Štičková, Anna: Nejsi ze Sudet?

Štičková, Anna
Nejsi ze Sudet?

recenze beletrie česká

Ve druhé sbírce Anny Štičkové jsou titulní Sudety začátkem dlouhých cest za láskou, dětstvím, klidem a odhalenými stehny. Básnířka učinila oproti debutové knize výrazný odklon od původního autorského stylu, aniž by tím zapřela kus sebe nebo ohrozila vyznění celé sbírky. Výsledkem jsou vyvážené básně plné květin, melancholie, stesku, štěstí a kultivované erotiky.

Snést se ke světlům. K odhalenejm ženskejm stehnům a prsám
Anna Štičková
: Nejsi ze Sudet? No Limits Art, Praha, 2019, 58 s.

Básnická sbírka Nejsi ze Sudet? je druhou vydanou knihou Anny Štičkové, české básnířky narozené v roce 1996. Autorčin nízký věk by ale neměl odrazovat toho, kdo náruživě pátrá po kvalitních dílech české poezie, ani čtenáře v tomto ohledu nesečtělého, kterého třeba v knihkupectví upoutá povedená, tak trochu retro obálka Pavla Reisenauera. Štičková své básnění představuje zeširoka jako dlouhou, zřídkakdy optimistickou cestu, na níž občas nachází bezpečné útočiště ať už ve formě místa, osoby, nebo jazykového (poetického) znázornění veršů. Právě úspornost, jednota a zdánlivá jednoduchost jsou vlastnosti, které její novou sbírku posouvají o několik stupňů výše oproti debutu Nádech výdech (No Limits Art, 2015), aniž by prvotní autorčin styl ochuzovaly.

„Vidím tě / ale nemůžu k tobě“
Čtenář od první básně pozná, že je lyrická mluvčí zamilována do ženy, že „umírá na tryskající touhu“. Láska je výchozím bodem většiny textů, jejichž scénář je často podobný – vyrážíme na cestu do Polska, Itálie, Španělska, do Jáchymova, do míst, kde buďto mráz a led proniká hluboko do nitra básnící dívky, nebo kde hřeje slunné teplo a těší vůně květin. Vše záleží na tom, jak daleko či blízko je v dané chvíli dívčin – nejen milostný – protějšek (většinou žena, občas muž, „krakovskej déšť“ nebo „rozpukaný skály“). Ti, kdo by v básních Anny Štičkové hledali touhu dosáhnout na cestě něčeho nadpozemského, budou zklamáni – v jejích verších totiž vždy toužíme zůstat při zemi. Po objevování nových možností se pokaždé chceme s lyrickou mluvčí vrátit do míst, která jsou jí blízká, „snést se ke všem těm žhnoucím světlům“ a prožít v nich opakovaně, několikrát a v obměnách jednu a tutéž důležitou chvíli. Juxtapozice v místě i v čase, hra s odrazy, zrcadlením, s různými verzemi téhož je opakujícím se postupem, který autorka používá pro (někdy i výrazně smyslové – sluchové, čichové) vytěžení maxima ze vzácné chvíle. Jedinečnost okamžiku tkví v poezii Štičkové v možnosti vracet se k němu pokaždé jinak, v jeho zmnožení.

Reflexe vztahů i cestování nabývá na intenzitě díky častému zapojování erotických motivů či celých scén. Nejde ale o drsnou, nespoutanou, někdy i sprostou erotiku, s jakou se čtenář mohl setkat v autorčině debutové sbírce. V Nejsi ze Sudet? jsou podobné verše zjemnělé a intimní, což neznamená, že by jejich poetičnost jakkoli zastírala to, co chtějí sdělit. Je s podivem, s jakou perfekcí, nonšalancí nebo grácií dokáže básnířka popisovat vztah, vášeň, lásku. Některé její texty mohou dokonce pomyslně vytvářet novou kategorii, kterou bych osobně nazval „vybraně erotické básně“ – čtenář se o tom může přesvědčit třeba v té s názvem Italská vzpomínka, v jednom z nejlepších textů ve sbírce vůbec: „Tolik odhalenejch ženskejch stehen a prsou / je v dubnový Apulii / ale já stejně myslím jenom na tebe / a na tvý oči / který maj barvu mořský mělčiny.“ (s. 32)

Svět se zase o nic nezmění
Výraznou (a novou) polohou autorčina stylu je nabourávání idyly, zejména v „krajinomalebných“ verších, v nichž básnický subjekt projektuje své pocity do popisované přírody. Tuto polohu čtenář nejzřetelněji pozná v básni Letní krajinka, v níž se zcela vytrácejí i sebemenší stopy předchozí autorčiny drsnosti. Stále platí, že Štičková ve své umělecké výpovědi zůstává nejsilnější v oněch ostrých, naléhavých, nezřídka vulgárních básních, protože kromě líbezného líčení nálady podobné té letní její idylické texty na první pohled nic nového nepřinášejí a působí staticky jako obraz, který by podle nich někdo mohl namalovat. Pokud ale přistoupíme na autorčino do přírody projektované zastavení času, budeme odměněni plnohodnotným básnickým zážitkem. Nejen příroda má ve sbírce Nejsi ze Sudet? své místo – například báseň Ztracený hvězdy je stylizována do podoby reportáže z Prahy, jiná s názvem Jeruzalém po přečtení zase evokuje fotografii pořízenou na střeše izraelského města. Všude ale nastoupí – velice často v závěrečném trojverší – nostalgický pocit dálky nebo přetržené sounáležitosti.

Odklon od poetiky představené v debutové sbírce je patrný i na rovině básnického jazyka. Ten je zde výrazněji kultivovaný a sjednocený, nesnaží se například pomocí inverzí, kulminace vulgarismů nebo mísení spisovné a obecné češtiny o ozvláštňující efekty, a díky tomu je čtení nové sbírky plynulé. Nechci tvrdit, že je nutné se v průběhu tvorby zříkat vytyčených pilířů –je řada básníků, kteří se jich stále drží. Ale u Štičkové jde o změnu vítanou a zároveň bezprostřední.

Název Nejsi ze Sudet? může evokovat dojem lokálně ukotvené a velmi konkrétně komponované poezie. Opak je pravdou. V knize jsou titulní Sudety jen jedním z mnoha možných východisek, bodů, z nichž autorka začíná básnit napříč časoprostorem vlastní poetiky. Nejde (a ani nemůže jít) o locus amoneus, jak svůj rodný region představuje třeba další mladá česká básnířka Anna Prstková. Vždyť právě v Sudetech zůstává po završení jedné z cest básnický subjekt „[v] toužebným očekávání / další dávky světa.“ (s. 40). Přesto ale jde o místo významné, jak dokládá například báseň Žid. Právě v ní možná čtenář konečně pochopí paralelu mezi Jeruzalémem a Sudetami…

Šťastný budiž ten, nebo, pokud se nemýlím, spíše ta, jíž jsou první dva úseky sbírky věnovány (a v jistém smyslu i ten třetí, který však Štičková explicitně věnuje sobě). „[N]ení nic snazšího než se spustit kaňonem / kde kdysi bejvalo moře / a na chvíli se ztratit v čase / ve fialovejch janovcích.“ (s. 31) A není nic těžšího než povznést se nad některé nelehké životní chvíle tak, jak to ve své poezii dělá Anna Štičková. Ale pokud to zkusíme, vychutnáme si světlo, stehna a prsa. To je, myslím, slibný zážitek ze současné české poezie.

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 530x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce