Pamuk, Orhan: Rusovláska

Pamuk, Orhan
Rusovláska

recenze beletrie zahraniční

Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.

Pamukův „divadelní román“ aneb Otcové a děti
Orhan Pamuk
: Rusovláska. Přel. Petra Sedmíková, Argo, Praha, 2019, 280 s.

Kdo sáhne po některém románu nejznámějšího současného tureckého spisovatele, nobelisty Orhana Pamuka, může si být jistý, že bude řeč o těchto tématech: o Istanbulu, o přechodu ze starých časů do nových a o polaritě Východu a Západu. A také bude ten román nevyhnutelně i o psaní samotném. To vše platí i o jeho poslední knize Rusovláska (turecky 2016).

Pamukovy romány mají zpravidla komplikovanou stavbu, jsou plné vzájemných odkazů a zrcadlení, z nichž lze konstruovat další a další roviny toho, „o čem ta kniha je“. Pamukovou devízou ovšem je, že si při tom nepomáhá ani ostentativní prozatérskou virtuozitou, ani magickým realismem, ale jde takříkajíc přímo k věcem. Sekundární významové spojnice vznikají u Pamuka vždy až ve vyšším patře pozorného čtení. To spodní bývá vyhrazeno nekomplikovanému vyprávění, v němž je vše zřetelně prokresleno, rovnoměrně a jasně osvětleno, a pokud jde o vnitřní stavy a myšlenky jeho hrdinů, přirozeně a snad i bezezbytku zachyceno; tato rovina na sebe s oblibou bere podobu nějakého jiného, navenek nevinně se tvářícího (pod)žánru, jakým byl například u Černé knihy román detektivní nebo u Sněhu román politický. Kdybychom chtěli hledat podobný popis bazální roviny v případě Rusovlásky, byl by to nejspíš milostný román s autobiografickými prvky.

Kniha se skládá ze tří částí, každá z prvních dvou zabírá přibližně polovinu rozsahu, závěrečná třetí část již jen zhruba tři desítky stran. První dvě části spojuje vypravěč jménem Cem, nejprve sedmnáctiletý mladík před přijímačkami na univerzitu, poté zralý muž a úspěšný podnikatel ve stavebnictví; obě jsou vyprávěny ich-formou, z jeho pohledu, přesto se poněkud liší stylisticky. Mladý Cem se pokouší vydělat před nástupem na univerzitu nějaké peníze tím, že se stane pomocníkem mistra Mahmuta, studnaře, s nímž odchází do městečka Öngören, ležícího na dohled od Istanbulu. Píšou se osmdesátá léta minulého století a mnoho řemesel, kopání studen nevyjímaje, se vykonává ještě postaru, staletími prověřenými postupy a ručně. Zde je důležité zachycení dobové atmosféry ospalého, zaprášeného a v létě rozpáleného městečka s řemeslnickými dílnami, kavárnami, Nádražním náměstím – a ovšem stanem kočovné divadelní společnosti, k níž patří tajemná rusovláska jménem Gülcihan, hrdinka Cemova milostného vzplanutí. Druhá část je situována do současnosti, Öngören už pohltila prudce se rozrůstající aglomerace Istanbulu, nyní již patnáctimilionové megalopole, staré budovy mizí jako jarní sníh a jsou nahrazovány novými stavebními projekty a infrastrukturou, z čehož Cem jako člověk z oboru a s přístupem k důležitým kontaktům dokáže vytěžit nemožné. (Mimochodem, při letmých zmínkách o korupci a klientelistických vazbách panujících ve stavebním řízení v dnešním Turecku si český čtenář uvědomí, že je vlastně vděčný za kormutlivé domácí poměry.) Se starými domy odchází i staré Turecko mistra Mahmuta a rodí se nová, globalizovaná, kosmopolitní země, pokrytá stavbami z betonu a skla, avšak stále stejně osudově rozkročená mezi Evropou a Orientem. Obě části mají otevřený závěr, autor zcela vědomě pracuje s napětím – na obou koncích je naznačená tragédie. Jak to však skutečně bylo, dozvíme se až ze závěrečného monologu paní Gülcihan, již asi šedesátileté dámy.

