Vlasáková, Klára: Praskliny

Vlasáková, Klára
Praskliny

recenze beletrie česká

Praskliny jsou debut, o němž se bude patrně hodně mluvit. Autorka tohoto románu Klára Vlasáková je poučenou vypravěčkou a v knize otevírá témata, která aktuálně ve společnosti rezonují. Jak se jí podařilo spojit vědeckofantastický motiv s problematikou mechanizace práce a sílící lidské závislosti na všelijakých medikamentech?

Netečná koule, netečná kniha?
Klára Vlasáková
: Praskliny. Euromedia Group – Listen, Praha, 2020, 232 s.

Praskliny jsou debut, který zřetelně aspiruje na to, stát se podobnou literární událostí, jakou byl třeba před dvěma roky román Probudím se na Šibuji od Anny Cimy. A to z několika důvodů. Graficky Praskliny upravila jedna z nejosobitějších tuzemských grafiček Nikola Janíčková. Ještě předtím, než se kniha objevila na pultech knihkupectví, zveřejnilo vydavatelství Témbr audioverzi tohoto titulu (načetla ji Tereza Dočkalová). Román doprovodil doslovem Jan Bělíček, tento doslov byl navíc otištěn v Salonu Práva. Na světě už jsou první reakce čtenářů a na Instagramu knihu opakovaně doporučovala například influencerka Lucie Zelinková.

Je třeba předznamenat, že se pozornosti, kterou Praskliny vzbuzují, a péči, kterou knize věnovalo nakladatelství Listen, nelze divit. Na rozdíl od mnohých knižních debutantů není Klára Vlasáková (*1990) v literárním prostoru žádnou novickou. Zveřejnila již několik povídek (mj. se podílela na knize Divočina. Povídky pro Duhu), rozhlasových her, o literatuře – a nejen o ní – pravidelně píše (často třeba do již zmíněného Salonu Práva) a je také pravidelným hostem rozhlasového pořadu Liberatura na Radiu Wave. Navíc do jisté míry platí to, čeho si v doslovu ke knize všímá Jan Bělíček: „Z prózy Kláry Vlasákové vyplývá, že autorka český literární kontext překračuje.“ (s. 227) Ačkoliv by možná bylo vhodnější tvrzení, že debut Kláry Vlasákové z českého kontextu vykračuje, než že by jej překračoval a pomyslně tak nechával ostatní české prozaiky za zády. K Prasklinám bychom nicméně na české literární scéně opravdu hledali paralely jen s obtížemi (podle Bělíčka se nabízí srovnání s posledními dvěma knihami Bianky Bellové).

Román má velice silnou expozici. Na Zemi se snese „podivný kulatý bíle světélkující útvar, který měl asi tři metry v průměru“ (s. 7). Lidé se samozřejmě pokoušejí přítomnost tohoto útvaru nějak vysvětlit, racionalizovat, popsat, zjistit, jaký je jeho účel, zda se nejedná o varování, zda nejde „o jakousi anomálii, zaviněnou dlouhodobým razantním přehříváním planety“ (s. 7). Avšak koule nic nedělá, nehýbe se a zůstává ke všemu netečná.

Následně přivádí Vlasáková na scénu plejádu postav, jež román zabydlují. Oto, hned zkraje vyhozený zaměstnanec nejmenované korporátní firmy, jeho partnerka Ema, děti Oskar, Lidka (ty jsou pouze Otovy) a Kristýna a konečně Lara, jejíž promptní reakce zachrání před smrtí Kristýnu a jíž se pak rodina zčásti z vděku, zčásti vzhledem k jiným okolnostem fakticky ujme.

Vlasáková sice odkrývá minulost některých postav, avšak většina z nich je psychologicky plochá, respektive jsou zcela určeny několika psychologickými rysy, případně predispozicemi, které je plně definují. Postavy tak působí víceméně neživotně, jako figurky, jimiž autorka šíbuje tak, aby vynikly kvality dystopicky laděného světa zasaženého nevysvětlitelnou návštěvou obří koule. Koule však, myslím si, nedrží prózu pohromadě tak pevně, jak si autorka možná myslela. Román stojí nejen na fantastickém motivu levitující koule, ale – a to především – hojně čerpá z naší aktuálně prožívané situace. Postavy jsou ve většině případů závislé na různých prášcích, celý příběh se odehrává v horku, panuje sucho, autorčinu snahu o angažovanou prózu potvrzují i popisy mechanicky tepajícího prostředí korporátů, které se stávají čím dál technokratičtějšími a jež ovládají bezejmenné typy jako Ředitelka, Ředitel, Manažer apod.

Na ústřední postavy tyto chmurné okolnosti, jež se budou do budoucna, jak se dá očekávat, ještě prohlubovat, dopadají s maximální razancí – a do toho kdesi na „Farské louce“ pořád netečně levituje obří koule. Občas je čtenář vypravěčem explicitně upozorněn, že se něco děje v souvislosti s koulí, občas je zřejmé, že situace souvisejí například s robotizací pracovní síly nebo s něčím podobným. Jindy se prostě dějí špatné věci a čtenáři v hlavě čím dál silněji tepe otázka: proč? V Prasklinách chybí propojující pletivo, které by mohla tvořit právě pečlivější psychologizace postav. Ano, dá se přijmout předpoklad, jenž patrně stojí v základech románu: že společnost je znavená, že jí chybí nějaký vyšší rozměr, k němuž by se mohla upínat, a že je netečná koule jakýmsi spouštěčem, kvůli kterému se všechny dosud vcelku úspěšně potlačované problémy, frustrace a nesnáze vyderou na povrch. Taková premisa dobře zní, avšak její zachycení v knize už trochu pokulhává. Už jen z toho důvodu, že většina postav reaguje na popisované jevy dost podobně, což aktérům ve výsledku na psychologické přesvědčivosti také zrovna nepřidává.

Co na románu nicméně zaujme hned při prvním čtení, je způsob, jakým Vlasáková pracuje s určitými návratnými motivy. I v tomto případě však jde o kvalitu, jejíž hodnocení je minimálně rozporuplné, a to mimo jiné i kvůli absenci živějších postav a vůbec kvůli jisté neživotnosti fikčního světa – próza je tak sice promyšlená, soudržná, ale také trochu chladná, občas až vyumělkovaná. Důkazem může být například autorčino zacházení s motivem bílé barvy. Jak již bylo řečeno, bíle světélkuje kulovitý útvar, který se na začátku románu snese na Farskou louku. Bílá barva pak prochází napříč vyprávěním a vyjevuje se v mnoha klíčových momentech, snad aby se tím zdůraznilo, jak neodbytně se přítomnost koule promítá do životů většiny postav. Což je zajisté pozoruhodný konstrukční tah, otázkou však je, zda spojení jako „vařící bílá zběsilost“ či „vztek. Beztvarý, bílý, nekonečný“ skutečně pomáhají navodit kýženou atmosféru, nebo zda působí spíš nuceně a rušivě.

Podobně rozpačitě v knize působí to, že Klára Vlasáková tlačí jazyk na hranu abstrakce a v popisech používá slova a slovní spojení, která jsou sice efektní, ale dost neurčitá, a výsledné obrazy tak působí mdle a nejasně. Vyprávění je prošpikováno větami jako „Veškerá rozteklost a stísněnost je pryč“, „hebký a ochotný časoprostor by se okamžitě přizpůsobil a přiblížil, stačilo by ho jen požádat“, „Vymizí chutě a barvy a zbývá už jen rudá, žlutá, šedá a pak ta nesnesitelná nakyslá žluklost, co zůstává na patře. Všechno obalí jakási lepkavá vrstva“ apod.

Při konstruování prostoru prózy Vlasáková postupuje jako například zmíněná Bianca Bellová ve svých posledních dvou novelách. Tušíme, že se Praskliny odehrávají patrně v České republice či v jiné zemi (střední) Evropy, podobně jako se například Jezero odehrávalo nejspíš někde ve Střední Asii. Ostatně, jak již bylo řečeno, právě k posledním dvěma knihám Bianky Bellové připodobňuje Praskliny v doslovu Jan Bělíček. Bělíček však zdůrazňuje spíše stylistickou příbuznost obou autorek.

Další spojnice vede Bělíček od Prasklin k Vegetariánce od Han Kang, k Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové, k prózám Franze Kafky a konečně počátečním motivem se podle Bělíčka Praskliny přibližují vědeckofantastickému snímku Příchozí od Denise Villeneuva (snímek je adaptace povídky od Teda Chianga). To samozřejmě nejsou jediní spisovatelé, respektive umělci, kteří při četbě románu Kláry Vlasákové vytanou na mysl. Mně osobně občas připomínaly Praskliny třeba snovou atmosféru Neutěšenců Kazua Ishigura – například když jde Ema s Kristýnou (v jedné z nejlepších pasáží knihy) navštívit lékaře a v jeho ordinaci jsou pořád ještě patrné relikty někdejšího bytu. Popisy tělesnosti a sugestivním zachycením tělesných potřeb a procesů postav, jež jsou závislé na všelijakých medikamentech a trpí kvůli panujícímu vedru, se pak Praskliny přibližují knihám Marka Šindelky. Myslím však, že na rozdíl od Šindelky vypráví Vlasáková z mnohem většího odstupu. Na jednu stranu je díky tomu schopná jemného i trochu drsnějšího humoru, třeba když si „Ředitel velké firmy“ pořizuje „buňku, ve které mohou až čtyři lidé bez problémů vydržet několikaměsíční odloučení od okolního světa“, a pak se během hry na schovávanou s dětmi v této buňce sám zavře. Na druhou stranu tento odstup může ve čtenáři vyvolat dojem, že místy čte spíš autorčiny publicistické postřehy, dohromady tak nějak poslepované příběhem.

I vzhledem k množství literárních vlivů, jejichž ozvuky můžeme v knize nalézt, je patrné, že román Kláry Vlasákové nestojí takříkajíc na zelené louce. Jedná se o prózu velice poučenou a poučnou. Autorka zajímavě otevírá aktuální témata a prvotní nápad by mohl být mimořádně nosný. Nelze se však při četbě zbavit dojmu jisté neživosti, která výsledku citelně podráží nohy.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.