Novotná, Marie: Pojetí těla ve staroseverské literatuře

Novotná, Marie
Pojetí těla ve staroseverské literatuře

recenze literární věda

Předkřesťanské pojetí vztahu mezi tělesnou a duševní stránkou člověka se lišilo od toho křesťanského. Přínos studie Marie Novotné tkví v tom, že se nesoustředí na tuto dichotomii, nýbrž naopak na prvky kontinuity.

Pojetí těla ve staroseverské literatuře
Marie Novotná
: Pojetí těla ve staroseverské literatuře. Herrmann & synové, Praha, 2019, 200 stran.

Jak napovídá název knihy, je jejím hlavním tématem zobrazení těla, tělesnosti a hranic mezi fyzickými a psychickými či duševními aspekty člověka ve staroseverských literárních dílech. Jedná se o první českou publikaci se zaměřením na toto téma, které v tradiční historiografii nedostává dostatek prostoru. Nordistka, překladatelka a vyučující Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Marie Novotná tuto mezeru ve výzkumu vyplňuje studií, která vychází z textové analýzy, ale proniká až k myšlenkám a postojům, které literatura odráží.

Studie ukazuje, že staroseverské pojetí těla nelze obsáhnout jednou univerzální a neměnnou definicí, protože zahrnovalo širokou škálu pohledů a názorů, které se v různých textech projevují v nestejné míře. To je podle autorky dáno tím, že staroseverská literatura vychází jednak z předkřesťanských představ, jednak z křesťanských myšlenek a kontinentálních vlivů. Staroseverské spisy vznikaly od 12. do 14. století, kdy už bylo v severských zemích pevně zakořeněné křesťanství, ale ve větší či menší míře se zakládaly na starších ústně tradovaných narativech, a proto odrážejí i zbytky původního, předkřesťanského staroseverského vztahu mezi tělesnou a duševní stránkou. V něm neexistoval koncept těla a duše jakožto dvou samostatných aspektů člověka, nýbrž naopak idea nedělitelného celku, který zahrnuje fyzické i psychické hledisko. V době zápisu už ale staroseverské vzdělance ovlivňovaly i kontinentální myšlenky – v první řadě křesťanství, které přinášelo dichotomii mezi smrtelným tělem a nesmrtelnou duší, a dále také dobové lékařství se svým specifickým pojetím fungování těla a vzniku nemocí. Staroseverské texty vycházejí z obou uvedených kulturních vlivů a lze v nich vypozorovat širokou škálu různých dobových přístupů, od úplného propojení tělesné a duševní stránky až po jasně stanovenou dichotomii mezi nimi. Převaha jednoho či druhého nemusí být nutně podmíněna pouze dobou vzniku díla, ale také jeho žánrem a tématem.

Kniha sestává z nezbytného úvodu, který představuje některé klíčové staroseverské pojmy související s tělem a duší a nastiňuje dobový kulturní kontext, a ze dvou hlavních kapitol, jež na příkladech ze zkoumaných textů ilustrují různé způsoby pojetí těla, emocí, mysli a duše ve staroseverské literatuře.

První kapitola pojednává o fyzických projevech emocí. Poukazuje na skutečnost, že jedním z charakteristických znaků staroseverských ság je absence přímého popisu pocitů postav – ságy ukazují pouze vnější, tělesné projevy emocí, k nimž patří mimo jiné mimořádná únava, změna barvy tváře, otoky, bolest očí a v krajních případech i smrt. Autorka zastává názor, že tento způsob literárního ztvárnění není důsledkem neschopnosti zapisovatelů ság zobrazit pocity přímo, nýbrž že vychází z jiného vnímání vztahu mezi psychikou a tělem, než jaký je běžný v moderní západní kultuře. Staří Seveřané nepovažovali somatické aspekty jen za vnější projevy či důsledky psychiky, ale naopak se domnívali, že pocit a jeho tělesná stránka jsou jedno a totéž, protože fyzická a mentální rovina jsou neoddělitelně propojeny. Emoce tedy byly přímo chápány jako tělesné jevy. Takové pojetí autorka ilustruje celou řadou relevantních příkladů ze staroseverských textů.

Druhá kapitola zkoumá literární motiv proměny a možné významy a konotace staroseverského pojmu hamr, který označuje podobu, vzhled či tvar, ale také povahu – například určité osobnostní rysy nebo „zvířecí povahu“ člověka, která se ve staroseverských textech může projevovat ve fyzické i mentální rovině či v obou současně. Vybrané příklady ze ság, poezie i dalších děl ukazují, že motiv proměny se vyskytuje nejen v různorodých situacích – proměna za účelem překonání vzdálenosti, proměna při boji či proměna spojená s provozováním magie – ale také že různé spisy v této souvislosti odrážejí různá pojetí vztahu mezi fyzickou a psychickou stránkou. V některých případech nelze tělesný a duševní pohled vzájemně oddělit, hamr představuje podobu i povahu, které jsou pevně propojené a tvoří jeden celek. Sem patří například „obr v podobě orla“, který podle mytologické poezie způsobuje máváním křídel vítr; tato bytost na sebe orlí podobu nebere pouze dočasně a fyzicky, ale přitom není ani obyčejným orlem. V opačném případě je proměna naopak pouze tělesná nebo pouze mentální, což předpokládá pojetí těla a mysli jakožto samostatných, jasně rozlišených pólů. Tak je tomu mimo jiné v případě eddické hrdinské básně o Völundovi a jejího prozaického úvodu. V tomto příběhu na sebe valkýry, mytické ženy, berou podobu labutí, ale ptačí roucho mohou odložit téměř jako oděv a jejich povaha se změnou podoby nemění. Kovář Völund v téže básni unikne ze zajetí tak, že vzlétne do vzduchu, a v textu se přímo neuvádí, zda se jedná o skutečnou proměnu podoby či o pouhý létací přístroj, který si kovář vyrobil – v každém případě je však Völundova schopnost letu čistě fyzickým hlediskem. Mezi oběma póly existuje škála představ, které leží na jejich pomezí nebo je kombinují. Příkladem je bojová extáze, která zahrnuje fyzické aspekty – nadlidskou sílu a nezranitelnost – i aspekty psychické – mimořádnou zuřivost. Přitom se ale nejedná o úplnou proměnu, nýbrž spíše o projevení určitých dispozic, jež charakterizují daného člověka a odlišují ho od ostatních, kteří je nemají. Tyto příklady i celá řada dalších výstižně ilustrují rozmanitost možných vnímání těla a psychiky ve staroseverské literatuře.

Myšlenka, že se předkřesťanské pojetí vztahu mezi tělesnou a duševní stránkou člověka lišilo od toho křesťanského, není sama o sobě nová ani překvapující. Přínos studie však tkví v tom, že se nesoustředí primárně na tuto dichotomii, nýbrž naopak na prvky kontinuity. Ukazuje, že obě dlouho existovala současně a přechod od jednoho k druhému byl velice pozvolný. Mohla se do jisté míry i vzájemně prolínat, čímž vzniklo široké spektrum představ. To částečně platí pro středověkou literaturu obecně, ale staroseverská kultura poskytovala rozmanitým percepcím více prostoru než kultura kontinentální, v níž bylo křesťanství dogmatičtější a hranice mezi učenou a lidovou tradicí výrazněji vymezené. Z tohoto důvodu představují staroseverské texty ideální prameny pro zkoumání kontinuity mezi předkřesťanským a křesťanským vnímáním člověka a jeho různých aspektů.

Autorka prokazuje mimořádně rozsáhlou znalost staroseverských textů nejrůznějších žánrů od rodových ság a eddické poezie až po zákoníky a encyklopedické spisy. Zároveň však s těmito texty pracuje způsobem, jenž je zpřístupňuje i čtenářům, kteří nepatří mezi znalce staroseverské literatury ani středověké literatury obecně. Kniha je vysoce informativní, ale přitom čtivá a srozumitelná, a může tedy kromě medievistů a literárních badatelů oslovit i zájemce z řad široké veřejnosti.

 

© Lucie Korecká
Recenze byla napsána původně v angličtině pro Acta Universitatis Carolinae Philologica. Na iLiteratura.cz zveřejňujeme v českém překladu se souhlasem redakce Acta Universitatis Carolinae Philologica.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.