McKinty, Adrian: Ráno už tu nebudu

McKinty, Adrian
Ráno už tu nebudu

recenze krimi

Třetí román série drsných kriminálek z nepokoji zmítaného Severního Irska osmdesátých let má překvapivě konzervativní zápletku. Řeší se tu záhada zamčeného pokoje.

IRA a vražda v zamčené místnosti
Adrian McKinty
: Ráno už tu nebudu. Přel. Ladislav Šenkyřík, Vyšehrad, Praha, 2019, 328 s.

Je sympatické, že v době, kdy se zdá, že i žánr detektivky už je čím dál více určen čtenářkám, může mít i u nás úspěch série vycházející z drsné školy. Tím úspěchem je přitom míněn vlastně pouhý fakt, že tu jedno nakladatelství (které se mimochodem krimi žánru věnuje spíše okrajově) začalo vydávat neznámého autora, jehož tvorba není podpořena televizními nebo filmovými adaptacemi, a dopracovalo se ke třetímu svazku. Adrian McKinty (nar. 1968) je původem Ir z Belfastu, ale žije a píše v Austrálii, kde také posbíral množství žánrových cen. Čeští čtenáři ho objevili až se sérii drsných detektivek ze Severního Irska osmdesátých let, tedy doby, kdy v této části Británie zuřil tu více, tu méně otevřený boj mezi Irskou republikánskou armádou (případně dalšími skupinami bojujícími za odtržení od Británie a připojení k Irsku) na jedné straně a loajalistickými milicemi a britskou armádou a policií na straně druhé.

McKinty toto výbušné prostředí, v němž se zákon vymáhal podstatně obtížněji, než je v západních demokraciích obvyklé, skvěle využil hned v prvním románu, který česky vyšel pod nicneříkajícím názvem Mrazivá hlubina (2012, česky 2017). Ulice ovládané lokálními bojůvkami a jejich šéfy, policisté jako vyhledávaný terč republikánských střelců, demonstrace, hladovky, bombové útoky, to vše dokázal McKinty zachytit sugestivně a věrohodně, ale zároveň do příběhu zapojit převážně jen jako kulisu. Jistou slabinou tohoto prvního románu, stejně jako následujícího s názvem Slyším sirény v ulicích (2013, česky 2018), bylo rozuzlení ústřední zápletky. Do hry tu totiž vstoupily tajné služby a žánr detektivní drsné školy se překlápěl do žánru téměř špionážního.

V třetím románu série Ráno už tu nebudu (v Austrálii vyšel v roce 2014 a McKinty od té doby publikoval v sérii další čtyři, poslední zatím loni) tak příliš nepřekvapí, že britská tajná služba MI5 se objeví hned v prvních kapitolách. Ale i tady udělá McKinty trochu úkrok stranou a namísto toho, aby předložil špionážní thriller, učiní podstatou zápletky záhadu zamčeného pokoje. Hlavní hrdina série, policejní inspektor Sean Duffy, je totiž po sérii problémů přeložen do bezvýznamného útvaru, a tak rád přijme nabídku MI5, aby pomohl lapit předního teroristu z IRA, který nedávno uprchl z vězení a po krátkém pobytu v Libyi se vrací zdokonalen v práci s výbušninami – což pro bezpečí severoirských ulic nevěstí nic dobrého.

Duffy býval jeho spolužákem, a protože Severní Irsko není velké, dobře zná i rodinu jeho exmanželky. Když tedy přijde vyzvídat, zda o bývalém zeti náhodou něco nevědí, dostane protinabídku: když prověří jeden případ uzavřený jako nešťastná náhoda, kýžená informace o teroristově pohybu se k němu dostane. A tím případem je smrt jedné mladé dívky, jejíž tělo bylo nalezeno v nedobytně zamčené hospodě, kde pracovala za barem.

Po počátečním drsném úvodu se tedy rozebíhá klasická whodunitka jak z meziválečných let minulého století, kterou pátrání po teroristovi jen rámuje. Neboli jeden z nejvyumělkovanějších subžánrů krimi, působící navíc dosti zastarale a překonaně. McKinty si naštěstí nehraje na Johna Dicksona Carra a jeho hrdina pátrá po způsobu vraždy a úniku za zamčené hospody dosti marně, případ vyřeší až ve chvíli, kdy zjistí motiv vraždy. Pak se ukáže, že provedení vlastně nebylo zas tak složité. Vše tedy zůstává tak trochu v intencích zmíněné drsné školy, kde způsoby vraždy nebývají zrovna rafinované. K žánru drsné školy se ostatně hned po vyřešení ústředního případu děj vrátí, když dojde na konfrontaci s oním hledaným teroristou – patřičně napínavou a akční; ani o velkolepou explozi čtenáři nepřijdou.

Původní okouzlení syrovým prostředím Severního Irska osmdesátých let sice s každou další knihou trochu vyprchává, to ale neznamená, že by pokračování byla horší. Skoro se zdá, že naopak: McKinty osvědčuje, že nemusí spoléhat jen na autenticitu a dobové reálie, ale že umí zkonstruovat zajímavou a tajuplnou zápletku a ještě při tom na čtenáře postmoderně pomrkávat. Ráno už tu nebudu možná úplně nenaplní očekávání některých McKintyho čtenářů, dychtivých důvtipného kličkování mezi válčícími stranami severoirského konfliktu. Ale jako detektivka to funguje, jak má.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 0 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.