Je možné na jednotlivé národy aplikovat poznatky z krizové terapie jednotlivce? Právě tento úkol si předsevzal všestranný profesor geografie a fyziologie na Kalifornské univerzitě a držitel Pulitzerovy ceny Jared Mason Diamond v knize Rozvrat: Jak se národy vyrovnávají s krizemi (Upheaval: How Nations Cope with Crisis and Change). Inspirován svojí manželkou, klinickou psycholožkou, prostudoval faktory, které krizoví psychoterapeuti identifikovali jako rozhodující pro zvládání (individuálních) krizí. Na jejich základě pak srovnal dějinný vývoj několika vybraných zemí.

Na prvním místě je podle Diamonda třeba, aby si národ vlastní krizi vůbec přiznal a aby za ni namísto svalování viny na jiné národy a stavění se do role oběti přijal odpovědnost. Následovat by měla přesná identifikace problému a jeho ohraničení („postavení plotu s cílem určit národní znaky, které vyžadují změnu“), přičemž je žádoucí vyhnout se pocitu, že v zemi nic nefunguje. K nápravě může přispět i příklad modelů jiných zemí, které se zdárně vypořádaly s podobnými problémy. Nutná je trpělivost, vědomí, že první pokus o řešení nemusí fungovat a že bude těchto pokusů možná potřeba podstoupit více, a zároveň uvažování o základních hodnotách, které se budou hodit i v dalším období a které již nikoli. V neposlední řadě hraje roli i poctivé sebehodnocení. Autorem vybrané země si v těchto disciplínách, můžeme-li to tak metaforicky nazvat, vedou se střídavými úspěchy. Žádná jeho ideálu nedostála za všech okolností, ale zvláště kritický je autor k soudobému Japonsku – a také své vlastní zemi.

Popírání problémů

Japonsko a USA totiž podle Diamonda selektivně popírají své hlavní problémy. Současné Japonsko některé z nich přiznává plně (velký státní dluh a stárnutí populace), některé částečně (postavení japonských žen), další však stále popírá. K posledně jmenovaným patří chybějící alternativa k přistěhovalství, která by vyřešila demografické potíže, historické příčiny napjatých vztahů mezi Japonskem a Čínou i Korejí a skutečnost, že japonská tradiční politika, která usiluje o vytěžení zámořských přírodních zdrojů, místo aby přispěla k jejich udržitelnému využívání, zastarala. Také USA stále popírají své hlavní problémy: politickou polarizaci, nízkou volební účast, překážky v registraci voličů, nerovnost, omezenou socioekonomickou mobilitu a klesající vládní investice na veřejně prospěšné účely.

Spojené státy jsou navíc přesvědčeny o vlastní výjimečnosti, což je vede k názoru, že se „nemohou v ničem poučit od Kanady ani západoevropských demokracií, a to ani při řešení problémů, kterým čelí všechny země“. K oněm problémům patří například zdravotní péče, vzdělávání, přistěhovalectví, vězeňský systém nebo sociální zajištění ve stáří. Většina Američanů je s americkými řešeními těchto výzev nespokojená, a přesto stále odmítá čerpat ze zkušeností jiných. Autor však připouští, že kritérium „použití jiných zemí jako vzorů“ nelze aplikovat vždy: například Finsko nemělo k dispozici žádný model jiné malé země sousedící se Sovětským svazem, která by uspokojila sovětské požadavky a zároveň si zachovala nezávislost. Způsob, jakým se ale Finové s touto výzvou vyrovnali a jaké „ultrarealistické“ důsledky z toho vyvodili, autor vysoce oceňuje. Jejich země přitom prokázala nemalou trpělivost: ještě dlouhá desetiletí po roce 1944, kdy skončila tzv. „pokračovací válka“ proti Sovětskému svazu, Finsko až úzkostlivě vyhodnocovalo svou politiku vůči Sovětskému svazu a snažilo se správně odhadnout, které sovětské tlaky může bezpečně odmítnout a které nezávislé kroky může ještě uskutečnit, aniž by vyprovokovalo sovětskou vojenskou reakci. A tutéž ctnost trpělivosti autor přiznává i Německu, které čekalo pětačtyřicet let, než po konci druhé světové války dosáhlo znovusjednocení. Za realistickou politiku vyzvedává kancléře Willyho Brandta, který měl odvahu uskutečňovat „bolestnou, ale poctivou politiku ve východní Evropě“, tedy uznat východní Německo a ztrátu německých území ležících za ním.

Mezi pozitivní příklady autor řadí také vývoj v Austrálii po druhé světové válce. Ačkoliv válka otřásla jejím pocitem bezpečí, země prodělala proměnu „z nejrasističtějšího kontinentu“ na dnešní sebevědomou, na Británii nezávislou zemi, která je alespoň některým imigrantům otevřená.

Stoupající polarizace

Své krajany autor naopak upozorňuje na řadu problémů, které nemají snadné řešení, vyžadují trpělivost a schopnost dosáhnout kompromisu – „ani jedno Američané dosud neprokázali“. Mnoho Američanů podle autora klame sebe sama tím, že vinu za současný stav nehledá u sebe, ale svaluje ji na jiné země. Jako vědec potom nese autor zvlášť bolestně skutečnost, že v USA narůstá skepse vůči vědě. To je pro něj velmi špatné znamení, věda je totiž „prakticky totéž co pravdivý popis a pochopení skutečného světa“.

Situaci v současné Americe podle autora charakterizuje stupňující se polarizace, a to ve světě politiky i jinde. Dříve byl po fyziologické konferenci schopný strávit volno s kolegou, s nímž se předtím silně neshodl na některém odborném problému, ale dnes už by to údajně nebylo možné. „Místo toho mne vědci, kteří se mnou nesouhlasili, opakovaně žalovali, vyhrožovali mi soudními spory a slovně mě uráželi. Při jedné mé přednášce museli organizátoři najmout ochranku, která mě měla chránit před rozzlobenými kritiky,“ říká trpce Diamond. A jistý recenzent jedné z jeho knih prý svoji recenzi uzavřel slovy: „Drž hubu!“

Jako varování může pro Diamondovy domácí čtenáře sloužit příklad Chile, jejíž obyvatelé se chlubili dlouhou demokratickou tradicí, ale narůstající polarizace a zhroucení politického kompromisu tam vedly k nastolení Pinochetovy diktatury.

Úřadujícího amerického prezidenta zmiňuje autor jen jednou, ale mnohé pasáže jsou přímou či nepřímou kritikou jeho politiky hledání viníků amerických potíží u všech možných národů, u Mexičanů, Číňanů nebo imigrantů, jen ne v samotné Americe. Diamond argumentuje ve prospěch přijímání uprchlíků: mnozí američtí nositelé Nobelových cen jsou podle něj buďto přímo přistěhovalci první generace, nebo jejich potomci. Ochota podstoupit riziko a vydat se drasticky novou cestou je totiž „předpokladem emigrace“ i vědeckých inovací. Skutečnost, že Japonci dostávají relativně méně Nobelových cen, spojuje autor právě s jejich uzavřeností vůči migrantům.

Kniha pojednávající velké národy jako kolektivní jedince jistě nesplňuje kritéria standardní historické studie. Ale můžeme to vnímat i jako přednost. Jak napsal recenzent The Washington Post, autor nás s neotřelým smyslem pro malé detaily, které odhalují širší pravdy, bere na výpravu kolem světa za poznáním ústředních okamžiků historických událostí, o kterých umí poutavě vyprávět.

Pedantický prorok

Autor částečně navazuje na svoje předchozí knihy jako Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii (Praha: Columbus, 2000) a Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají (Praha: Academia, 2008). Zvláště u Ameriky zdůrazňuje výborné geologické podmínky a obecně pak význam ekologických faktorů. Tentokrát klade ale mnohem větší důraz na psychologii, přičemž snaha jakoby vyplnit u každé probírané země všechny „položky“ působí v jeho systému trochu pedanticky. Jeho víra v to, že jsme jako lidé poučitelní a že v současnosti už nemusíme tápat v temnotách, protože můžeme čerpat poučení z minulosti (zvláště když ho zprostředkuje sám Diamond), působí trochu naivně. Podobně jako když v knize Svět, který skončil včera. Co se můžeme naučit od tradičních společností? (Jan Melvil, Brno, 2014) vyjadřoval víru v to, že přírodní věda jednou definitivně vyřeší „smysl života“. Sám vlastně vystupuje v roli hněvivého proroka, který varuje vlastní spoluobčany, že pokud se nenapraví, špatně to s nimi skončí – jeho „pravda“ se přitom nezakládá na božím vnuknutí, ale poznané vědecké pravdě. Na druhé straně se Diamond snaží ukázat právě to, že historické události jsou možná neopakovatelné, ale chyby opakovat nemusíme. Svůj přístup můžeme změnit „terapií“ i poučením odjinud – a aktuální korona krize je toho dobrým příkladem. Možná je někdy až příliš optimistický: pravděpodobně existují historické situace, ve kterých se všechna nabízející se řešení jeví špatná (asi ne všechny národy střední a východní Evropy mohly jít finskou cestou). Ve všem Diamondovi věřit nemusíme, ale celkově jde o poutavé a poučné čtení i pro ne-Američany.