Baronová, Barbora: Ženy o ženách

Baronová, Barbora
Ženy o ženách

recenze kultura

Jak uvažují současné české dokumentaristky a po čem touží? Skoro tisíc stran nové knihy Báry Baronové nastiňuje třicet možných odpovědí. Například že nechtějí diváka manipulovat a když natočí v přímém přenosu vraždu, ve filmu ji nechají.

Průvodce po planetě českých dokumentaristek
Barbora Baronová
: Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu. Wo-men, Praha, 2019, 991 s.

Bára Baronová je všestranná vydavatelka, novinářka, scenáristka, textařka, muzikantka a autorka několika knih. Její zatím poslední a nejobjemnější publikace nese název Ženy o ženách. Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu.

Obsáhlý soubor třiceti rozhovorů s filmovými a literárními dokumentaristkami, které otevřeně hovoří o své práci, postavení žen v dokumentu i o vztazích s dokumentovanými osobami, doplňují fotografie Dity Pepe a původně vznikal jako součást dizertační práce. Rozhovory samotné však nijak akademicky nepůsobí. Otázky, které Baronová kladla, jdou někdy dost „na tělo“, takže v pozdějším rozhlasovém rozhovoru autorka vyjádřila podiv nad tím, co všechno jí respondentky nejen prozradily, ale při autorizaci i dovolily otisknout. Rozhovory se týkají i následujících témat: Kde končí hranice intimity člověka? Kdy se přestat ptát v emočně vypjatých situacích? Můžu se s dokumentovanou osobou přít, vyvracet její nepravdy? Musím poslouchat instituce, které ode mě poptávají dokumentární obsah? Není podmínkou dokumentární práce psychoterapeutické vzdělání? Jak dlouho je slušné udržovat po natáčení kontakt s dokumentovanými osobami? Jak tvorbu dokumentaristek ovlivňuje zkušenost porodu a mateřství? A má být cílem porozumění, společenská změna nebo snad sebekultivace, protože „kultivace bytosti je vlastně tvorba nejvyšší“, jak tvrdí jedna z respondentek?

Od pramatek k Apoleně Rychlíkové
V krátkém obecném úvodu nejprve autorka definuje, že jako „dokument“ chápe „vše, o čem je konsensuálně smýšleno jako o dokumentu, co má dokumentující podstatu a charakter, co se zaměřuje na autenticitu a čemu dominují nefikční signály“. A dále specifikuje, že ji zajímají dokumentaristky, přičemž ty první hledá už v 19. století, u literátek jako byly Eliška Krásnohorská, Sofie Podlipská nebo Teréza Nováková. (Už předtím však podle ní „měly ženy ambice promlouvat o světě a nabízet dokumentující pohled na něj, například jako autorky deníků, memoárů nebo cestopisných knížek“.) Zmíněné čítankové spisovatelky v knize pochopitelně svoje kapitoly nemají, ale i tak je věkový rozptyl zařazených osobností značný: nejstarší respondentkou je překladatelka a spisovatelka Dagmar Steinová (nar. 1922), nejmladší režisérka dokumentárních filmů, aktivistka a novinářka Apolena Rychlíková (nar. 1989). Některé z respondentek se tedy vracejí hlouběji do minulosti: zmíněná Steinová vzpomíná na spisovatelský zámek Dobříš, kam v době komunismu jezdíval psát její muž Jiří Fried (1923 –1999), který prý dával Dobříši přednost před jejich pražskou domácností; fotografka a autorka cestopisů Eleanore Rasmussenová zase krátce přibližuje fungování a svoje členství v Klubu autorů literatury faktu, který založil ještě Miroslav Ivanov coby „odštěpek“ Svazu československých spisovatelů.

Větší část rozhovorů se ale týká současnosti, zvláště poměrů na Katedře dokumentární tvorby FAMU. Jedním z nejčastěji uváděných jmen je přitom donedávna vedoucí zmíněné katedry Karel Vachek, k němuž některé zpovídané takřka vzhlížejí, a jiné se vůči němu vymezují (a není se čemu divit: jedna z vyučujících tamtéž uvádí, že ji Vachek viditelně nesnáší a to, co ona točí, označuje za „sociální porno“, což vštěpuje i svým studentům). A další se svěřuje s tím, že její první setkání se slavným, ale svérázným režisérem proběhlo tak, že po ní při přijímačkách hodil nějaké věci a odešel z místnosti, „což je trochu jeho klasika“.

Vítězství sexu a hokeje
Jedním z významných témat knihy je postavení žen-tvůrkyň. Podle mnoha dokumentaristek se situace zlepšila, přesto si v některých kapitolách respondentky stěžují na patriarchální charakter akademického prostředí nebo mužské složení grantových komisí. Jako obžaloba mediálního světa ovládaného až příliš muži vyznívají i některé drobné, ale pozoruhodné historky ze zákulisí. Například orální historička, spisovatelka a příležitostná dokumentární režisérka Pavla Frýdlová (nar. 1948) trpce vzpomíná na vysílání České televize, které mělo celý večer 8. května věnovat cyklu pořadů Válka z pohledu žen. Z Německa kvůli tomu sehnala dokument o ženách z Ravensbrücku, který spolu s dalším pořadem ze všech sil propagovali, ale dva dny před vysíláním jej televize náhle stáhla z programu, respektive přesunula na jindy, a to kvůli sportu: „Muži chtěli hokej, tak měli hokej… Prostě je nenapadlo, že by to mělo někomu vadit. Válka rovná se muži. Tečka.“ Novinářka, zpravodajka z válečných konfliktů a humanitární pracovnice Petra Procházková (nar. 1964) zase přibližuje, proč se Lidové noviny, v nichž byla tehdy zaměstnaná, tolik věnovaly příběhu ukrajinské pornoherečky Anastasie Hagen a její žádosti o azyl: „Její sexy story se totiž líbila mužskému vedení.“

Nesnadná etická dilemata
Rozpracováváním tohoto případu i pomocí této Ukrajince si tehdy Procházková znepřátelila řadu svých spolupracovnic – svůj tehdejší postup dodnes hájí s tím, že coby obětavá matka si Anastasie pomoc zasloužila. Oblastí, již kniha široce pokrývá, je tak i etika práce. Některé zpovídané dokumentaristky odmítají manipulaci v jakékoli podobě, jiné ji v mírné formě připouštějí. „Někdy je nutné jít přes mrtvoly, neštítím se té práce. Když je potřeba zjevit zlo, klidně budu podvádět,“ jasně deklaruje Marika Pecháčková (nar. 1980). Celkem jasně říká Tereza Tara (nar. 1983), že pokud se člověk, jehož filmuje, chová jako „hajzl“, přičemž to odpovídá tomu, co „normálně“ dělá, a ona ho při tom zachytí, dotyčný u ní bude marně protestovat, aby pasáž vystřihla: „Musí respektovat, že se to stalo. Zamlčování skutečnosti je lhaní.“ A Jana Počtová dodává: „Když budu točit o vrahovi a on bude říkat: ‚Já scénu, jak vraždím, ve filmu nechci,‘ vstříc mu samozřejmě nevyjdu.“

V otázce stanovaní etických hranic se ovšem jednotlivé dokumentaristky neshodnou; i v rámci recenzované knihy tedy vůči sobě v tomto ohledu vyjadřují mírnou distanci či kritiku, stejně jako ve vztahu ke slavnějším zahraničním kolegyním. Především Procházková razantně odsuzuje metodu nobelistky Světlany Alexijevičové, o níž prohlašuje, že „zcela cílevědomě okrádá lidi o jejich příběhy a pak je prodává“. Kupříkladu v knize Zinkoví chlapci (Pistorius & Olšanská, 2016) Alexijevičová ponechala skutečná jména. Lidé jí totiž vyprávěli svůj příběh a pak se ocitli v knížce, aniž předem tušili, jak bude vypadat: „Při své inteligenci a empatii přitom autorka musela vědět, že afghánští muži, o kterých psala, budou chtít navenek působit jako hrdinové, navzdory tomu, co se v Afghánistánu dělo. Ona je ale zasadila do kontextu, kdy válku odsoudila jako zločinnou a z mužů udělala oběti režimu a válečného konfliktu. Ale oni nechtěli být zaznamenáni v takovém světle.“ Alexijevičová měla podle Procházkové napsat román s vymyšlenými hrdiny a „pak si mohla dělat, co chce“. Sama Procházková po dva roky sedávala s afghánskými ženami a ony jí sdělovaly „opravdu extrémně intimní věci“, načež si pak dala nemalou práci s tím, aby se v její knize Frišta (NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2004) nikdo skutečně žijící nepoznal. Ovšem ani metoda „anonymizace“ nemusí být vždy stoprocentním řešením. Spisovatelka a scenáristka Petra Dvořáková sice ve své knize Proměněné sny (Host, 2006) celá jména neuvádí, nicméně naše země je poměrně malá a „církev nevelký rybník“, takže všichni byli brzy identifikováni. A přiznává, že tuto stránku velmi podcenila. Dodejme, že téma, jak dělat orální historii bez toho, abychom ze svých „informantů“ dělali „blbce“, zesměšňovali je nebo jim jinak škodili, je stále obecně aktuální. Naléhavě se nedávno opět vynořilo nad knihou Normalizační festival: socialistické paradoxy a postsocialistické korekce (Karolinum, 2019). Po jejím vydání asi nikoli neprávem protestoval zpěvák Vladimír Merta nad kontextem, do kterého autor Přemysl Houda zasadil jeho výpovědi, které mu předtím muzikant poskytl.

Posluchačky, dohazovačky, humanitární pracovnice
Zmíněná spisovatelka Dvořáková v recenzované knize dále poukazuje na to, že při rozhovoru si musí získat důvěru lidí, ale zároveň je to až nebezpečné, protože „pak řeknou věci, jako kdyby se vypnuli a zapomněli, pro jaký účel rozhovor dělají. V tom jsou snadno zneužitelní“. Obsáhle o tomto tématu promlouvá novinářka Judita Matyášová (nar. 1979), jež se zaměřuje na pátrání po osudech polozapomenutých lidí; je autorkou knihy Přátelství navzdory Hitlerovi (Mladá fronta, 2013) o židovských dětech zachráněných z Československa přesunem do Dánska. Matyášová barvitě líčí, jak silné pouto k ní získávali někteří z těch, kteří se jí svěřovali, takže se stávalo, že na ni rodina daných lidí žárlila. Někteří zpovídaní jí totiž prozradili více než svým vlastním dětem za celý život. I mezi jednotlivými pamětníky panovala rivalita, trochu se prý o ni „přetahovali“. Přijela třeba do Izraele a vyčítali jí: „A k nám nepřijedeš?“ Nebo slýchávala: „O tomhle jsi napsala tak dlouhý článek, a o mně ani slovo?“ Někteří se na ni velmi intenzivně fixovali, a to nejen zpovídaní pamětníci, ale i jejich děti, které se ptaly na rodiče. Když pak někteří začali volat i o půlnoci, musela situaci řešit tak, že přestala zvedat telefony. Hůře ovšem dopadla Helena Třeštíková, kterou muž, o němž točila a kterému pomáhala, vykradl.

Mnohé ze zastoupených žen přitom v různé míře vykročily z rolí pouhých dokumentaristek: Matyášová se kupříkladu snažila na velkou dálku seznámit dva svoje respondenty (značně pokročilého věku), o čemž pak napsala článek Kuplířkou na vzdálenost 2500 kilometrů; Procházková v Čečensku zřídila dětský domov pro válečné sirotky; Linda Kallistová Jablonská založila iniciativu Dobrý start, která se snaží omezit umisťování dětí do kojeneckých ústavů.

Procházková varuje, že nikdy nesmí v respondentech, kteří v jejím případě často žili ve válečné linii, vzbuzovat falešnou naději, že „když vám příběh řeknou, za týden si pro ně přijede Červený kříž a odveze je“. Na druhou stranu ale přiznává, že podobným iluzím kdysi sama podléhala: „Ze začátku jsem si upřímně myslela, že svou prací ovlivňuji světové mínění, burcuji lidi. Měla jsem pocit, že když napíšu, že v Čečensku umírají pod ruskými bombami děti, budou v celé Evropě demonstrace, Rusko ze všeho vyloučí a bombardování přestane. Opravdu jsem si to chvíli myslela. Jenomže pak jsem pochopila, jak naivní představa to je.“ To Apolena Rychlíková rovnou přiznává, že se považuje za příslušnici tak malé subkultury, že si neumí představit, že „vůbec existuje nějaké společenské vnímání dokumentaristů“.

Každopádně velkou zásluhou této knihy je, že se mnozí vůbec dozvědí, kolik dokumentaristek u nás tvoří a kolik odlišných témat jejich tvorba pokrývá, od hledání exotických předků (Můj pradědeček Čingischán) přes menstruaci a škodlivost hormonální antikoncepce až k mapování subkultury hráčů jojo. (Řadu jejich filmů je možné zhlédnout na webových stránkách knihy.) Publikace také plasticky ukazuje, jak odlišně jednotlivé dokumentaristky svoji práci vnímají, což souvisí i s odlišným vzděláním či prostředím, z něhož pocházejí. Některé tíhnou k sociologii, jiné mají blíže k umění. A například Viola Ježková (nar. 1979) původně vystudovala teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, což se i nadále odráží v tématech jejích filmů, jako je masopust (A pod maskou tma), nebo v poselství, že „božská matka, kterou je každá žena, rodí božského syna, kterým je každé dítě“ (Tělo mého těla). Specializací Rasmussenové zase byla původně etnografie; do svých děl vkládala i to, jak jídlo v Africe voní, jak ho kde připravují, pročež jí významný etnolog František Vrhel dal přídomek „kuchyňská etnografka“. Výtvory jednotlivých autorek se tak liší i formálně, mírou věcnosti či estetična. Kupříkladu spisovatelka, překladatelka a publicistka Alena Wagnerová (nar. 1936) poeticky říká, že ji osobně přitahuje prostor mezi fiction a non-fiction, přecházení jednoho v druhé, „estetické prostory, které se otevírají za fakty“.

Celkově můžeme souhlasit s hodnocením recenzentky Diany Štelové, že kniha přináší pestrou mozaiku české ženské dokumentaristiky, která je „stejně jako dokument sám vždy nutně výběrová a subjektivní a tak je třeba ji také číst, o tématu tím ale vypovídá možná lépe než mnohé teoretické práce“. V mnoha ohledech se totiž jednotlivé respondentky neshodnou a v lecčems může polemizovat i čtenář (třeba s výrokem ze závěrečné kapitoly, že v politice a v novinařině jsou „všichni muži egoisti“). Publikace ale poskytuje základní přehled ve velmi obsáhlé oblasti, a navíc otevírá i obecná témata, která se vůbec netýkají jen dokumentaristek.

 

Na podobné téma:
Jaroslava Hoffmanová
: Prvenství žen
Caitlin Moran: Jak být ženou
Jana Stráníková: Výchova a vzdělání dívek na cestě k moderní občanské společnosti
Pavel Kosatík: Sběrná kniha

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.