Kaprálová, Dora: Nekrolog za Olina

Kaprálová, Dora
Nekrolog za Olina

sloupek beletrie česká

Dlouho, dost možná celá desetiletí, se chystám napsat sloupek, který se bude jmenovat Olin a jeho deštníky a rozpláče publikum už po první větě. Publikem myslím hlavně sebe a pár čtenářů, kteří – tak jako já – vyrůstali ve světě, kde k nejkrásnějším písničkám světa patří nekrology a žalmy.

Nekrolog za Olina

Ale teď k Olinovi.
Když jsem zrovna na našem prvním přenosném kazeťáku z tuzexu neposlouchala píseň Jiřího Bulise Z úzkostí vyveď mě, pouštěli jsme si s bratrem na kazetách nekrology, které psával a načítal táta pro své zemřelé kamarády. A nejoblíbenější byl ten, co začínal slovy „Milý Františku“, z roku 1979. Františka jsem nikdy neviděla, a přesto jsem ho díky nekrologu jistou dobu uměla nazpaměť. Když zemřel, byl táta pověřen, aby mu napsal nekrolog. Což udělal moc rád, nakonec i přednes nekrologu si nahrál sám, aby slyšel, jak ten záznam do věčnosti bude Františkovi znít. Kazetu s tichým hlasem mého otce jsme si s bratrem pouštěli k sobotnímu odpolednímu dřímání. „František byl dobrý kluk,“ říkal otec z magneťáku, „dokázal i rozesmát…“, pokračoval, „hrál mariáš i bridž a nikdy, nikdy neprohrál, snad jedině v bitvě života.“ Tady jsem začala vzlykat do polštáře. „František nikdy nezradil,“ tady jsem štkala tak nahlas, až mě bratr svým polštářem začal dusit, a nakonec jsme se rozesmáli, protože co jiného trpícím zbývá.
Ale vraťme se k Olinovi.
Olin byl vlastně Oldřich. Kutil, praktický člověk, elektrikář, obchodní jednatel v pojišťovně. Nebýt Olina, neměli bychom začátkem osmdesátých let v bytě zrenovovanou koupelnu a kuchyň a nové kachličky na zimní verandě. Oldřich měl rád mého tátu a táta by mu jistě rád napsal nekrolog, kdyby se s Oldřichem něco stalo. Ale Oldřich byl celkově zdatný člověk, i profesně daleko zdatnější než tatínek, dokonce byl jeho nadřízeným. U vzdělanějšího otce si však přesto tu a tam půjčoval nějaké knihy: třeba Aristotelovu Poetiku.
K tomu hrál Oldřich na saxofon, což bych nevěděla, kdybychom saxofon neukrývali roky na zimní verandě.
Proč? Protože v roce 1982 emigroval. Zdrhnul za kopečky. Předtím k nám přišel na návštěvu, naposledy zkontroloval stav bojleru a vyměnil plynovou bombu ve sporáku. Zahrál na saxofon, secesní stěny bytu plakaly a obrazy se třásly nepřekonatelnou erupcí smutku.
Oldřich Tichý zmizel.
A bylo to totéž, jako by odešel navždy.
Čekala jsem, že tatínek namluví nekrolog. Nestalo se tak. Emigrace je sice věčnost, ale ne smrt, vždyť nám ze záhrobí americké emigrace chodily od příbuzných balíčky s dárky.

O rok později nám na Vánoce konečně přišel dopis od Oldřicha. Krátký pozdrav a barevná, polaroidová fotka – Oldřich Tichý v Chicagu. Za ním červený kabriolet. Dopis byl krátký: „Saxofon se u vás má dobře? Jednou si takové bourák koupím, Zenóšku. Tak veselé a šťastné z USA, země svobody a blahobitu.“ Blahobit byl s měkkým i, ale kdo by se zdržoval formalitami. Rodiče pocítili dojetí.
Seděli jsme nad dopisem, Jiří Bulis z kazeťáku zpíval: „Anděli radosti, věř, nejhorší nemoc že je stesk…“
O rok později jsme zažili ještě větší událost. Oldřich nám místo pohlednice poslal zvukovou kazetu. Vložili jsme ji slavnostně do přístroje a uslyšeli Oldřicha: „Ahoj, tady je Oldřich Tichý, Zenóšku a rodino, mám se čím dál líp, začal jsem podnikat, je to úplně jiné fílink, prodávám deštníky. Só červený, je na nich reklama na kolu, dó na dračku. Mám velké byznys. Co dělá můj saxofon? Je tu ráj, chybíte mi, Olda.“
Uplynul další nekonečně temný rok, tatínek kromě několika sbírek básní napsal a namluvil pár zbrusu nových nekrologů, ale žádný se svou tklivostí nevyrovnal tomu z roku 1979. Ten jsme i nadále poslouchali při usínání, pokud jsme si z kazeťáku nepouštěli Hlaváčkův žalm zpívaný v podání herců z Divadla na okraji.
Vybuchl Černobyl, nastalo léto, podzim, konec světa se stále nekonal…

Dokonce jako by se stal pravý opak: v první adventní den nám přišel balíček s novou zvukovou kazetou od Oldřicha, tentokrát z Floridy:
„Hi – tady je Olda Tichý, říkejte mi Olin Glenn. Takže, Zenóšku, já jsem Olin Glenn a to, co vidíš za mnou, na té polaroidové fotce, to je moje kára. Není to červené kabriolet, je to ford. Jak se má tvoje žena? Byla tak krásná, že by tady v USA mohla prorazit jako model. No a děti máte furt dvě? Já děcka nemám, protože dělám byznys, mám ale americkou milenku Blanche, má špatný oči, ale podnikáme spolu. Děcka sou budoucnost, pokud teda je dáš na byznys a můžou pak dál rozvíjet rodinnej kapitál. Jinak je tady na Floridě skoro furt sluníčko, dvacet osm ve stínu, čili proto mám ty šortky, na fotce vidíte možná i opičku, těch je tady hodně, ale – ať nezapomenu – mám velkou firmu na deštníky, jmenuje se Olin Glenn company, a docela to frčí. Tady neprší moc, ale když už, tak už, prodávám i luxusní deštníky, ne jen ty lidové, svůj byznys ještě rozšířím o prodej kár. No tak se mějte fajnově. Co dělá můj saxofon? Já nemám na hraní čas, ale kdyby tvůj syn, až vyroste, chtěl, tak mu ho rád pučím. Kdo vám teď spravuje koupelnu a takový ty věci? Obejdete se beze mě? Ahoj a by. Váš Olin Glenn.“
Roky plynuly, Olin neměl čas. Teprve v roce 1988 krátký zvukový podzrav: „Ahoj přátelé, tady je váš Olin Glenn, deštníky fungujou furt dál, ještě se rozhlížím po tom byznysu s kárama. Mrzí mě, že tady nejste, ty bys, Zenoušku, mohl mít místo na nějaký univerzitě a Jaruška by mohla být model. Děcka máte větší, tady by je čekala velká budoucnost. Tak ahoj, Váš Olin.“ Poslouchala jsem tuhle kazetu s bratrem na chatě, bratr se rozesmál, štípla jsem ho.
Pak přišla sametová revoluce a nedlouho poté poslední zvuková kazeta Olina ze zámoří. „Hi, přátelé, tady váš Olin Glenn. Konečně padl ten zločinecké režim a já zkusím byznys tam u vás. Zdraví vás Olin.“
Začaly divoké devadesátky a po Olinovi se opět slehla zem. Poznala jsem chlapce, byl milý. Zajímal se o saxofon, který jsme měli vystavený na zimní verandě.
A protože jsem se zajímala o chlapce, který se zajímal o saxofon, zajímalo mě, zda bych ten saxofon chlapci mohla darovat. Maminka i tatínek měli hlavu plnou praktických starostí, a tak jen netečně pokývali hlavou.
Pak ale, někdy kolem roku 1993 – zavolal nečekaně Olin Glenn z hotelu Slavia. Strnuli jsme. Samosebou jsme se na Olina těšili, ale ten saxofon! Chlapec se saxofonem zmizel hrát do Španělska, poslouchala jsem Bulisovu píseň Zdá se mi, miláčku, že jsme si souzeni a vše bylo až příliš naléhavé. Maminka upekla husu, můj bratr se slavnostně zkouřil, protože jak jinak přivítat Olina v devadesátkách.
Olin nakonec v den návštěvy zavolal otci do práce, že mu do toho něco vlezlo. Začal podnikat v Praze a měl schůzku na ministerstvu vnitra.
Deštníky? Auta? Olin Glenn Company? Tatínek nevěděl.
Za rok nám jen u večeře svým tichým, klidným hlasem oznámil, že saxofon ještě chvíli počká.
Olin totiž sedí na Borech.
Bylo nám to líto a současně jsme pocítili nevyřčenou úlevu.
Chlapec mě nadobro opustil a zmizel i se saxofonem kdesi v Maroku.
Mezi sousty mě napadlo koupit Olinovi housle, ale nahlas jsem to nevyslovila…

Pak navíc Olin zmizel podruhé.
Odstěhoval se z „postkomunistického hnusu“ zpátky do USA.
Teprve docela nedávno nám společný známý tvrdil, že poslední roky Olin Glenn žije a podniká v Číně.
Je mu už hodně přes devadesát.
Má šikmé oči, řídké fousy.
Jmenuje se Olin Ming.
Sedí a počítá v jarním Tchien-ťinu netopýry.
Dost možná však pozoruje déšť a netopýrům tiše zpívá:
„Deštníky se, děcka, hodí do každého počasí.“

 

Petr Borkovec: Točka
Markéta Pilátová: Vesmírný kompost
Magdaléna Platzová: Otevřený dopis premiéru Babišovi
Marie Iljašenko: Jak zůstat za barem. Lekce rodného jazyka
Petr Borkovec: Za Alicí Wierpichovou
Emil Hakl: Vývar
Petr Motýl: Jak se Češi vypořádali s koronavirem
Petr Borkovec: En scen ur ett äktenskap
Markéta Pilátová: Umyj si ruce a zaplať své služce
Petr Motýl: Na Květnou neděli
David Zábranský: Jsme na moři
Petr Borkovec: Vdovy na jaře
Markéta Pilátová: Café Corso
Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

© Dora Kaprálová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 588x

Inzerce