ve světlech autobusu má místo očí dvojitou ohnivou čelovku nebo čelenku s broušenými opály, svítí si na nás a nehýbe se. Pak couvne mezi lopuchy.

„Dokud jsem nejezdil, žádnou lišku jsem nikdy neviděl – a teď se kamarádíme…“ To byla první věta za jízdy. S liškami se kamarádí tři roky. Před liškami pracoval dvacet let u obří stavební firmy jako hlavní projektant kancelářských baráků. Namísto projektování ale dělal „psychologa“ investorům, dodavatelům a chudákům kresličům. Byl na nervy a nebyl doma a jednoho dne se na to – pěkně s hypotékou a třemi dětmi – vykašlal. A šel řídit autobus do Vonoklas. „Nikdy jsem nelitoval ani vteřinu.“

To byla druhá věta za jízdy. Ani jsem se neptal. V obou větách slovo „nikdy“. Rozednívá se pozvolna, vracíme se z Vonoklas, prázdná silnice je posetá konipasy, kteří na poslední chvíli uskakují a frnkají před prázdným autobusem. Na příští zastávce bude čekat uklízečka z lékárny, to je první pasažér, byla nemocná, už je dobrá. Dál máme uklízečku z banky, ale ta už brzy jezdit nebude, pobočku před prázdninami ruší. U lesa přistoupí kuchař od Lípy, chodí brzy. Pak počkáme na poslední noční spoj z Prahy, doveze uklízečku ze školky na Vráži, a potom skočíme na Karlík pro paní učitelku.

Na příští zastávce čeká uklízečka z lékárny, už je to za ní, cítí se moc dobře. Pak uklízečka z banky, dneska ještě ne naposledy, ale příště už jo, ráda ho vidí, bude se jí stýskat. U lesa stojí kuchař od Lípy, kouří, mlčí, frajersky típá, dobrý ráno, pane řídící. A poslední noční spoj z Prahy přiváží uklízečku ze školky na Vráži, dobré jitro, děkuju. Jedeme na Karlík pro paní učitelku.

„Nejdřív uklízečky, potom učitelky,“ směje se Honza a řídí.

Jezdíme sem tam, Karlík a zpět, popáté, pošesté. Konipasové zmizeli v polích. Hlídám jeden kámen uprostřed silnice, třikrát tam je, počtvrté ne. Pak totéž s kání na uschlé třešni. Za Karlíkem u lesa se autobus otáčí a čeká – někdy tři minuty, někdy šest, někdy skoro dvacet.

„Tady to mám nejradši.“

Obrátka, bílý plácek v moři kopřiv, za nímž se černá vnitřek listnatého lesa. Přední dveře zasyčí a shrábnou ke straně světlezelenou vlnu. Vystoupíme. Z otvoru mezi duby táhne a mladé přerostlé kopřivy se v proudu pomalu kývají. Stojíme v kopřivách těsně před autobusem a díváme se do kopřiv. Tady to má nejradši.

„Říkáš tomu místu nějak?“ ptám se, když vyrážíme.

„Točka,“ odpoví, „to je točka.“

Ptám se ho taky na to, jak se řidiči autobusů mezi sebou zdraví, jak to s těmi pozdravy chodí. Trochu se stydím za „diváckou“ otázku. Asi hloupý, říkám, ale jako klukovi se mi jejich zdravení ohromně líbilo. Omlouvám se. Nečekaně zvážní a vykládá mi, že se mezi sebou zdraví úplně všichni řidiči autobusů, že tohle byla jedna z prvních věcí, o které ho poučil jeho učitel jízdy. A že když mu nějaký řidič neodpoví na pozdrav, opravdu dlouho na to pak myslí. A povím ti, mám v práci jednoho kolegu, se kterým se normálně bavíme, třeba v garážích, když se potkáme – ale na silnici ruku nikdy nezvedne. Nikdy. Často přemýšlím proč. Jezdíme. Z Karlíka, na Karlík, jednou Mokropsy, zas Karlík, tankujeme.

„Před osmou budeme mít dvacet minut na točce, můžeš se natáhnout vzadu,“ říká u pumpy.

Představím si ty vysoké světlezelené kopřivy, jak se mírně pohupují dvacet centimetrů před očima. Jak je chladný vzduch těsná k sobě a zas narovnává. Hrne na stranu a rozebírá. Jak se jejich vršky vysoko dotýkají autobusu. Tam to má nejradši.

 

Markéta Pilátová: Vesmírný kompost
Magdaléna Platzová: Otevřený dopis premiéru Babišovi
Marie Iljašenko: Jak zůstat za barem. Lekce rodného jazyka
Petr Borkovec: Za Alicí Wierpichovou
Emil Hakl: Vývar
Petr Motýl: Jak se Češi vypořádali s koronavirem
Petr Borkovec: En scen ur ett äktenskap
Markéta Pilátová: Umyj si ruce a zaplať své služce
Petr Motýl: Na Květnou neděli
David Zábranský: Jsme na moři
Petr Borkovec: Vdovy na jaře
Markéta Pilátová: Café Corso
Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

 

© Petr Borkovec
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 979x

Inzerce