Ryšavý, Martin: Zlaté vidění

Ryšavý, Martin
Zlaté vidění

ukázka beletrie česká

Martin Ryšavý zasadil děj knihy Zlaté vidění tentokrát do prostředí severních Čech. Dnes už téměř mytizovaný kraj ale podává zcela jinak – skrze dopisy svérázné protagonistky, která neznámému adresátovi i čtenáři tlumočí své neortodoxní názory jak na okolní svět, tak i na zdraví a „správný“ životní styl.

Martin Ryšavý: Zlaté vidění. Revolver Revue, Praha, 2019, 464 s.

Chtěla jsem se Vás optat, jak se máte a jak se Vám daří. Možná si na mě vzpomenete, jak jste byl před rokem v kempu v Bilině na Kyselce a já jsem Vám bohužel trošku přitížila s chatkou, ve které jste nakonec kvůli porouchanému topení nemohl bydlet, protože byla velká zima. Dělala jsem tam recepční, mluvili jsme spolu u bazénu a pak jsem Vám dala na cestu domů koláčky, to jen tak, pro připomenutí. Zajímalo by mě, jestli jste je vůbec ochutnal. Víte, zabývám se makrobiotikou a přírodní stravou, takže šlo o makrobiotické koláčky, a ty každý rád nemá. A dnes už ani vlastně nechápu, proč zrovna Vám jsem je připravila s takovou láskou a nadšením, hádám, že Vy si od cizích lidí nemůžete jen tak něco vzít a sníst to, viďte? Když si vzpomenu, jak jsem je připravovala, napadá mě, že jste na mě musel silně zapůsobit, protože normálně je připravuji doma. I když normálně je ani vlastně nepřipravuji, nebo tedy delší dobu jsem nepřipravovala, ve Vašem případě mi ale něco řeklo, že bych je měla udělat, a to přímo v kempu, u bazénu, že teď je ta pravá chvíle. A že bych k tomu měla jakýmsi způsobem využít energii místa, kde teď právě jsem, protože okolí Kyselky má rozhodně své kouzlo a mám je dlouhodobě moc ráda, i když lidé se tam ke mně vždy dobře nechovali a i když jsem tehdy nebyla v úplně bdělém stavu, čehož jste si možná všiml, protože nepochybuji, že jste velice vnímavý. Pamatuji si, jak jsem v té chvilce, kdy jsem koláčky tvarovala, sebrala všechnu sílu, kterou jsem v sobě našla (nebylo jí mnoho, protože delší čas už se necítím nejlépe, ale dala jsem do toho prostě vše), a použila mocných slov ujištění: Oheň, voda, země, vzduch! Pak jsem si řekla: Ano, to všechno v těch koláčkách teď je! Vnímala jsem přitom jako důležité, že byly připraveny právě brzy ráno, za svítání, protože to, v jakém čase se co dělá, má také význam, a upekla jsem je hlavně proto, že jsem po tom, co jsem Vám připravila tak nepříjemné překvapení, pocítila jistou nerovnováhu a blížící se průšvih a chtěla jsem přispět k obnovení harmonie. Ještě teď jsem překvapená, jak se to seběhlo, opravdu zvláštní chvíle, ve vzpomínce se k ní stále vracím. Jsem ráda, že jste mi umožnil prožít si to a dodatečně také plně si to uvědomit.

Makrobiotika je velký obor, mně se líbí spíš jen pár prvků z ní, nejvíce mě ale baví připravovat typická česká jídla na přírodní způsob. Víte, nějak jste mě oslovil, tehdy v kempu, a hned jsem si řekla: Kdyby takový člověk potřeboval osobní kuchařku, tak jsem k dispozici. Berte to, prosím, jen jako takovou vtipnou věc, že mě to napadlo, ale stejně, kdyby Vám někdy bylo nejhůř, moc ráda Vám pošlu recept na svůj léčivý bramborák. Nebo Vám ho klidně napíšu hned: syrové strouhané brambory (nejlépe z vesnice, z pole, rozhodně raději než z dovozu), mišutka (jemné kukuřičné vločky) místo hladké mouky (která narušuje střevní stěnu a blokuje zažívání), zlaté lněné semínko (protože obsahuje omega tři mastné kyseliny a dodává srdci opravdu snad až zlatou energii, takže pak člověk cítí, že má zlaté srdce), strouhaná cibule, troška strouhaného česneku (kdo ho má rád), majoránka a mořská sůl. K tomu se podává výborná zelňačka, také se zlatým lněným semínkem, a místo uzeniny se k ní usmaží uzené tofu nebo vegetariánská klobása. K zahuštění se opět nepoužije mouka, ale kukuřičný škrob, aby tělo nemělo zbytečnou práci se vstřebáváním živin a vše bylo maximálně výživné. Pozor, u zelí také není jedno, jaké se použije, já před čerstvým rozhodně upřednostňuji kysané, když mám tu možnost. Možná se usmějete nad takovou pečlivostí, já ale přemýšlím nad každou surovinou a vždy hledím, aby skladba pokrmu měla smysl a vše bylo náležitě vyvážené. A pokud jde o lněné semínko, měl byste vědět, že tady úsměv vůbec není na místě, protože lněné semínko má opravdu zázračný vliv na celý organismus, o zažívacím systému ani nemluvě! Myslím, že to je potravina budoucnosti, přitom je to taková malá a nenápadná věc! Samotné se tedy konzumovat moc nedá, bohužel, tak jsem je začala přidávat do jídel a do polévek, abych se donutila sníst je, i když nutit se vlastně ani nemusím, když už vím, jaký je to dar, jak velmi může lidskému organismu prospět a také jak pozitivně umí ovlivnit lidskou mysl, aby dokázala vše správně vnímat a promýšlet, což je přesně to, co já právě v tomto období potřebuji, protože to není období úplně lehké. Zkrátka chci naznačit, že svůj způsob stravování považuji za optimální řešení mnoha lidských obtíží a také své vlastní životní situace, čímž myslím určité podivné věci, které se se mnou v poslední době dějí a kterým se snažím lépe porozumět.

Potřebuji zkrátka být přírodní a nacházet v tom oporu a stabilitu, to je teď moje cesta. Ačkoli samozřejmě i mně někdy vadí příliš velká dokonalost a čistota, takže si tu krásnou zlatou energii schválně občas trošku „pokazím“ topinkami, které mám ráda hned na několik způsobů, velký hřích to ale jistě není. Jste překvapený? Divíte se, odkud to všechno vím? Mám na to zkrátka školy, studovala jsem totiž gastronomii, na učilišti, potom jsem si dálkově dodělala maturitu a k tomu mám spoustu různých kurzů, také jsem pracovala v několika restauracích i v hotelu na recepci, dále v kempu na Kyselce (odkud jsem nakonec odešla, protože jsem jistým lidem překážela) a teď jsem v soukromých minijesličkách v Teplicích. Jak dlouho tu ale vydržím, sama netuším, protože jsem o práci s dětmi měla jinou představu. Musím říct, že jsem překvapená, čím jsou u nás od malička děti živeny a jaká spousta nemocí má kořínek právě v době, kdy člověk chodí do školky, a řeknu Vám, že je to dnes pěkně ošklivý byznys s lidským a dětským zdravím, pěkně ošklivý byznys! Vůbec se mi nelíbí, kam se to dětská výživa dopracovala, a ani dnešní doba celkově se mi nelíbí, protože já postě nesouhlasím se způsobem léčby nemocí pomocí chemie, jako to dělají doktoři. Pokud Vy třeba máte na chemii a medicínu jiný názor, nijak mi to nevadí, protože je to jistě názor zajímavý a odlišné názory nutí člověka přemýšlet, sama za sebe jsem si ale jistá, že chemie do mého těla nesmí a jen přírodní cesta je pro mě ta správná. Někdo to ale může vidět jinak, to připouštím. A možná nic není jenom dobré nebo jenom špatné a každý si zkrátka má najít to, co dlouhodobě vyhovuje právě jemu. Musím to ještě promyslet, víte, kdybych jednou seděla ve vládě a měla možnost něco změnit, abych to měla srovnané. Nějak se mi totiž nezdá správné, aby se to tu nadále ubíralo takovým směrem a ještě se vydávaly peníze na zbytečné výzkumy všelijakých vědátorů, když to chce především rychlou a radikální reformu, aspoň tedy pro děti ve školkách, tím jsem si jistá, protože znám důsledky toho, k čemu jsou tam přivykány.

Mě totiž také potkaly ošklivé zdravotní potíže a jelikož tuším, kde byl jejich původ, nevydala jsem se cestou lékařů, nýbrž svou vlastní, a myslím, že dnes už mám propracovaný smysluplný systém stravování, dost nepodobný tomu, jak je to v naší společnosti nastavené. Umlčet se rozhodně nenechám, těžko ale říct, jestli mě naše autority budou chtít poslouchat, protože zdraví, to je jedna věc, a byznys je věc druhá. A také jsem na to moc malý člověk, abych mohla doufat, že mě bude slyšet, vím to dobře, tak si jen, prosím, nemyslete, že jsem nějak zaslepená. Byla ovšem v mém životě určitá znamení, že bych se mohla stát velkou. Byla taková znamení. Možná si to ale někdo nepřál, nebo jsem po tom sama dost netoužila, těžko říct. Velcí lidé jsou hodně nápadní a často přijdou i o soukromí, a to by se mi nelíbilo, takže jsem i trochu opatrná. To jen kvůli svému systému bych si přála více vyrůst, protože vím, že by mnoha lidem pomohl, nic jiného v tom není. Víte, když jsem se před lety rozhodovala o svém životě, měla jsem hned jasno, že půjdu zlatou střední cestou. Z nížin a výšek mám obavy a zlatá střední cesta, to je pro mě cesta bezmasá, s vynalézavými a veselými přáteli, takže ani nemusíte mít obavu, že Vás chci nějak obtěžovat, neočekávám vyloženě, že mi odpovíte, chápu, že Vám asi píše více lidí a že nemáte čas odepsat každému. Navíc tuším, že asi mnoho cestujete a pracujete, a z toho, co jsem si o Vás zjistila, je mi jasné, že Vy asi k velkým lidem patřit budete. Možná Vám ani nejsou cizí některé extrémní věci a jste vzdělaný člověk, takže Vás každý nezaujme, ale i tak jsem ráda, že Vám mohu napsat, protože jsem se Vám tehdy v kempu nestihla náležitě omluvit a ty koláčky Vám možná ani nechutnaly, takže vlastně mohly celou tu věc mezi námi ještě zhoršit, a já bych si opravdu nepřála, abyste měl ze mě jen takový dojem. Proto jsem se po delším zvažování rozhodla podat Vám určité vysvětlení, myslím písemné, příliš Vás ale svým psaním zatěžovat nechci a samozřejmě nemusíte ani číst dál, pokud si řeknete, že máte na práci důležitější věci.

A pokud Vás napadne otázka, proč Vám píše nějaká cizí žena a nevěnuje se raději svému muži a své rodině, odpověď zní, že na zlatou cestu v rodinném životě je u mě asi ještě čas. Pro rodinu ještě nejsem zralá. Rodina, to je někdy děsivý závazek, nemyslíte? Má sestra má už páté dítě, přitom jsme stejně staré a já mám rozhodně lepší úmysly, co se týká dětské výživy, než ona! Není to zvláštní? Možná by si nějaké dítě přálo mít maminku, jako jsem já, maminku s takovými zájmy a touhou po svobodě, s partnerem, který to má jinak nastavené, si to ale neumím představit, takže nikam nespěchám. I když zamilovat se pro mě, zdá se, není problém, dokonce i do někoho, kdo mou představu o výživě nesdílí, to asi proto, že jsem dřív také byla jinak nastavená. Předpokládám ale, že pokud mě z vůle nějakého vyššího vědomí vesmír nasměroval právě do nastavení, které mám teď, snad také plánuje postavit vedle mě stejně nastavenou osobu, protože jinak to celé postrádá smysl a budu na život naštvaná. Pro mě je opravdu důležité žít něco smysluplného, nemám chuť prožít život napůl, jelikož si uvědomuji, že je jenom jeden, a lepší výživa rovná se lepší osud dítěte, tím jsem si jistá, tedy než se, chudák malá, dostane do školy, nebo vlastně už do školky. Vím, co říkám, a před nikým nebudu nic skrývat, a pokud jde o budoucího partnera, v žádném případě nechci být skromná, takže mě v tomto období zajímají více knihy než další masojedlík, který by měl o něco zájem. S jedním takovým mám totiž velice nedobrou zkušenost, nedávno jsem se s ním musela rozejít a bylo to nepříjemné, ale nechtěl jít podobnou cestou jako já, přitom trpí nadváhou, mému směru nerozumí a jen mě shazuje, tak bylo nejlepší říct, ať si dál pije tu svou malinovou limonádu a že mě těšilo. Protože když můžu srovnat komunikaci s masojedlíkem, co mu navíc chutnají poháry i káva se šlehačkou, a na druhé straně s veganem, co má mysl mnohem čistší a jemnější, tak k ničemu jinému, než je rozchod, nemůžu dojít, to určitě chápete.

Možná Vám vše, o čem teď píši, bude připadat příliš důvěrné a trochu se obávám, abych Vás tím nepolekala, i když Vy se asi tak snadno něčeho neleknete. A já jsem k Vám opravdu důvěru pocítila a myslím, že se v tom nemýlím. Jsou přece jistá znamení, podle kterých může člověk takové věci poznat. A vše, co Vám říkám o tom muži, kterému jsem musela ukázat dveře, je jen příklad, abyste rozuměl, jaké věci mě potkávají. Prostě kdysi mě zaujal, říkal, že ho žádná nechce, tak možná vzbudil mou lítost, a jednou mě dokonce líbal, ve vchodu do domu, a myslel si, kdo ví, jak mě neuchvátil (zatímco já už zažila krásnější polibek), pořád se chvástal, jak se mi to s ním prý líbilo, tak jsem jednoho dne musela říct: My že jsme spolu něco měli? Vůbec si nevzpomínám! To byste viděl, jak potom koukal. Někteří muži prostě mohou mít o kolečko méně, anebo můžu mít o kolečko méně já, ani to by nevadilo, ale aby mě někdo označoval za nemocnou a myšlenkově rozvrácenou, to už útočí podpás a následky si ponese sám. Navíc mi opravdu obyčejná voda přijde čistší než limonády a knihy mi přijdou bližší než někteří muži, tak jsem mu řekla, že vážná nemoc jednou možná změní i jeho způsob myšlení a že od takových mužů, jako je on, chci mít navždycky pokoj. Víte, třeba to s muži neumím a možná se jich ve skutečnosti i trochu bojím, ale myslím si, že když přijde velká láska, mnohé se vůbec neřeší, proto si s tím strachem nedělám hlavu. A jestli si chce limonáda něco dokazovat proti vodě, ať se raději otočí a jde, přes můj práh může přejít jedině příroda, tak to prostě mám. A není to žádná slabost. Piji vodu a jsem žena, tedy někdo, kdo se může svobodně rozhodovat, ačkoli si to někteří muži nemyslí. Ale to je jejich problém, já sama už vím, že když se člověk uzdravuje z vážného onemocnění a hledá sám sebe, je nutné, aby dělal to, co cítí, a hlupák, pro kterého jsou důležitější pravidla dnešní doby, mi může leda zamávat.

Svojí sestře jsem řekla, ať mu, kdyby ho náhodou potkala a nějak se zajímal, vzkáže, že se mi teď lépe povídá s jedním veganem. Klidně takto lžu. Přitom umím k mužům i vzhlížet, taťkovi jsem třeba jako malá pořád leštila boty, aby byly pěkné, když odcházel do práce. To jsem si tak najednou vzpomněla na tátovy boty... Opravdu jsem to dělala ráda, ani sestra to nedělala tak ráda jako já, to ale bude asi i tím, že jsem ji k tomu málokdy pustila. Byla to moje práce! Také už jsem od někoho slyšela, že jsem feministka, ale věřte mi, tak to není. Muži jsou důležití, pro mě vždycky byli, ale také se to se mnou musí umět, jinak boty neleštím, víte jistě, jak to myslím. A s bifteky ani čokoládou si na mě rozhodně nikdo nepřijde. Vím už svoje, od té doby, kdy jsem viděla následky špatné výživy na svém tátovi, tím myslím následky pojídání masa a také cukrů, sama proto už teď jím jenom ovoce. Žádné dortíčky, žádné bonbóny, ani nápad! A ani můj táta jistě nic z toho ke štěstí nepotřeboval, vše, co ho mohlo zachránit, měl přece na zahradě, kdyby se toho držel, možná tu mohl ještě být, to je ale dnešní doba: člověk se odchyluje od přírody, cpe sebe i své blízké bůh ví čím a následky jsou hrozné. Bohužel i moje mamka je taková a já jí to mám za zlé. Měla taťkovi dávat k jídlu něco jiného a jistě by se nestalo to, co se stalo, jenže ona měla své zvyklosti a nic lepšího ji prostě nenapadlo. I když je také možné, že napadlo, z nějakého důvodu se ale té myšlenky zřekla. Hrozné pomyšlení, já vím, ale nějak vnímám, že o náhodu jít nemuselo. Nebo myslíte, že to všechno mamka mohla dělat z pouhé nevědomosti? Mně se totiž někdy v noci zdává, že tu taťka ještě je a mamka mu dělá jahody se šlehačkou a zmrzlinou a já si v tom snu říkám, že se ho snad chce zbavit, křičím a ukazuji na ni a ona se jen usmívá a točí šlehačem, prostě divné sny mě teď doprovází a těžko se mi pak věří přísloví, které tvrdí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Přesto se to ale snažím tak brát a říkám si, že se to možná stalo především pro mě a pro můj stravovací systém, který bych asi, kdybych všeho toho zlého nebyla svědkem, nevymyslela. Chci to zkrátka chápat tak, že i tak smutná věc může mít určitý smysl, abych se s ní dokázala vyrovnat.

 

© Martin Ryšavý
Ukázka z knihy Zlaté vidění
na iliteratura.cz se souhlasem nakladatelství Revolver Revue.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 496x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce