Hložek, Ondřej: Řez kamenem

Hložek, Ondřej
Řez kamenem

recenze beletrie česká

Hložkova řeč je opět, stejně jako v předchozích sbírkách Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017) a Teď (2017), gnómická a plná pečlivě volených slov. V chaotické změti současné básnické produkce, v níž jsou mnohdy bezmyšlenkovitě chrleny proudy veršů, jeho nová sbírka představuje neobvyklou výjimku.

Tichem uděšená
Ondřej Hložek
: Řez kamenem. Trigon, Praha, 2019, 54 s.

„Soumrak se k nám / prolomil střechou, / vikýřem mrzne, / jako když umrlčí zvon / řežeš. / V oku divý požár, / kamení zážehu. / Den v krvi,“ čteme v první třetině Hložkovy sbírky Řez kamenem. Hned po několika řádcích se vyjevuje autorův svébytný rukopis, v němž se každé pronesené slovo vyvažuje zlatem.

Básníkovu řeč bych označil za archaickou, ale nemám tím na mysli staromódní či jakkoliv přežitou poezii. Jde spíše o snahu rehabilitovat pro poezii slova („srdce“, „tma“, „ticho“, „smrt“ atd.), která z ní byla vyhoštěna jako příliš konvenční a nicneříkající symboly. V Hložkově básnickém módu se těmto historicky či literárně zatěžkaným pojmům dostává oživující péče. Z takovýchto slov totiž básník přímo vykřesává jejich skrytou jadrnost, skrze niž se z jevové roviny překlápíme do roviny metafyzické. Hložkovy verše tak lze chápat jako křehké skořápky ticha, z nichž se klube ještě větší ticho. To však není líbivé, podbízivé nebo smířlivé, ale naopak vzpurné a komplikované a tím vyžaduje po čtenáři ostražitost, díky níž má zachytit jemné nuance básnění. Dalo by se říci, že jde – jak zněl jeden z veršů Antonína Sovy – o poezii „tichem uděšenou“. Je to totiž paradoxně ticho tíživě vibrující, vyjadřující nějaký nedostatek či nemožnost vyřčení, přesto ale silně přítomné a z hlediska autorovy tvorby až fatalistické. Skýtá uvnitř navíc jakési nebezpečenství, že se básník bude muset odmlčet navždy: „Kolem ticho / zaváté bělobou, / na stole hlt režné / v kamnech řeřavé / kočičí oči. / Nejsi tu se mnou. / Zrak vbitý do podlahy, / ústa na tři zámky / bez klíče polibku. / Vraní se to / od lopatek k temeni.“

V Hložkově poetickém světě se „nic drtí“, „asfalt je vylámaný“, „těla much jsou rozkřáplá“, „po schodech se kulhá“, „berle jsou zlomené“ a „svatozář je zpráskaná“. Autor si všímá prasklin v okolním světě a expresivním, až třaskavým slovníkem se vkliňuje do viděné skutečnosti, kterou láme vedví: jako by pomocí slov dělal řez kamenem. Kámen je zároveň ve sbírce metaforou pro něco nehybného a tíživého: „Nikdo to neodvalí, / to obrovité, těžké, že už nemám pro to místo / ani stěnu, / koleje ze železa.“

I tak ale pod těmito existenciálními návaly, plynoucími z nehostinnosti a nevraživosti okolí, v nichž řeč „skřípe a bolí“, cítíme duchovní metafyzickou oporu, která je mnohdy explicitně vtisknuta do křesťanského uchopování světa, sloužícího jako poslední instance pro smíření se sebou samým. A to jak v těch zpupných polohách: „Proč jsi mne odvrhl, Pane, / v kakofonii miliontiny vteřiny?“, tak i v těch smířlivých: „Bůh ví, kde budeme dále spát. / Prozatím toho nedbáme / a budíme se. Prošedlí jako hejno holubů / pod střechou.“ Z těchto příkladů je patrné, že Hložek čerpá z bohaté tradice katolické, potažmo spirituální linie české poezie, v jejímž rodokmenu lze najít jména jako Ivan Martin Jirous (1944–2011), Vít Slíva (1951) nebo Zdeněk Volf (1957). V jejich tvorbě dochází k podobnému potlačení explicitní křesťanské symboliky ve prospěch latentně transcendentních záznamů čerpajících z každodennosti.

Ve sbírce Řez kamenem nalezneme v rámci těchto spirituálně-meditativních básní také básně dedikované, věnované vždy jedné konkrétní osobě, např. Petru Špangerovi, Hubertu Grimovi, Janu Heczkovi nebo Hložkovým rodičům. Přítomny jsou zde i pro autora nepříliš typické milostné polohy, v nichž se ovšem projevuje jako bystrý pozorovatel na první pohled neviditelných něžností: „Kuchyní líhne se / vaječné teplo, / meluzí v peci, / zatímco pečeš k snídani, / zkoumám tvé / srdce sedavé. / V koutě u polštářů / rety tě obracím / v zrcadlo věrné. / Stále mi voníš.“ Nedílnou součástí sbírky jsou také básnické ponory hledající hranice či obrysy Hložkova rodného Moravskoslezského kraje s jeho násilnou a vykořeněnou minulostí (odsun sudetských Němců). Ve sbírce se pak vyjímá dlouhá báseň Pěší město, v níž Hložek popouští uzdu své asociativní představivosti, která je ale i tak zkrocená do precizně vystavěných obrazů: „Míjí neděle. Den volna. / Zdivo se sype jako nadrcená káva / do kroku pozdním. / Rozpálené břidličné pole ukrývá párek holubů / a z vysátých kaluží šustí flétna chladu.“

Sbírka opavského rodáka Řez kamenem je další básnický střep zapadající do mnohovrstevnaté, a přesto konzistentní mozaiky jeho básnického díla. Takřka každé slovo je zde díky pečlivosti výběru nezpochybnitelné a precizně zasunuté do meditativních, a přitom velice rozporuplných těl básní. Právě tím se Hložek (narozen 1986) s každou další sbírkou stává jedním z nejdůležitějších básníků naší současné mladší střední generace.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 815x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce