Alexijevič, Světlana: Modlitba za Černobyl

Alexijevič, Světlana
Modlitba za Černobyl

recenze historie

Unikátní historické svědectví i kronika budoucnosti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové popisuje, jak jediná noc navždy změnila osudy desetitisíců lidí své doby. Bezprostřední svědci černobylské katastrofy tu hledají slova pro to, co nikdo dlouho nedokázal pojmenovat, pochopit, ani vysvětlit.

Hlasy Černobylu
Světlana Alexijevičová
: Modlitba za Černobyl. Přel. Milan Jungmann a Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2017, 292 s.

Havárie černobylské atomové elektrárny – dechberoucí požár, který znamenal největší technologickou katastrofu 20. století. O této události vyšly již tisíce knih popisující průběh havárie, její důsledky a to, jak se závažnost situace dařilo tajit před zbylým světem i těmi, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti elektrárny. Laureátka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová (nar. 1948) však nepopisuje fakta, ale pocity. Sama uvádí, že její kniha „není o Černobylu, ale o světě Černobylu“. Unikátnost Modlitby za Černobyl tkví v tom, že ačkoliv ji od samotné havárie dělí dvacet let, zachycuje autentické pocity svědků této katastrofy. Jsou mezi nimi likvidátoři, obyvatelé pásma, nemocné děti a jejich rodiče, vdovy, inženýři, historikové, vědci, ale i obhájci komunistické ideologie. Autorka v průběhu dvaceti let pečlivě vyslechla svědectví stovek „Černobylců“. I když mnozí z nich již tehdy prohrávali svůj boj s časem, přeci jen stihli vyslat signál, na kterém jim tolik záleželo.

Světlana Alexijevičová je běloruská spisovatelka, novinářka a scenáristka dokumentárních filmů. Ve svém díle se zabývá tématy druhé světové války, krizí Sovětského svazu a postsovětského období, přičemž čtenáře nutí opustit hledisko vnějšího pozorovatele a proniknout do hloubi duše konkrétních lidí, kteří se s těžkostmi dějin museli vyrovnat a byli ochotni o tom vyprávět. Jejich osudy Alexijevičová podává formou koláží z rozhovorů, které pak působí jako souvislá zpověď. Jinak tomu není ani v Modlitbě za Černobyl. Jedním z textů je zde rovněž interview autorky se sebou samou, kde přiznává, že se taktéž považuje za člověka Černobylu a v této skutečnosti vidí zásadní odlišnost mezi recenzovanou knihou a její zbylou tvorbou: „Zatímco ve svých předchozích knihách jsem se vciťovala do útrap jiných, teď jsme se já i můj život staly součástí tohoto fenoménu.“ Ruský originál Modlitby za Černobyl nejprve vyšel roku 1997 a pět let nato se dočkal českého překladu. V roce 2013 se však autorka ke knize vrátila, její obsah podstatně změnila a doplnila. Česky pak aktualizovaná verze vyšla roku 2017. Z další tvorby Světlany Alexijevičové byly do češtiny uvedeny také tituly Válka nemá ženskou tvář (1986), Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (2015) a Zinkoví chlapci (2016).

Modlitba za Černobyl začíná citacemi úryvků z běloruských novin, časopisů a naučných knih zabývajících se problematikou černobylské havárie na území Běloruska. Autorka tím upozorňuje na to, že ačkoliv je Černobyl spojován spíše s Ukrajinou, nejvíce zasaženo bylo právě Bělorusko, a to především území kolem měst Gomel a Mogilev. Počet onkologicky nemocných se tu po katastrofě zvýšil 74krát, úmrtnost o 20 procent převýšila porodnost. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. Skutečná hrůza černobylské katastrofy spočívala v její všudypřítomnosti. A právě tu autorka nechává prosakovat z vyprávění svědků, kteří byli havárií zasaženi nejsilněji. Většinou se jedná o monology, ale někdy mluví i více osob najednou, čímž vytvářejí dojem jakéhosi sboru nebo sešlosti. Každá kapitola by se dala označit za filozofickou rozvahu, v níž vypravěč nabízí svůj pohled na tragédii, způsob, jakým si ji pro sebe vysvětluje, a posílá svou zprávu těm, kteří si tato slova budou číst se značným časovým odstupem: „Člověk se projevil hůř, než jsem si myslela. I já sama… Taky horší… Teď to o sobě vím… Přiznávám se.“ (inspektorka ochrany přírody); „Volám vládní linku, nicméně už je všechno utajené. Jakmile začnu hovořit o havárii, telefonické spojení je okamžitě přerušeno.“ (ředitel Institutu jaderné energetiky Akademie věd); „Jsem pořád doma, jsem invalida. Do našeho domu přináší listonoš důchod mně a dědečkovi.“ (dvanáctiletý chlapec); „Budu se modlit modlitbu za Černobyl.“ (žena likvidátora).

Modlitba za Černobyl vzbudila obrovský zájem u světové veřejnosti. Byla přeložena do angličtiny, němčiny, francouzštiny, čínštiny a dalších jazyků. Celkový náklad zahraničních výtisků činil čtyři miliony. Na motivy knihy bylo natočeno několik filmů (Voices from Chernobyl, 2016) a inscenováno mnoho divadelních představení (A Prayer for Chernobyl, 1999; Tschernobyl: Eine Chronik der Zukunft, 2011). Nejnovější seriál Chernobyl, uvedený roku 2019, byl rovněž touto knihou inspirován. Světlana Alexijevičová se stala první Běloruskou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu, a zároveň se jedná o první případ v historii, kdy toto ocenění získala profesionální novinářka. Právě v Bělorusku je ale tvorba Alexijevičové z politických důvodů zakázána.

 

Na podobné téma:
Serhii Plokhy
: Černobyl

 

© Elizaveta Getta

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.