Tyson, Neil deGrasse: Astrofyzika pro lidi ve spěchu

Tyson, Neil deGrasse
Astrofyzika pro lidi ve spěchu

recenze přírodní vědy

Co víme o temné hmotě a temné energii? Kterou planetu obíhají měsíce pojmenované po postavách ze Shakespearových her? Kdo poprvé zaznamenal existenci infračerveného záření? A co nám o minulosti vesmíru prozrazuje reliktní záření? Odpovědi poskytuje sympatická knížka známého amerického astrofyzika.

Na skok do vesmíru
Neil deGrasse Tyson
: Astrofyzika pro lidi ve spěchu. Přel. Radomír Beneš, Jota, 2020, 216 s.

Jestli si při pohledu do regálů tuzemských knihkupců někdo nemůže stěžovat na malý výběr, pak jsou to zájemci o vesmír, kosmologii či astrofyziku, respektive všechny možné i nemožné, leč nadmíru fascinující záležitosti všehomíra. Na tomto místě by se tak klidně mohl objevit úvodník k jiné, tematicky podobně laděné recenzi, aniž by působil jakkoli nepatřičně, což samo o sobě naznačuje, že není třeba otálet a můžeme přejít rovnou k věci. Tou je zatím poslední přírůstek do zmíněné vesmírné škatulky populárně-naučné literatury, který má na svědomí americký astrofyzik a veřejně velice aktivní popularizátor vědy Neil deGrasse Tyson (nar. 1958), jenž se tuzemským čtenářům představil zatím jen titulem Smrt v podání černé díry (Mladá fronta, 2008). Od té doby však uplynulo hodně vody a na Tysonovo autorské konto přibylo hned několik dalších knih, mezi něž patří i Astrofyzika pro lidi ve spěchu (Astrophysics for People in a Hurry, 2017), která se před nedávnem dočkala českého překladu.

Už název napovídá, že tentokrát nepůjde o žádnou bichli, a první setkání se sotva dvousetstránkovou knihou, která se snadno vejde do větší kapsy, to jen potvrzuje. To ovšem neznamená, že na případné zájemce čeká odpočinkové čtení, nad nímž by nebylo potřeba žhavit mozkové závity, ba naopak. Právě sázka na stručnost způsobuje, že autor se nezdržuje zbytečnými detaily či sáhodlouhým seznamováním s problémem. Hned první kapitola nic netušícího čtenáře vrhne do víru elektronů, protonů, neutronů, kvarků, leptonů či hadronů a možná jej donutí zapochybovat, jestli byla Tysonova kniha opravdu správnou volbou. V záplavě pro laika neznámých termínů a vskutku spěšně uvedených předpokladů se dá snadno ztratit a možná vyvstane otázka, jestli by bývalo nebylo lepší sáhnout po nějakém zevrubnějším svazku, který tutéž problematiku probírá poněkud srozumitelněji. Avšak s každou další z celkem dvanácti kapitol se dojem jen zlepšuje. Nejenže je následující text pro laika přístupnější, ale rovněž začne nabývat na originalitě, takže zmizí i počáteční pocit, že Astrofyzika pro lidi ve spěchu pouze stručněji recykluje stokrát omletá témata.

Po zmíněném úvodu se dostane třeba na pojednání o univerzálnosti fyzikálních zákonů a konstant ve známém vesmíru, objasnění podstaty reliktního záření (včetně vylíčení jeho kuriózního objevu, které v žádné podobné knize nemůže chybět) nebo na otázku uspořádání hmoty ve vesmíru – od hvězd přes hvězdokupy po galaxie. Zajímavostí je, že k těm nejjasnějším galaxiím viditelným z naší Galaxie (Mléčné dráhy) patří Velké Magellanovo mračno pojmenované (spolu s Malým Magellanovým mračnem) podle portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese. (Překladatel omylem ponechal anglickou transkripci jména – Ferdinand Magellan –, k čemuž pojmenování zmíněných galaxií velice svádí, nicméně je to v knize opomenutí takřka ojedinělé). Po viditelném vesmíru přichází na paškál jeho neviditelná část, a to temná hmota a temná energie. V obou případech Tyson představí, jak jsme vůbec dospěli k názoru, že něco jako temná hmota a temná energie existuje (nesrovnalosti mezi tím, co vidíme, a chováním vesmíru), načež krátce probere některé hypotézy o povaze obou entit.

Je pravda, že až potud se Astrofyzika pro lidi ve spěchu nijak zásadně neliší od jiných podobných knih. Závěrečných pět kapitol však k tématu přistupuje celkem osobitě. Ta sedmá se například věnuje periodické soustavě prvků z pohledu astrofyziky, přičemž postupně prochází jednotlivé členy tabulky od vodíku, nejhojnějšího prvku ve vesmíru, přes helium, lithium a tak dále až k železu, jež je nejtěžším prvkem vznikajícím termojadernou fúzí v nitru velkých hvězd. Dostane se samozřejmě i na vzdálenější členy periodické tabulky nebo na ty, kteří jsou pojmenováni podle různých vesmírných těles (uran, neptunium, selen či palladium). Co se následujících kapitol týče, osmá ukazuje, proč je koule převládajícím tvarem ve vesmíru (i sám vesmír je nejspíš kulatý), devátá zase zabrousí do historie, jelikož popisuje objev infračerveného světla Williamem Herschelem a ultrafialového záření Johannem Wilhelmem Richterem na přelomu 18. a 19. století. Díky těmto objevům si lidé uvědomili, že část elektromagnetického spektra, kterou vidíme (viditelné světlo), je jen malou složkou mnohem většího celku, a chceme-li vesmír poznat v celé jeho šíři, je nutné vedle klasických teleskopů zapojit i přístroje, které umí tyto jiné složky elektromagnetického záření detekovat (radioteleskopy, infračervené dalekohledy atd.).

Po otázkách, co se nachází mezi planetami Sluneční soustavy (asteroidy, družice, měsíce – zajímavostí je, že ty Uranovy se jmenují podle postav z her Williama Shakespeara) a jak by vypadala Země z blízkého i vzdáleného vesmíru, už přichází vcelku rozjímavý závěr nazvaný O kosmické perspektivě. V něm Tyson líčí, jak snadné je při pohledu do nekonečných dálav kosmu zapomenout na problémy světa, a podotýká, že jsme jen malým smítkem v univerzu a nikdy bychom neměli zapomínat, že se celý svět netočí kolem nás. Zkrátka bychom se neměli handrkovat kvůli hloupostem, jako je politická moc či náboženství, nýbrž raději spolupracovat a pomáhat si. Pravda, je to trochu naivní, ale neuškodí si to občas připomenout, neboť nelze než souhlasit.

Astrofyzika pro lidi ve spěchu přináší přesně to, co slibuje, totiž stručný úvod do některých zajímavých astrofyzikálních, astronomických či kosmologických otázek, který pobaví, poučí a nasměruje případné zájemce na méně „uspěchanou“ literaturu. Vedle toho, co víme, ovšem autor takřka v každé kapitole připomíná, nakolik jsou ještě naše znalosti omezené, pročež je nutné nepřestávat je prohlubovat, ale také nezapomínat na jistou pokoru: „Nevědomost je přirozeným stavem mysli každého výzkumníka. Lidé, kteří mají pocit, že vědí vše, nikdy nehledali a nikdy tudíž nenarazili na hranici mezi tím, co je ve vesmíru známé, a neznámým.“ Z textu je sice trochu znát, že jednotlivé části byly původně publikované jako časopisecké články, takže ne vždy navazují, popřípadě se některé informace opakují. Má to však tu výhodu, že kapitoly lze číst bez skrupulí samostatně či na přeskáčku, což z knížky dělá ideálního společníka kupříkladu na cesty městskou hromadnou dopravou, která se z nudy rázem změní ve fascinující výlet do nejzazších konců vesmíru. Kdo by to nebral.

 

Na podobné téma:
Christophe Galfard
: Vesmír jako na dlani
Stuart Clark: Neznámý vesmír v 10 kapitolách
Marcus Chown: Nekonečno v dlani

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 778x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce