Conrad, Joseph: Souboj

Conrad, Joseph
Souboj

recenze beletrie zahraniční

Úsporná próza světoznámého anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada Souboj vyšla poprvé roku 1908, ale českého překladu se dočkala až v roce 2017. Přestože je komorní příběh o šestnáct let dlouhém sporu dvou důstojníků Napoleonovy armády více než století starý, jeho téma i pojetí lze bez skrupulí označit za nadčasové.

Když čest přeroste v obsesi
Joseph Conrad
: Souboj. Přel. Petra Martínková, Pulchra, Praha, 2017, 136 s.

Moderní klasik Joseph Conrad uvádí příběh dragounů Ferauda a D’Huberta zdánlivě bezvýznamnou hádkou, která přeroste v souboj, z něhož oba sokové vyváznou živí. Obyčejná epizoda ovšem rozpoutá mezi vojáky letitý spor, lemovaný četnými souboji jednak zbraněmi, jednak však i cestami méně férovými. Jedná se totiž o čest, zároveň však o jakýsi vzájemný pocit ukřivděnosti, neboť oba považují sami sebe za toho v právu. Na této výchozí situaci autor vystavěl prozaickou studii lidského charakteru – kterak užírání se nenávistí, pomstychtivostí a až nezdravou rivalitou dokáže prostoupit celý život a v mnohém ho znepříjemnit. Pracuje tak s věčným tématem sváru, jenž má často kořeny v malichernosti, nad níž by zdravý rozum velel mávnout rukou, avšak ješitnost nedovolí na věc zapomenout, živená nenávist graduje, narůstá a nedá člověku spát.

Napoleon jako kulisa
To, že se Souboj odehrává v jasně vymezeném dějinném období, by mohlo vzbudit očekávání, že potenciální čtenář bude mít co do činění s historickou prózou, avšak spíše se jedná o dílo psychologické. Conrad totiž kladl důraz především na rivalitu D’Huberta a Ferauda a samotné napoleonské války a politickou situaci po jejich skončení použil spíše jako kulisy k intenzivnímu lidskému příběhu. Tohoto efektu docílil mimo jiné časovými skoky: v jednom odstavci armáda vyčkává v ležení, ve druhém autor krátce popisuje bitvu, ve třetím již sbírá raněné. Stejně tak na konci jedné kapitoly bojuje francouzská armáda u Slavkova a na začátku druhé již táhne z neúspěšného dobývání Moskvy. Autor tímto přenáší veškerou pozornost na soukromý boj mezi Feraudem a D’Hubertem, jejž vykresluje na jednu stranu v kontrastu vůči válce, na druhou stranu však válečnou vřavu upozaďuje ve prospěch psychologického drobnohledu. Dlouhé roky se táhnoucí souboj se stává stejně těžko pochopitelným jako celá válka, avšak pro oba protagonisty je stále osobně důležitý a neopomenutelný, neb jsou oba v první řadě vojáky. Za povšimnutí ovšem stojí moment, díky kterému čtenář může nahlédnout hlouběji do vojákovy podstaty – ten se odehraje při tažení z Ruska. Můžeme jej považovat za velice symbolický: D‘Hubert a Feraud bojují bok po boku, dokonce se vzájemně chrání a při ústupu z bojiště jeden druhého podepírá. A to přesto, že jejich soukromý boj dávno přerostl v nenávist, jejich střety neskončily a ani jeden z účastníků o smíru nehodlá byť jen uvažovat.

Tato situace vyvolává řadu otázek a úvah ohledně povahy souboje. Je nevraživost obou důstojníků pouze jakási hra, zatímco v bitvě se ukazuje pravá povaha skutečného (avšak dosud před čtenářem ukrytého) přátelství a válečnické sounáležitosti? Nebo je naopak vzájemná pomoc v bitvě pouhá konsekvence vojenské morálky a poslušnosti rozkazů, zatímco soukromá nenávist je ryzí? Či se naopak záchrana na bitevním poli odehrála jen proto, aby smrt jednoho předčasně neukončila nedořešený privátní konflikt? Všechny tři varianty může čtenář snadno sám vyvrátit: rivalita obou soků je totiž postavena na vzájemných antipatiích, a těžko ji tak označit za hru. A stejně tak popsaná vzájemná pomoc v bitvě působí jako čin vykonaný nikoli z povinnosti, ale z přesvědčení, respektive motivovaný ctí. Tímto přesvědčením není jen touha pokračovat v boji, ale naopak přirozený vojenský reflex chránit druha ve zbrani. Odpovědi můžeme najít v otázce cti: čest je tím, co stálo na počátku sporu a kvůli čemu nemůže být spor ukončen dohodou (ani nelze očekávat, že přirozeně vyprchá), stejně jako je čest důvodem, proč D’Hubert a Feraud na bojišti spolupracují a pomáhají jeden druhému. Čest je také zároveň tím, co jejich roky opakované souboje udržuje v duchu fair play.

Klepy, čest a pomluvy
Souboj mezi klidným D’Hubertem a horkokrevným Gaskoňcem Feraudem ovšem nezůstává pouze na úrovni zbraní. Během let oba postupují výše v armádní hierarchii a částečně i s tím souvisí ta podoba souboje, která nemá se ctí nic společného: pomluvy a skrze ně snaha druhého společensky zdiskreditovat. Zdánlivě méně nebezpečný druh souboje tak Joseph Conrad postavil do zrcadlové pozice k duelu se zbraní v ruce, a odhalil tak jeho bezectnost a zákeřnost. Před pomluvou se totiž lze bránit jedině buď pomluvou, nebo mlčením, přičemž ani jedno řešení není dobré (variantu, že další obranou před pomluvou může být uvedení věcí „na pravou míru“, cíleně vynecháváme – Conrad totiž také bezděky ukazuje, že pravda je do určité míry jen otázkou perspektivy). Když pak Feraud, toho času již plukovník, v záchvatu žárlivosti na D’Hubertovo povýšení do hodnosti generála začne v armádě šířit pomluvu o D’Hubertově neloajalitě a nenávisti k císaři, autor naplno odhaluje, o kolik mohou být klevety úkladnější než šavle. Neboť pravidly řízený boj muže proti muži zůstává čistý a poctivý, třebaže při něm teče krev, zatímco hanobení protivníka je vždy lstivé a podlé. Závěrečnou katarzí autor relativizuje a zpochybňuje význam tolikrát skloňovaného slova „čest“, ústředního motivu celého textu. Najednou se sama její podstata jeví jako nicotnost a zbytečnost, která pouze otravuje život.

I černobílá je barva
Joseph Conrad v Souboji poukazuje nejen na malichernost lidské povahy a směšnost či nebezpečí společenských konvencí. Zároveň zdánlivě zcela protichůdně pracuje s romantickým motivem narušení řádu (tedy čestného chování, jak je chápáno ve společenském nebo ve vojenském smyslu), jež způsobí katastrofální následky. Výsledkem je nesmírně působivá společenská próza. Za povšimnutí stojí i práce s postavami po stránce popisné – autor jejich charaktery vykreslil bezmála černobíle, čímž hluboký dojem z vyznění celé knihy paradoxně ještě umocnil. Postavy čas od času zaváhají a jsou představeny pomocí charakteristických detailů – jinak by působily příliš toporně a nevěrohodně. Každá drobnost má však v obecně platném příběhu svůj smysl a neodvádí pozornost od hlavních témat.

České vydání – v příjemně archaickém, a přesto velmi dobře čitelném překladu Petry Martínkové – navíc doplňují poznámky a slovníček, umístěné na konci knihy. Poznámky českému čtenáři, který se příliš neorientuje v historickém kontextu nebo autorových intertextuálních náznacích, osvětlují různé události a narážky, jež by mohl přehlédnout, zatímco slovníček umožnil nepřekládat francouzské věty užívané v originální verzi a zároveň o nic neochudit čtenáře, který tento jazyk neovládá. Vydání též doplňují velmi vhodně zvolené dobově vyhlížející ilustrace, jejichž autor bohužel není uvedený v tiráži (nejedná-li se o Juliánu Fiedorovou, autorku kresby na obálce).

Ústřední témata – tedy rivalita, pocit křivdy (ať už domnělé, či skutečné) a otázka, jak se s ním vypořádat – jsou sama o sobě dosti nadčasová na to, aby měla potenciál unést text coby záležitost nadgenerační. Mohlo by se zdát, že otázka cti – přinejmenším tak, jak je podávána v dobovém kontextu – na naléhavosti dávno ztratila. Avšak uvědomíme-li si, jak snadno lze převést zachycené dobové neduhy do současnosti, nebude jistě pro čtenáře nijak nesplnitelný úkol transformovat tehdejší pojetí cti a morálky tak, aby odpovídalo dnešnímu chápání těchto pojmů. Přestože Conradův Souboj zdánlivě zachycuje až komicky neřešitelnou epizodu dvou nesmiřitelných rivalů, jeho vyznění je mnohem univerzálnější. Patří tak mezi stále aktuální klasické romány, které by rozhodně neměly uniknout čtenářům vyhledávajícím prózu hluboce psychologickou, jejíž hlavní myšlenky mají potenciál přežít patrně na věčnost.

 

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Martin Jun, 03.08.2020 22:11
Conrad, Joseph: Souboj
Nečetl jsem tento překlad, ale v anglické verzi se povyšování týkalo především toho, že protagonisté mohli pokračovat v souboji až ve chvíli, kdy měli stejnou hodnost. Také je nutné zmínit úchvatnou prvotinu Ridleyho Scotta The Duellists s Harvey Keitelem a Keithem Carradinem v hlavních rolích, která... byla podle knihy natočena.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 689x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce