Kagge, Erling: Radost z chůze

Kagge, Erling
Radost z chůze

recenze životní styl

Esejistické zamyšlení nad přínosem chůze nepřináší i přes svou pestrost žádné překvapivé argumenty či pohledy, se kterými by se čtenář nesetkal už jinde. Škoda že autor moralizování nevyvážil vtipem či kontroverznějším přístupem. Atraktivní téma chůze zůstává v podání Erlinga Kaggeho bohužel na půli cesty.

Chůze po povrchu
Erling Kagge
: Radost z chůze: Krok za krokem ke své duši. Přel. Eva Dohnálková, Alferia, Praha, 2020, 176 s.

Vystudovaný právník Erling Kagge (nar. 1963) nachodil za svůj sedmapadesátiletý život jistě mnohem více kilometrů než většina ostatních smrtelníků. Přešel sám Antarktidu, dosáhl i severního pólu a vylezl na Mount Everest, jako první se stal pokořitelem trojice nejzazších bodů světa. Všechny vzdálenosti urazil pěšky, po svých. To mu však nestačilo a začal o svých expedicích i psát. Protože i to mu připadalo málo, založil roku 1996 nakladatelství, které dnes vydává nejvíce naučných knih v Norsku a směle konkuruje čtveřici největších nakladatelských domů v této severské zemi.

Je tedy nasnadě, že Erling Kagge má na kontě spoustu zkušeností, které se snaží zúročit. V posledních letech se kromě nakladatelské činnosti věnuje i sepisování svých dojmů o sbírání uměleckých děl, o tichu a o chůzi. V češtině vyšla jeho sbírka úvah Radost z ticha. Proč zavřít dveře před hlukem světa, kterou v roce 2018 v překladu Violy Somogyi vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing. Po dvou letech následuje další útlý esejistický svazek Radost z chůze. Krok za krokem ke své duši v překladu Evy Dohnálkové, vydavatelskou štafetu převzalo nakladatelství Alferia (Grada).

Kombinaci naučného pojednání o bipedii a poučování o výhodách chůze pro současného člověka zasazuje Kagge do mikropříběhů ze své rodiny. Sděluje nám dojmy z pozorování dcery, která se učí chodit, a babičky, která naopak chůzi opouští, i úvahy nad tím, jakým krokem šel jeho dědeček za druhé světové války na popraviště. Snaží se věnovat pozornost nejrůznějším atributům chůze a zdůrazňuje její terapeutický účinek, klade rovnítko mezi chůzi a vnitřní klid. Důležitým aspektem pohybu pěšky je podle něj prožitek času a místa, který se redukuje, pokud se přemisťujeme autem či letadlem. Každý přesun je totiž přesunem fyzickým i mentálním a míra pomalosti je přímo úměrná tomu, jak moc si toho ze svého výletu zapamatujeme. Vedle této apologie chůze si Kagge nedokáže odpustit prosté moralizování a odmítání čirého pragmatismu, který se s každodenní logistikou současného západního člověka nezbytně pojí.

Poněkud černobílé chápání čtenář asi očekává: pokud se někdo rozhodl vychválit chůzi až do nebe, je jasné, že svůj úkol musí splnit. A Kaggemu nelze upřít, že má pravdu, o přínosu chození pěšky totiž není pochyb. Horší je to s očekávatelností argumentů, místy až příliš prvoplánových, které ilustruje různými anekdotami z vlastního života i ze života různých přátel, včetně mnoha slavných lidí.

O něco hlouběji sahají jeho poznatky o přínosech chůze pro myšlení a demokracii, ovšem i v tomto případě je škoda, že jim nevěnoval trochu více pozornosti. Očekávatelně odkazuje na Henryho Davida Thoreaua, Sørena Kierkegaarda a své krajany Arneho Næsse a Petera Zappfeho (jistě není náhoda, že cituje právě tyto dva, filozofa a právníka-filozofa, kteří se ve velké míře věnovali horolezectví a polárním výpravám). Kaggeho psaní je však jak v těchto pasážích zbytečně stručné, a ve výsledku působí povrchně. Nejen kvůli titulu se nabízí srovnání s jinou norskou knihou o chůzi od žánrově široce rozkročeného Thomase Espedala Jít, která u nás vyšla před deseti lety. Kagge se oproti Espedalovi snaží čtenáře poučit a píše mnohem civilněji, a tedy i stravitelněji, nicméně Espedal je ten, který dokáže více nadchnout.

Je těžké napsat esejistickou knihu o něčem, co má člověk rád, čím je zaujatý, a přitom potlačit své ego tak, aby z textu netrčelo, aby čtenář neměl vtíravý dojem, že se mu předkládají moudra někoho, kdo všechno zažil, viděl a „prošel“, a aby nepocítil okamžitě špatné svědomí z toho, že ráno odvezl dítě do školy autem, protože chtěl v klidu posnídat a prolítnout očima zprávy na mobilu. Ale možná že takoví čtenáři nemají na knihy tohoto druhu čas. Pravděpodobně si tedy Radost z chůze najde příznivce mezi těmi, kteří si rádi zas a znovu potvrdí svůj názor, že určitá míra přírodního sentimentu, zabalená do eklektické směsi osobních zkušeností, poznatků získaných při čtení různých autorů a mikropříběhů významných osobností, je to, co je pohladí na duši. Nic nového pod sluncem a také nic, co by urazilo cítění národa, který miluje pěší turistiku. To máme totiž s Nory společné, a patrně i proto se tato knížka přesně vejde do batohu všem, kteří v pátek vyrážejí (samozřejmě vlakem a pak pěšky) za hranice všedních dnů.

Až ji cestou nějakým trochu oprýskaným rychlíkem přelouskáte, můžete ji nechat v knihobudce na jakémkoli nádražíčku, kde si ji vyzvedne další cestovatel. Není jisté, že budete mít chuť se k ní vrátit, na to jí nakladatelství Alferia věnovalo příliš málo péče. Větší pozornost nakladatele by přitom titul posunula alespoň o patro výš.

 

© Daniela Mrázová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.