Cleaves II, H. James; Mesler, Bill: Stručné dějiny stvoření

Cleaves II, H. James; Mesler, Bill
Stručné dějiny stvoření

recenze přírodní vědy

Otázka „Jak vznikl život?“ je jednou z nejdůležitějších, bohužel však také nejnepřístupnějších, jaké si dnes může věda položit. Nepokládá si ji ale jen současná věda. Za více než dva tisíce let se ji pokoušeli z různých úhlů uchopit mnozí, a byť nikdo s definitivní odpovědí dosud nepřišel, samo její hledání nám pomáhá lépe porozumět povaze života jako takového, jak dokládá nevšední kniha dvou amerických autorů.

O vzniku života od antiky po současnost
H. James Cleaves II
, Bill Mesler: Stručné dějiny stvoření: Věda a hledání počátku života. Přel. Josef Lhotský, Nakladatelství Vyšehrad, 2020, 336 s.

Když se na Zemi před možná i více než čtyřmi miliardami let objevily první organismy, jež by se daly označit za živé, svět se jednou provždy změnil. Nezadržitelné evoluční síly postupně daly vzniknout složitějším buňkám a posléze i mnohobuněčným tvorům – rostlinám, houbám a živočichům –, kteří se po stovkách milionů let přestali skrývat v oceánech a velkolepě dobyli pevninu, jíž dali zcela nový ráz. Jenže kdy se neživot změnil v život? A co to vůbec život je? I přes snahu mnoha vynikajících mozků se tyto odvěké otázky stále nepodařilo uspokojivě vyřešit a těžko říct, zda se to vůbec kdy povede. Přesto pokusy o jejich zodpovězení neustávají, což je nepochybně dobře, neboť i samotné pátrání přináší vedle vzrušení stále hlubší porozumění živé přírodě, včetně nás samých. V poslední době se v českém překladu objevilo hned několik knih, jež se podstatou života tak či onak zabývají. Zatímco v Životě na hraně je spíše jen naťuknuta možná souvislost mezi životem a kvantovou mechanikou, v knize Co je život? (Dokořán, Argo, 2020) australsko-izraelského chemika Addyho Prosse už se jde tak říkajíc na dřeň, jelikož autorovým záměrem není nic menšího než dopátrat se nejzákladnější (chemické) podstaty všeho živého. Nejčerstvějším přírůstkem mezi knihami o životě se před nedávnem staly Stručné dějiny stvoření, jejichž autoři, novinář Bill Mesler a viceprezident Mezinárodní společnosti pro studium počátků života, profesor H. James Cleaves, ve třinácti kapitolách podávají historický nástin toho, jak se v západním myšlení vyvíjely názory na původ života.

Rozdílu mezi živým a neživým si lidé všímali od nepaměti. Staří Egypťané i Řekové se domnívali, že život vzniká přímo z neživých složek. Zdánlivých důkazů, jako například žab vylézajících z bahna, bylo všude dost. Takto o vzniku života uvažovali například Anaximandros či Aristoteles, který „stejně jako Anaximandros a téměř všichni ostatní, věřil, že život může přirozeně vznikat z neživých věcí“ procesem zvaným „spontánní samoplození“. Představa samovolného vznikání živých tvorů z neživých látek se stejně jako Aristotelův vliv na chápání živé přírody udržela až do novověku. Avšak stejně jako jiné části jeho učení se i spontánní samoplození stávalo terčem kritiky, která ovšem obvykle nepramenila (jen) z touhy poznat konečnou pravdu, nýbrž i z náboženského přesvědčení prvních přírodozpytců. Jedním z nich byl Francesco Redi, jenž v sedmnáctém století provedl důmyslný experiment, při němž do řady baněk vložil kousky masa, načež jich část neprodyšně uzavřel, kdežto jiné nikoli (později pokus ještě zdokonalil tak, aby se k masu dostal vzduch, ale ne poletující hmyz). Baňky pak nechal nějakou dobu stát a sledoval, jestli se v nich objeví červi, o nichž se předpokládalo, že vznikají samovolně přímo z hnijícího masa. Červi se nakonec objevili pouze v baňkách vystavených působení vzduchu a hmyzu, například much. Redi byl přesvědčen, že tímto pokusem jednoznačně vyvrátil teorii spontánního samoplození, neboť jinak by se červi objevili v obou vzorcích. Schopnost stvořit život z neživých látek tak dále přináležela jen Bohu.

Otázka samovolného vznikání života se však tímto pokusem rozhodně neuzavřela. Byť se na Rediho stranu postavil například brilantní pozorovatel a výrobce výkonných mikroskopů Antoni van Leeuwenhoek, mnozí i přes riziko, že budou jejich názory označeny za rouhačské, nesouhlasili. K takovým patřili třeba John Needham, George Louis Leclerc, později známý jako hrabě de Buffon, nebo Andrew Crosse. Experimenty, jež podle nich a jejich příznivců měly spontánní samoplození dokazovat, se ale nakonec pokaždé ukázaly jako nedostatečné a otázka si na definitivní řešení musela ještě počkat. Nepřinesl jej ani Charles Darwin, který sice v polovině devatenáctého století svou přelomovou knihou O vzniku druhů přírodním výběrem zcela proměnil náš pohled na živou přírodu a vývoj života na Zemi, leč k otázce samotného vzniku života se i přes výtky některých kritiků, například Richarda Owena, nevyjadřoval, poněvadž v takovém případě by se na rozdíl od formulace své evoluční teorie vzhledem k nedostatku důkazů pouštěl na příliš tenký led. Konečně stanovisko ohledně spontánního samoplození přinesl až v druhé polovině devatenáctého století Louis Pasteur, jehož slavné pokusy s vývarem jednou provždy ukázaly, že v současných podmínkách život běžně z neživých látek vznikat nemůže.

Poté zájem o problematiku vzniku života na nějakou dobu opadl, a to až do dvacátých let minulého století, kdy se k ní z velmi podobného úhlu nezávisle na sobě vrátili J. B. S. Haldane a Alexandr Ivanovič Oparin, kteří předpokládali, že život vznikl kdysi dávno na mladé Zemi, na níž však panovaly velmi odlišné podmínky od těch dnešních. Oba a zejména Oparin se tématem teoreticky zabývali velmi důkladně, nicméně experimentálně se jejich hypotézy pokusil začátkem padesátých let ověřit teprve Stanley Miller. Jeho proslulé pokusy, při nichž v laboratorních podmínkách nasimuloval předpokládanou atmosféru mladé Země, která byla za doprovodu blesků (elektrických výbojů) v kontaktu s mořskou vodu, přinesly úžasné výsledky. Už po pár dnech se v aparatuře začaly tvořit komplexní organické molekuly. (Později se ovšem ukázalo, že atmosféra rané Země byla poněkud jiná, než Miller předpokládal.) V zásadě ve stejné době se Jamesi Watsonovi a Francisi Crickovi podařilo rozluštit strukturu DNA, což do značné míry změnilo způsob nahlížení na život i jeho počátky. Díky rozvoji molekulární biologie bylo totiž možné zkoumat genetickou informaci dnešních organismů a na základě rozdílů mezi nimi nahlédnout hluboko do jejich evoluční minulosti, až k poslednímu univerzálnímu společnému předkovi, jenž je znám pod zkratkou LUCA. Jenže LUCA už musela být celkem životaschopná a nepochybně živá buňka. Něco muselo být před ní, něco schopného sebereplikace, čímž se dostáváme k hypotéze RNA světa, která sice není jedinou hypotézou o prvopočátcích života, ale patří k těm nejpopulárnějším.

Takto by se dalo ve stručnosti shrnout téma Stručných dějiny stvoření, jež mimoto zabrousí třeba ještě k hypotéze panspermie (že život přišel na Zemi z vesmíru) či syntetické biologii, potažmo snaze vytvořit život z jednotlivých stavebních kamenů přímo v laboratoři. Kniha však není jen souhrnem výše představených biologických objevů a experimentů. Její hodnota tkví v něčem jiném – celý tento vývoj totiž zasazuje do mnohem širšího společensko-vědního kontextu, díky kterému se čtenář nedozvídá jen, co se stalo, ale zjišťuje také v jakých souvislostech a v jaké atmosféře se jednotlivé pokusy i učené disputace o vzniku života odehrávaly. Vedle toho přibližuje životy protagonistů do takových podrobností, jak to v populárně naučných knihách o živé přírodě bývá k vidění jen málokdy. Vyzdvihnout si v tomto ohledu zaslouží zejména pohled na „biology“ a biologii sedmnáctého a osmnáctého století, která není v česky psané literatuře příliš reflektována. Výjimkami jsou snad jen Stručné dějiny biologie (Academia, 2017) Stanislava Komárka, jež jsou ovšem opravdu stručné a do hlubších souvislostí tuto etapu biologického bádání neprobírají, nebo dvousvazkové opus magnum Emanuela Rádla Dějiny biologických teorií novověku (Academia, 2006), jež jsou sice neobyčejně důkladné, leč pro běžného čtenáře snad až příliš.

Po jazykové stránce Stručné dějiny stvoření těží z biologického vzdělání a popularizační praxe překladatele Josefa Lhotského, který text opatřil řadou cenných a zajímavých poznámek, nicméně někdy, zejména v případě jeho oblíbence Charlese Darwina, jej patrně svrběla ruka až příliš a připojil i několik dodatků, jež s tématem souvisejí jen velmi volně. Naopak spíše narušují plynulost textu, do nějž autoři tyto drobnosti (pravděpodobně) nezahrnuli nikoli proto, že by je neznali, nýbrž právě proto, že jim vzhledem k tématu nepřipadaly podstatné.

Celkově jsou však Stručné dějiny stvoření jedinečnou knihou, která nepotěší jen zájemce o dějiny biologie a vědy obecně, ale má co nabídnout všem, jež zajímá historický vývoj jedné z nejzásadnějších otázek, kterou si zle položit: Jak vznikl život?

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 604x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce