Překladatelé jako rukojmí?

Překladatelé jako rukojmí?

aktualita literární věda

Aktuální dotazníkový průzkum vypovídá o dlouhodobě tristní pozici překladatelů v rámci knižního sektoru. Ale co s tím? Při čekání na akční hrdiny, kteří by nebohé literární překladatele jednou provždy vysvobodili z bezútěšného postavení, je tu jen jediná jistota – okolní svět má svých problémů dost...

Překladatelé jako rukojmí

 „Vážený překladateli, děkujeme vám za odvedenou práci. V současné době vám za ni ale nezaplatíme, přestože bychom podle smlouvy měli.“ Podobnou informaci dostala v březnu a dubnu letošního roku od nakladatelů třetina literárních překladatelů. Vyplývá to z dotazníkového průzkumu, který v květnu provedl akční tým „Překladatelé proti koronaviru“ koordinovaný spolkem Překladatelé Severu. Počkat na honorář za odvedenou práci si dotčení překladatelé budou muset v průměru něco přes tři měsíce. Průměrně se jedná o částku 43 000 Kč. Jsou ale i tací, kterým v rodinném rozpočtu aktuálně chybí očekávaný příjem i sto tisíc korun nebo kterým se výplata honoráře zpozdí až o rok. A každý pátý překladatel čekající na honorář, který měl být vyplacen na jaře, podle průzkumu vůbec netuší, kdy mu peníze na účet přijdou.

V době celosvětové pandemické krize je taková výjimečná situace asi pochopitelná. Výpadek příjmů bylo také možné alespoň částečně kompenzovat díky plošným vládním opatřením. Jenže proběhlá krize velmi palčivě upozornila na to, že pozice literárního překladatele v rámci knižního sektoru je tristní dlouhodobě. Mimo jiné právě kvůli běžným podmínkám výplaty honoráře – poměrně rozšířenou praxí je totiž výplata poloviny náležité odměny po odevzdání překladu a druhé poloviny teprve po vydání knihy, obvykle do třiceti dnů, ale někdy dokonce až do tří měsíců. A nezřídka se překladatel musí s vyplacením připomínat, protože tu se faktura či příkaz k uhrazení zatoulá v účtárně, tu redaktor zapomene vydat pokyn nebo přeposlat e-mail a někdy si nakladatelé prostě chtějí peníze udržet co nejdéle kvůli cashflow.

Na překladu středně dlouhého a průměrně náročného románu pracuje překladatel řekněme čtyři až pět měsíců. Do třiceti dnů po odevzdání, tedy zhruba půl roku po zahájení práce, dostane za výše nastíněných, běžných smluvních podmínek teprve první polovinu honoráře. Na druhou si musí počkat, dokud kniha neprojde redakcí, sazbou, korekturou a tiskem. Což může trvat třeba tři měsíce, ale někdy i šest měsíců a déle. Není ani výjimkou, že nakladatel vydání knihy odloží třeba ještě o půl roku nebo i o rok, protože upřednostní jiný projekt nebo prostě přehodnotí ediční či marketingový plán. Čekání na celý honorář se tak od doby, kdy se pustíte do práce, může protáhnout i na dva roky.

Asi si říkáte, proč my překladatelé na takové podmínky vůbec přistupujeme. Proč poskytujeme zadavateli svou práci jako bezúročný úvěr. Pokud od podpisu smlouvy do vyplacení honoráře uplyne třeba rok či dva, jak moc se k tomu všemu finance znehodnotí jen pouhou inflací? Proč dobrovolně vstupujeme do smluvního vztahu, v němž jsme prakticky rukojmími?

Nemálo z nás by asi odpovědělo, že nemáme jinou možnost. Podmínky jsou takto nastavené už dlouho, pokud na ně nekývnu já, hravě se najde někdo jiný. Iluze oligopsonního trhu je dokonalá – zakázek je poměrně málo a dodavatelů mnoho. A všichni jsme jednotlivci, bez silné profesní organizace hájící naše ekonomické zájmy, bez schopnosti vyjednávat společně, čehož lze velmi snadno zneužít. Často pláčeme, že taháme za kratší konec provazu, ale kolik z nás si ve skutečnosti s přetahováním vůbec neláme hlavu a podepíše jakoukoli smlouvu, jen aby mohlo dělat onu vysněnou práci? Nebo si svou slabou pozici alespoň ustavičně namlouváme a s jejím vědomím do vyjednávání vstupujeme. Odpovídá totiž neustále opakovanému, oblíbenému narativu, v němž se stavíme do role znevýhodněných a bezmocných chudáků, kterým není pomoci. Můžeme se pak aspoň vzájemně utěšovat, jak špatně na tom všichni jsme. Ale k čemu to?

U překladatelů-rukojmích se také výrazně projevuje stockholmský syndrom. Jsme dobrovolnými zajatci nastaveného systému, protože nás práce baví, záleží nám na tom kterém konkrétním projektu, možná jsme dokonce sami stáli za jeho zahájením, tj. knihu objevili a prosadili k vydání. Udržujeme přátelské vztahy s redaktory a nakladateli a kdejakou práci vykonáme i zdarma – přečteme knihu a napíšeme posudek, uděláme rešerši recenzí, napíšeme anotaci či medailon autora, to jsou přece všechno maličkosti a my svou práci milujeme natolik, že bychom se kvůli ní i rozdali.

Překladatelé jsou za současné situace v mnoha ohledech dozajista rukojmími – ovšem kdo stojí na straně pachatele? Pohádka o hodném překladateli a zlém nakladateli tak úplně neobstojí, ačkoli se v překladatelských diskusích objevuje víc než často. Jenže ve skutečnosti dobře víme, že mezi nakladateli je mnoho velmi solidních firem, mnoho malých i větších nadšenců, kteří práci dělají kvalitně, s patřičným zápalem a se snahou o férové podmínky. A kteří na knižním trhu čelí mnoha obtížím, jež jim znemožňují jednat vždy tak, jak by chtěli. Koronavirová krize například velmi zřetelně obnažila problém dlouhé splatnosti závazků distributorů, zejména těch s vlastní knihkupeckou sítí – na jaře neměla spousta nakladatelů stále proplacené ještě ani vánoční tržby, které tvoří naprosto zásadní část příjmové strany rozpočtu. Do pozice rukojmích a poskytovatelů bezplatných úvěrů se tak dostávají i sami nakladatelé a tato situace logicky dopadá i na jejich další smluvní partnery, překladatele nevyjímaje. Jsou tedy viníky démonizované velké korporace a jejich management prahnoucí po maximalizaci zisku? Nebo obecně neféroví nakladatelé a distributoři zneužívající své postavení?

K bezvýchodnosti situace přispívá i nesmírně křehký a přebujelý český knižní trh. Knih u nás vychází tak obrovský počet a jsou natolik levné, že už čistě matematicky není možné, aby na sebe tituly (s výjimkou několika bestsellerů) vydělaly a jednotlivcům, kteří na nich pracují, umožnily získat honorář odpovídající vysoce kvalifikované práci. Že bychom tedy byli všichni hlavně rukojmími trhu, jehož neudržitelný růst se vymkl kontrole?

Ukazovat prstem na vnější viníky je poměrně snadné. Ale ruku na srdce, nejsme my překladatelé do velké míry také rukojmími sebe samých? Své vlastní neschopnosti či lenosti se opravdu sjednotit, vytvořit silnou profesní organizaci a zahájit konstruktivní obchodní jednání s partnery? Své neochoty vznášet požadavky, které by mohly ohrozit získání zakázky? Své servilnosti v přistupování na mizerné smluvní podmínky, jimiž dlouhodobě podřezáváme větev sobě samým i kolegům? Své krátkozrakosti, když se literárním překladem neživíme, a nevadí nám proto podepsat prakticky jakoukoli smlouvu? Svého nízkého sebevědomí a úzkostlivého pocitu nahraditelnosti, které si neustále pěstujeme? Svého přesvědčení, že by s tím vším měl někdo rozhodně něco udělat, které se ale nakonec realizuje v lepším případě jen v rozhořčených diskusích ve facebookových skupinách nebo v heroické odvaze říct si za normostranu o desetikorunu navíc?

Při čekání na akční hrdiny, kteří by nás, nebohé rukojmí, jednou provždy vysvobodili z bezútěšného postavení, máme jedinou jistotu – okolní svět má svých problémů dost a za literární překladatele nemá důvod bojovat. Proč by také měl? Ani naši obchodní partneři nám sami od sebe nezačnou nabízet podmínky, které jsou pro ně méně výhodné. Naše postavení na trhu bylo, je a bude přesně takové, o jaké se zasadíme a jaké si sami vyjednáme. Tak kdo nás doopravdy drží v zajetí?

© Michal Švec
Autor je překladatel z finštiny a člen výboru spolku Překladatelé Severu

Diskuse

Vložil: Marie Voslářová, 30.06.2020 09:28
Překladatelé jako rukojmí?
Obávám se, že legrace teprve začíná. Někteří distributoři zřejmě nadále neplatí a rezervy nakladatelům docházejí. Z čeho pak mají nám překladatelům a dalším platit? Zrovna mi přišel jeden omluvný e-mail od menšího seriózního nakladatelství s prosbou o posečkání a myslím, že jejich bezmoc je dost podobná.
Vložil: mp, 23.06.2020 22:36
Překladatelé jako rukojmí?
JVjr: Nejspíš jsem asi chtěl jen někoho vyprovokovat, aby našel nějaký podrobnější průzkum knižních trhů v provázanosti velikost čtenářstva, rozmanitost produkce, ceny apod. -- Každopádně teď bych ve zkratce dodal: a) Zlepšování pozice překladatelů je dle mých zkušeností soustavný mírný pokrok v mezích... zákona a překladatelé rozhodně nejsou v pozici osamělých rukojmí; b) po razantní změně typu výplaty celého honoráře už před vydáním by si klekla hlavně ta nakladatelství, kvůli nimž takříkajíc má smysl překládat, a na zaplnění jejich místa by se povětšinou nikdo nehrnul; c) lze-li přesto doufat v nějakou změnu skokem, čekal bych ji, a vskutku to není originální myšlenka, hlavně od rozeběhnutí nové distribuční platformy.
Vložil: Anežka, 23.06.2020 12:27
Překladatelé jako rukojmí?
Nesouhlasím tak úplně s tezí, která se tu často objevuje, a sice že pokud se člověk překládáním neživí, tak mu vlastně nesejde na honoráři, a tudíž nemá motivaci snažit se o lepší příští. Možná několik ultrasrdcařů tak funguje, ale většina určitě ne. Překlad knihy je práce na stovky hodin, zhusta nudných... a náročných, to už je podstatný zásah do využití volného času atd. Prostě je to činnost, která si i u hobby překladatele vybírá svou cenu a pokud to není kompenzováno přiměřeným honorářem, těžko se ubránit frustraci. Navíc ta hranice mezi "živí-neživí" je hodně tenká, já mám třeba částečný úvazek a k tomu nárazově překládám. Ano, bez překládání bych hlady neumřela, do práce bych nemusela chodit pěšky a plynárny by mě taky neodstřihly, ale tím to i končí. Příjem z překladu je pro mě zásadní jako rezerva pro financování ne-každodenních výdajů - cestování, dovolená, nenadálé výdaje, provoz domácnosti apod. Živí mě to, neživí?
Vložil: Jan Vaněk jr., 22.06.2020 14:21
Překladatelé jako rukojmí?
Anežka: Protože ho tak kdysi naprogramovali a je extrémně obtížné to změnit. Nezbývá než oddělovat sekce do samostatných komentářů nebo nějakým grafickým prvkem, např. — — — mp: Úplně jsem nepochopil, co chcete tím odkazem říci. Ano, kultury jsou různé (např. tabulka 3.4.1 Payment terms ukazuje, že... všude vyjma Litvy jsou civilizovanější než u nás) a ekosystémy reagují na jednu změnu jinými, ale rezultuje z toho co? (A musím poznamenat, že jestli u ostatních zemí jsou data stejně pochybná jako ta z Česka a celková metodologie, tak potěšpámbu.)
Vložil: Barbora Kolouchova, 22.06.2020 12:46
Překladatelé jako rukojmí?
Jsem ráda, že je takový článek na světě a že je napsaný skutečně pravdivě, přesto v něm chybí několik věcí. V textu nejsou zmíněny časté hodiny a hodiny vysedávání v knihovnách či archivech a dohledávání citátů z knih či časopisů, samozřejmě v překladatelově volném čase a zadarmo (dělala jsem několik... reportáží a vím, o čem mluvím). Málo se tam mluví o honoráři, jehož výše by měla být mnohem vyšší... Není tam zmíněno to, že v mnoha případech, kdy kniha vyjde, si ji i sami prezentujeme a sami hledáme média, která by naši několikaměsíční intenzivní práci zviditelnila), přestože by to mělo dělat nakladatelství.
Vložil: Kateřina Krištůfková , 21.06.2020 12:09
Překladatelé jako rukojmí?
Za sebe vidím dva zásadní problémy: 1) Neexistenci silné profesní organizace, která by skutečně hájila zájmy a práva literárních překladatelů. To se snažíme změnit v nově založeném spolku Překladatelé Severu, ale sdružujeme jen překladatele ze severských jazyků a vznikli jsme nedávno, přičemž celé... to je běh na dlouhou trať. Nicméně v dohledné době bychom rádi zahájili s nakladateli jednání. I pro ně by snad mohlo být výhodné, kdyby existovala nějaká rámcová smlouva přijatelná pro obě strany, a nemuseli by tedy vyjednávat o podmínkách s každým překladatelem zvlášť. Nejde přitom jen o výši honoráře, ale i o to, kolik času překladatel dostane na zapracování redakčních úprav, k čemu všemu poskytuje licenci a za jakých podmínek atd. 2) Fakt, že literární překlad stále není považován za plnohodnotné povolání, ale za něco, co člověk dělá ve svém volném čase proto, že ho to baví. Jak ukázal průzkum, který jsme teď provedli v souvislosti s koronavirem a který visí na našich stránkách (https://prekladateleseveru.cz/aktuality/), mají více než tři čtvrtiny překladatelů literární překlad jako doplňkovou činnost. Ze 155 respondentů se jenom 23 % živí překládáním z 80-100 %. A podle mých zkušeností mnozí překladatelé, který se překládání věnují "jen tak bokem", podepíšou ve smlouvě téměř cokoli, protože je prostě překlad neživí a příjem z něj je pro ně jen příjemným přivýdělkem, takže se nezdržují nějakým dohadováním o podmínkách. My, co se překládáním skutečně živíme, si třeba nemůžeme dovolit podepsat, že za překlad dostaneme zaplaceno až po mnoha měsících. A ano, dohadování jednotlivce s právními odděleními velkých překladatelských domů mnohdy nikam nevede, takže nechat se zastupovat Dilií je určitě možnost. Dilia takový servis nabízí, a byť si za to samozřejmě něco účtuje, má pro vyjednávání lepší pozici než jednotlivec.
Vložil: Anežka, 21.06.2020 10:12
Překladatelé jako rukojmí?
(Proč ten formulář pro vkládání komentářů nezachovává dělení na odstavce?)
Vložil: Anežka, 21.06.2020 10:10
Překladatelé jako rukojmí?
mp: děkuju za odkaz se statistikami, užitečné čtení. Nicméně nemyslím si, že by překladatelé byli tak naivní, jak naznačujete. Ano, jakákoliv změna může postihnout i její iniciátory tisícerem nepředvídaných způsobů, ale to překladatelé hádám vědí, nebo aspoň tuší. A jistě si tu můžeme nechat zaprděné... české teplíčko a české jistoty pro všechny zúčastněné. Taky možnost. Proč něco měnit, když je nám tak dobře. Katce Krištůfkové děkuju za podnětnou a humornou story z Norska. A já jsem myslela, že severské národy jsou tak ultraslušné, že podobné ohyzdné a neférové nátlakové akce tam nebyly nikdy potřeba. Stydím se za nevědomost. Nejsem expert na obchodní neb podnikatelské právo, ale existuje v ČR vůbec nějaký právní rámec, v rámci kterého by bylo možné vyjednávat více kolektivně? Tedy legálně, ne kartelovou dohodou na facebooku :) Připadá mi, že v situaci, kdy je překladatel odstíněn od osoby mající pravomoc změnit podmínky smlouvy několika vrstvami redaktorů a právnických oddělení přestává jakékoliv vyjednávání o podmínkách dávat smysl. Komplexní zastupování přes DILII? Něco jiného?
Vložil: droog, 20.06.2020 12:26
Překladatelé jako rukojmí?
A co teprv až Honza S osobně pozná, jací jsou někteří překladatelé okouzlující muži!
Vložil: Magda de Bruin, 20.06.2020 11:27
Překladatelé jako rukojmí?
Připomněla bych tady iliforum z roku 2012, které jsme na to téma už vedli: http://www.iliteratura.cz/Clanek/30859/iliforum-neviditelny-prekladatel. O situaci v Nizozemsku průběžně píšu v ročenkách, přehledně (aktualizováno 2014 - tarify od té doby stouply a Vlámský lit. fond se jmenuje Flanders Literature)... to je tady http://www.iliteratura.cz/Clanek/19847/literarni-prekladani-v-nizozemsku. V souvislosti s koronou vyhlásil Niz. lit. fond (NLF) v polovině května řadu mimořádných pobídek, aby překladatelům (nizozemským i zahraničním, kteří překládají z niz.) pomohl překlenout "hubené" období: niz. překladatelé můžou dostat 2500 eur na projekt pro propagaci své práce (např. webové stránky, videa apod.) a niz. nakladatelé můžou do konce roku zažádat o zvláštní příspěvek na vydání překladu, aby se tím omezilo odkládání připravených překladů na později. Zahraniční (tj. i čeští) nakladatelé dostanou kromě obvyklého překladatelského grantu letos výjimečně i 1500 eur jako příspěvek na produkci. Pro překladatele z niz. vyhlásil NLF projekt na překlad úryvků - za 3000 slov může překladatel dostat 500 eur. Uznání, že literární překlady jsou důležité, samozřejmě nevzniklo samo od sebe - niz. překladatelé se o ně berou už od 70. let (a nepřestávají), ale sebevědomým vystupováním se jim postupně podařilo dosáhnout toho, že význam jejich práce už dneska nikdo nezpochybňuje (i když to rozhodně neznamená, že by průměrný politik byl čtenář literatury).
Vložil: Pavel, 20.06.2020 09:55
Překladatelé jako rukojmí?
Český zákazník je bohužel citlivý na cenu, ne na kvalitu. To platí od šunky až po překlady. Dokud to tak bude, nic se nezmění. Nemohou za to nakladatelé, ale trh. Laciná náhražka dobrého překladu je totiž snadno dostupná: každý absolvent VŠE má pocit, že anglicky tak nějak umí, a malé jazyky se vždycky... dají přeložit přes angličtinu.
Vložil: mp, 20.06.2020 01:02
Překladatelé jako rukojmí?
ceatl.eu. Tabulka na straně pět, následně grafy. Překladatelé se jistě vzbouřit zkusit mohou, ale je dost naivní si myslet, že knižní ekosystém zůstane v rozeznatelně stejné podobě a jen se zvednou jejich příjmy. Což nemyslím... nutně jako protiargument, jen jako doprovodné konstatování.
Vložil: Kateřina Krištůfková, 19.06.2020 17:18
Překladatelé jako rukojmí?
K bodu 1) Třeba Norsko, což tedy sice není země EU, ale evropská země ano. Tam se v roce 2006 podařilo vyjednat rámcovou smlouvu, která stanovuje mj. minimální sazbu za překlad, přičemž tato sazba se každoročně valorizuje. Norský svaz překladatelů (NO) a Norský svaz autorů a překladatelů literatury... faktu (NFFO) vypověděly v roce 1999 rámcovou smlouvu z roku 1995, a protože ani po sedmi letech jednání s Norským svazem nakladatelů se jim nepodařilo vyjednat smlouvu novou, uspořádaly na jaře 2006 tzv. oversetteraksjonen, pětiměsíční nátlakovou akci zahrnující mj. happeningy v ulicích a podpisové akce. Především ale využily toho, že stará rámcová smlouva obsahovala (už od roku 1972) klauzuli, že překladatel odevzdává rukopis v čitelném stavu napsaný na stroji. Všichni členové obou svazů tedy přestali dodávat nakladatelům rukopisy elektronicky. Vyhotovený překlad zaslali elektronicky svému svazu, ten zajistil jeho vytištění a odevzdání vytištěného rukopisu do nakladatelství. Překladatelé tedy využili bodu, který obsahovala stará rámcová smlouva, neporušili tím žádné podmínky, a protože všichni postupovali jednotně, značně tím nakladatelům ztrpčili život a po oněch pěti měsících se jim podařilo vyjednat smlouvu novou. Od 1. 1. 2020 činí minimální sazba 217 NOK za NS, která ovšem v Norsku má 1000 znaků včetně mezer. Honorář se vyplácí na třetiny – první třetina při podpisu smlouvy, druhá po odevzdání překladu, třetí po zapracování redakčních úprav. Smlouva dále stanovuje sazby za e-knihy, audioknihy i prodloužení licence a upravuje rovněž podmínky pro provedení redakce a korektur. K bodu 2) Kde tato praxe vznikla, nevím. Nicméně jak píše Michal Švec, udržují ji při životě překladatelé sami. Dokud budou ochotni podepisovat smlouvy, podle nichž uvidí peníze bůhvíkdy, budou jim nakladatelé takové smlouvy dál nabízet.
Vložil: Anežka, 19.06.2020 12:30
Překladatelé jako rukojmí?
Zajímaly by mě dvě věci: 1) V mnoha (tak nějak spíš skoro asi víceméně všech) zemích EU jsou na tom překladatelé líp než u nás. Ćím to? To jsou tam distributoři tak hodní, státní rozpočet tak štědrý, překladatelské cechy tak obávané? Víte někdo o jiné zemi EU, kde si své místo překladatelé museli... vybojovat? Jak to udělali? 2) Mohl by mi někdo vysvětlit, jak vznikla ta podivná praxe vyplácení poloviny honoráře až po vydání knihy? Určitě to má nějaký historický důvod, byť sebevíc pomýlený, třeba jako střídání zimního a letního času. Stává se mi, že někdo z přátel na tuhle věc reaguje nevěřícným: "a to jako fakt? A proč?"A já si připadám jak blbec. (Edit. Správnou odpověď známe všichni: "Protože můžou". Ale to nevysvětluje původ této praxe.)
Vložil: Honza S, 18.06.2020 18:19
Překladatelé jako rukojmí?
Dobry den, jakozto nadseny ctenar jsem z tohoto clanku smutny. Chci tedy prekladatelum alespon podekovat za krasne preklady zahranicni beletrie, anglicky umim ale cesky si to prectu radeji. Osobni poznamka na zaver, nektere prekladatelky jsem poznal i osobne a jsou to okouzlujici zeny!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2041x

Inzerce