Moland, Hans Peter: Jít krást koně

Moland, Hans Peter
Jít krást koně

recenze film

Adaptace románu Pera Pettersona se vyznačuje pozvolným, místy až statickým tempem. Vzpomínání na první citová a mravní dilemata raného mládí má elegický i zkoumavý charakter. Předchozí díla režiséra Molanda se však do povědomí diváků zapsala intenzivněji.

Neodčiněná provinění leží na lidském osudu jak dusivý příkrov
Jít krást koně. Scénář a režie: Hans Petter Moland. Kamera: Rasmus Vidbaek. Hrají: Stellan Skarsgård, Tobias Santelmann, Jon Ranes. Norsko/Švédsko, 2019, 122 min.

Per Petterson (nar. 1952) patří k nejpřekládanějším norským spisovatelům a platí to i u nás: letos mu v češtině vyšla již čtvrtá kniha. Pozornost si získal před lety románem (či spíše rozsáhlejší novelou) Jít krást koně, kterému jsme se několikrát věnovali i na stránkách iLiteratury. Není divu, že svými niterně procítěnými příběhy zaujal také filmaře.

Filmového přepisu této předlohy, v tuzemské distribuci nazvaného rovněž Jít krást koně, se ujal letos již pětašedesátiletý režisér Hans Petter Moland. Často spolupracuje s hercem Stellanem Skarsgårdem (pamatujeme si jej třeba z Nabarveného ptáčete, kde se výtečně zhostil mlčenlivé úložky německého vojáka) a obsadil jej i tentokrát. Příběh se obtáčí končícím rokem 1999, který v mrazivé sněhové pokrývce a s ohňostroji očekává nové tisíciletí. Řeší sebezpytné ohlédnutí stárnoucího, osaměle žijícího Tronda (Stellan Skarsgård), jenž se po ztichle konfliktním setkání s dávným a dlouho nezvěstným druhem z mládí v myšlenkách vrací o pět desetiletí zpět.

V nedávném rozhovoru pro Film a dobu Moland zdůraznil, že právě soused tu v mnoha směrech funguje jako řecký chór – pojmenovává věci, jak jsou, a nepřímo nás informuje, jaký vlastně byl Trondův otec (Tobias Santelmann). Úsporné až lakonické jazykové uchopení, jímž se vyznačuje kniha, se režisér, který (bez Pettersonovy účasti) napsal i scénář, pokusil převést do barvité vizuální roviny, která evokuje jak sytou zeleň norské přírody, tak probouzející se dospívání. Zprostředkovává okouzlení touto krajinomalbou a dávnými prožitky, dané místy smířlivým, místy zklamaným vzpomínkovým pohledem. Zatímco zarámování příběhu je v knize umístěné do přítomnosti (v Norsku vyšla roku 2003), režisér již pohlíží na přelom století jako na svého druhu odvátou minulost. Jakékoli další významové posuny z toho však nevytěžil.

Pozornost film upíná především na Trondovo rané mládí – coby patnáctiletý hoch (v tomto věku jej ztělesnil Jon Ranes) prožívá svá první citová i mravní dilemata. S otcem tráví léto na venkově, účastní se spíše dobrodružných než zlodějských výprav se svým kamarádem a okouzlí jej starší vdaná žena. Později zažívá zradu ze strany otce, jenž si tuto ženu nejen takříkajíc přivlastní, ale navíc se kvůli společnému životu s ní rozhodne opustit rodinu. Ranesův dospívající chlapec, kterému ve snaze postihnout ostýchavou vyjukanost bohužel schází bezprostřednost i věrohodnost, se jako městské dítě seznamuje s malebným, byť zdrsnělým venkovem, a poznává přitom náročnou dřevorubeckou práci, u níž stačí chvilka nepozornosti, aby došlo k osudové nehodě.

Příběh zasazený do lůna lesnatých končin i vodních toků se vyznačuje elegickým, jakoby zkoumavým, ale přitom idylizovaným ohlížením, které provázejí průběžně vkládané monology, v nichž protagonista v časovém odstupu přehodnocuje své někdejší touhy, očekávání i zklamání, vrací se k zážitkům, které tehdy nedokázal správně interpretovat. Film se tak odehrává nejen ve dvou základních časových rovinách, ale obohacují jej další úkroky stranou, ať již do odbojářské minulosti za druhé světové války a tragických okolností, které ji provázely, nebo do poloviny 50. let, kdy Trondova přítomnost dokonce mizí, nahrazena akcentováním pobočné syžetové linie.

Režisér (a současně scenárista) Moland tentokrát nabídl podívanou, která se do povědomí publika zřejmě nezapíše tak intenzivně jako některá předchozí díla, která zaujala jak ponorem do temných zákrut zkroušené lidské duše (Aberdeen, Bezva chlap), tak svébytně uchopenou akční polohou (Boj sněžného pluhu s mafií, k němuž zanedlouho pořídil i americkou verzi, překřtěnou na Mrazivou pomstu). Režisér ve výše zmíněné rozmluvě přiznává svou niternou spjatost s drsným vesnickým světem, neboť i on v podobném prostředí vyrostl, takže chtěl co nejvěrněji postihnout ducha předlohy – když už nemohl postihnout pachy a tělesné pocity, chtěl zprostředkovat aspoň zvukovou rovinu, třeba šplouchání vody při pravidelné ranní očistě.

Podřídil tomu i hereckou modelaci, jak nasvědčuje Santelmannova výrazová zemitost. Režisér přiznává, jak náročné bylo postihnout složité předivo otcových pohnutek vedoucích k sotva obhajitelnému chování. A celé předchozí otcovo počínání jako by jen prozkoumávalo, zda se dospívající syn bude schopen vyrovnat s jeho konečným rozhodnutím. Musím však zdůraznit, že otcova postava je modelována jednorozměrně, její omezený výskyt sotva poskytuje šanci jakkoli ji obohatit dalšími povahopisnými postřehy a vymanit tak z prvoplánové netečnosti, zachmuřenosti a mlčenlivosti, které její kresbu v základních obrysech určují. A Skarsgårdův zestárlý Trond rovněž setrvává v zajetí předem vymezeného typu ošuntělého, podivínského člověka stranícího se lidí.

Jít krást koně se vyznačuje odlišným ročním zakotvením, „současné“ rámování provázejí záplavy sněhu a ustavičné přítmí, dění v minulosti prosycuje barevná sytost signalizující deště, vlhkost i chlad. Vyprávění ovšem do téhož výrazového stylu sjednocuje povlovné vyprávění, které se opírá o místy až zbytečně statickou popisnost, jen místy narušovanou fyzickými přesuny, ať již je to chůze, jízda do obchodu, nebo projížďky na koni, jednou vlající pocity volnosti, jindy svázané sledováním splavovaného dřeva, které se vinou nedostatečně vysoké vodní hladiny občas zasekne u břehů. Riskantní uvolňování takové náplavy v okamžiku, kdy se musí mladičký Trond, sledován z břehu znepokojeným otcem, několikrát ponořit do zkalené vody, aby klády vrátil do proudu, vlastně tvoří jediný napínavý výjev v celém filmu. Vnímavějšímu divákovi, jenž se dokáže ponořit do hlubších vrstev přinášené výpovědi, by to ale vadit nemělo.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 416x

štítky k článku

Inzerce