To je ovšem jen základní dějový plán, takříkajíc první rovina. Jak již bylo naznačeno, otevírá příběh témata další. Nejnápadněji mezi nimi vyniká vztah otce a syna. Tento motiv se navrací v mnoha podobách. Cemův otec s rodinou nežije. Jako ekvivalent tohoto vztahu se tradičně chápe postavení učedníka vůči mistrovi a není divu, že i Cem ve studnaři Mahmutovi hledá otcovskou autoritu. Sám žije v dospělosti jako bezdětný a trpí tím, že syna nemá – avšak zde někde se skrývá další zápletka, kterou není možné prozradit. Kromě toho Cema z nějakého důvodu fascinují staré mytické příběhy o otcovraždě a synovraždě: řecký o Oidipovi a staroperský o Rostamovi a Sohrábovi z Firdausího epického díla Šáhnáme („Kniha králů“, cca 1010). Způsob, jak se staré mytické látky prolínají s Pamukovým románem, je ovšem rozvěž reflektován, a to se zaměřením na, řekněme, médium: oba příběhy Cem zná z antikvárních knih, z vyprávění, která si s mistrem Mahmutem vyměňují před spaním na závěr pracovního dne (ohlas staroorientálního vypravěčství je rovněž velmi pamukovský motiv), ale také ze starých obrazů a iluminovaných rukopisů, které si s manželkou prohlížejí na svých nekonečných cestách po světových galeriích, jimiž vyplňují své dny, které nemohou věnovat dětem. A abychom měli obraz úplný, jeden z těchto příběhů zhlédne Cem jako mladík v Öngörenu ve stanu divadelní společnosti jako skeč, v němž je rusovláska Gülcihan protagonistkou. „Už tenkrát jsem pochopil, že myšlenky přicházejí někdy v podobě slov, někdy jako obrazy. Dokonce občas jsem nebyl schopen vyjádřit myšlenku slovy“ (s. 15), říká Cem. Těchto několik témat spočívá – zdaleka už ne tak pevně – na rovině druhé, nebo možná na ní spíš jen ulpívají či vůbec jen plynou, protože jejich podstata a hranice jsou pamukovsky ambivalentní. Všechno se ale zamotává dál až na samou hranici uvěřitelnosti a možná i krůček za ni; s přibývajícími stránkami se zvyšuje i počet návratů do minulosti, před níž chtěl Cem utéct, napravených omylů a anagnorizí (což je také významná figura starověké epiky!) a Cemovi nezbývá, než se k jedné dávné tragédii vrátit – a pravděpodobně tím způsobit druhou.

Orhan Pamuk nepatří mezi autory, kteří by naváděli čtenáře k sympatiím s postavami. Ani Cem není osoba neproblematická. Jeho zbabělá, pštrosí reakce na průšvih z mládí i další případy, kdy nebyl schopen pohlédnout skutečnosti do očí, kontrastuje s aktivitou v jiných úlohách, které mu život přinesl, přesto je však Cem něco jako věčné dítě, jež navzdory kariéře a bohatství nikdy nedospělo. (Je to proto, že sám dítě nemá? Nebo se tu vzdáleně ozývá hüzün, zvláštní turecký typ melancholie, pocit smutku ze ztráty či nepřítomnosti, jemuž se Pamuk intenzivně věnoval ve své ikonické knize Istanbul?) Jednoznačnou postavou není ani Gülcihan, u níž na závěr zjistíme, že na jedné z tragédií, jež se v románu odehrají, má přinejmenším podíl – tím, jak do ní mužské postavy bona fide vmanipulovala, oním všemocným ženským „ale já jsem chtěla, aby“. Je snad jedním z hlavních témat Rusovlásky i toto goethovské „věčné ženství“, povznášející i tragické, zasvěcující i ničivé? Ambivalentní ženské postavy v dalších autorových románech by tomu napovídaly. Ať tak, či tak, už sama skutečnost, že se do závěru recenze vtírají další a další otázky, vypovídá o Pamukově způsobu psaní velice názorně…

Rusovláska je ve srovnání s jinými Pamukovými romány jaksi přehlednější, autor nevytváří kompoziční složitosti nebo komplikované mnohoúhelníky vztahů mezi postavami (jako v románu Tichý dům). Přesto při vší své nejednoznačnosti některé jevy, a to osobnostní, umělecké i společenské, pojmenovává zcela přesně. V tom je síla jeho výpovědi a díky tomu patří mezi největší světové prozaiky současnosti.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 781x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce