Mándoky, Sándor: Dopisy z Bihoru

Mándoky, Sándor
Dopisy z Bihoru

recenze beletrie zahraniční

Slovenské osídlení v dnešním rumunském Rudohoří pochází z doby, kdy bylo výchozí i cílové území kolonistů součástí jednoho státu – uherského království. Epistolární próza z konce 19. století, jejímž autorem je maďarský kněz sloužící mezi sedmihradskými Slováky, představuje dnes nejen zajímavý etnografický pramen, ale odkrývá způsob uvažování typický pro svou dobu.

Dopisy ze slovenského Sedmihradska
Sándor Mándoky
: Dopisy z Bihoru. Přel. Adéla Gálová, Radek Ocelák, Rýmařov, 2020, 202 s.

Kniha jménem Dopisy z Bihoru je pozoruhodná již jako nakladatelský čin. Vydal ji vlastním nákladem její editor – bohemista, filozof a logik Radek Ocelák, který se kvůli své rodinné historii soustavně věnuje tematice slovenského osídlení v Sedmihradsku. I když za knihou nestojí žádný věhlasný nakladatelský dům, není k dostání v běžné distribuci a (jak hrdě hlásí v impresu) nebyla finančně podpořena „z grantů, dotací ani dalších veřejných prostředků“, je velmi dobře edičně připravená (obsahuje ediční komentář a vysvětlivky, několikajazyčný diferenční slovníček místních jmen a editorský doslov), výborně přeložená a zredigovaná, a dokonce je příjemná i na pohled a pohmat – pevné desky, šitá vazba a tak trochu „medkovská“ geometricky abstraktní ilustrace od Jany Ullrichové na obálce ji povyšují mezi knižní artefakty. Je tedy dokladem, že profesionální práci v nakladatelském světě lze odvádět i mimo zaběhané struktury. V Ocelákově edici „Sedmihradsko“ představují Dopisy z Bihoru třetí titul v řadě, po jeho historické monografii a edici pramenných zpráv o rumunských Slovácích.

Bihor (maďarsky Bihár) je historický název župy v severním Sedmihradsku, dnešním Rumunsku. Oblast byla kolonizována Slováky v 18. a 19. století, v době, kdy byla součástí téhož státního útvaru jako Horní Uhry a jedni jako druzí obyvatelé byli poddaní uherské koruny. Předkládaná kniha vyšla v maďarském originále poprvé knižně v roce 1897 v Oradei (neboli Nagyváradu neboli Velkém Varadíně) a představuje vyprávění kněze, který si do této oblasti, vnímané jako beznadějně ztracená varta a naprostá periferie říše, přichází odsloužit duchovenskou službu. Jak nás informuje ediční poznámka, tento kněz jménem Sándor Mándoky (1864–1942) skutečně existoval, a dokonce se údajně mihl jako epizodní postava v jednom románu Miroslava Krleži. Překlad Dopisů z Bihoru byl tedy pořízen až nyní, více než století po prvním vydání originálu, a byly z něj vypuštěny dvě kapitoly, které se slovenské tematiky dotýkají jen okrajově.

Ačkoli vydavatel prezentuje knihu jako „román v dopisech“, přiléhavější by bylo označit ji jako cestopis v dopisech. Jazykově i obsahově se totiž tento text téměř dokonale kryje s jinými cestopisy 19. století, včetně těch českých: vypráví podobným slohem, obsahuje stejné rétorické strategie a autorské stylizace a všímá si shodných témat. Platí to pro stylistiku, kterou, pokud lze soudit bez znalosti originálu, překladatelka Adéla Gálová napodobila zdařile, včetně citlivé míry archaizace, a to i té ortografické. Platí to pro autorského vypravěče, který se staví jako vzdělaný městský intelektuál s bohatým společenským životem, proplétá svou řeč aluzemi na antickou mytologii a latinskými citáty, svoje poslání v sedmihradských horách přirovnává k Napoleonovu vyhnanství a vůbec je jeho řeč tak květomluvná, že to je místy až k nesnesení. Epistolární forma slouží vedle této autostylizace subjektu ke strukturování látky do jednotlivých kapitol podle témat, jak činí i mnohé jiné cestopisy 19. století, když rozbíjejí přímočarost narativní linie cesty. Autor do této kompozice zapojuje i drobné příběhy, autenticky se tvářící dialogy včetně přímé řeči. Zda tajemná adresátka jménem Malvine existovala také, však nevíme.

K dalším oblíbeným Mándokyho rétorickým postupům patří hyperbola. Tak se hned v první kapitole můžeme dočíst o kruté zimě mezi velehorskými štíty a hlubokými propastmi, kde se drží sníh až skoro do léta, o nesnesitelných povětrnostních podmínkách, které téměř vylučují, aby v nich jeden přežil. Čekáme proto nějaké opravdu náročné zážitky, avšak nakonec se ukáže, že to byla jen dobromyslná nadsázka. V dobromyslném duchu se ostatně nese celý cestopis. Jeho obsahem jsou většinou popisy a líčení místní krajiny, rázovitých postav (v některých případech spíše figurek), urbanismu vesnického prostoru, architektury a zařízení obydlí, práce, zvyků a společenského života, trhů apod. Je to tedy próza silně etnografická a zejména proto stojí za to se u této dobromyslnosti pozastavit – nejde totiž o nějakou „orientalistickou“ povýšenou blahosklonnost, ale zdá se, že si Mándoky svoje nové slovenské sousedy opravdu oblíbil. Hodně prostoru věnuje charakterizacím jednotlivců z jejich řad, líčí je většinou s důrazem na jejich kladné osobní vlastnosti; zajímavější ovšem jsou jeho postřehy obecnější, jako jsou ty o všudypřítomném alkoholismu nebo o přirozené polyglosii, typické pro národnostně smíšená území, jako je právě severní Sedmihradsko, kde se používá maďarština, slovenština, němčina a rumunština, kterou Mándoky nazývá „vlaštinou“. Jistá postava tak zde mluví plynně třemi jazyky, „ač jsem toho názoru, že ani berlínská, ani budapešťská, ani slovenská – je-li někde taková – akademie by mu na jeho mluvnici štempl nedala“ (s. 65).

A právě z jazykových rozdílností vyplývají dvě zvláštnosti, na které při četbě narazíme. První z nich je komika plynoucí z toho, že Mándoky je vyslán jako duchovní mezi obyvatelstvo, jehož jazyku nerozumí. Nad popisem situací, kdy za knězem přijde některý z farníků, obšírně mu přednese svou záležitost a duchovní pastýř ho s pozorným výrazem vyslechne do konce, načež ho předá někomu, kdo jeho jazyk zná, protože sám mu nerozuměl ani slovo – z dnešního pohledu jen zakroutíme hlavou. O moc lépe se ovšem nevede ani samotnému protagonistovi, který svou situaci v tomto ohledu pokládá vlastními slovy „za pošetilost snad ještě větší nežli kulatý obdélník, neboť ten alespoň neexistuje, zatímco moje situace je navzdory vší své absurditě a k mojí největší žalosti skutečná“ (s. 61). Patří však snad k logice Mándokyho chápání sebe a světa, že tato situace je skutečně zdrojem pouhé komiky – nikoli konfliktů.

Na druhou zvláštnost narazíme u příležitosti oslav uherského milénia, tedy tisíciletého výročí příchodu maďarských kmenů do Dunajské kotliny. Slaví celá země a ani tento zapomenutý kout nechce zůstat pozadu. Součástí oslav je pochopitelně i akademie místních žáků, na které jsme svědky toho, jak slovenské děti procítěně recitují Petőfiho Národní píseň a báseň začínající „Narodila jsem se jako Maďarka“ – když si uvědomíme, že 19. století končí a od konečné fáze slovenského národního obrození nás dělí už přinejmenším čtyři desítky let, máme před sebou překvapivý doklad toho, jak to s národní identitou v této době a na tomto místě také mohlo vypadat.

Dopisy z Bihoru nejsou – navzdory tomu, že jejich autor je skutečný vir eloquentissimus – žádná velká literatura. Ani to od nich však nemůžeme čekat, je to osobní dokument, který má žánrově nejblíže, jak jsme už uvedli, k cestopisu. Jeho cena spočívá v etnografické dokumentárnosti a zejména v tom, jak dává nahlédnout do perspektiv svých současníků a krajanů; v tomto ohledu je to pravděpodobně pramen dosti vzácný. Může zaujmout milovníky domáckých exotismů v krajích, které nám nejsou zas až tak vzdálené, i každého, koho zajímají podobné národnostně-jazykové anomálie, jakou představují – ještě dnes, i po poválečných repatriacích – sedmihradští Slováci.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%čtenáři

zhlédnuto 603x

katalogy

Inzerce