Asi málokdo neslyšel o myšlence základního nepodmíněného příjmu (universal basic income – UBI), tedy o finanční dávce, na kterou by mohl mít nárok každý příslušník daného společenství – proto nepodmíněný. A „základní“ proto, že se s ní dá přežít, ale nic víc. Podle údajů z vyhledávače společnosti Google stoupl mezi lety 2011 a 2016 zájem o problematiku UBI více než dvojnásobně. Ještě v prvních letech nového milénia se o ní novinové titulky skoro nezmiňovaly, od té doby zájem vzrostl exponenciálně.

Téma se i u nás stále častěji stává předmětem veřejných debat příznivců a odpůrců, které většinou končí „nerozhodně“, ať už se v Českém rozhlase ve vzájemných duelech střetli Lukáš Kovanda (proti) a Tomáš Tožička (pro), nebo Martin Potůček (proti) a Martin Brabec (pro). Právě politický a sociální filosof Brabec je jedním ze spoluautorů sborníku textů Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití? (Filosofia, 2007), jenž shromažďuje souhlasné i odmítavé názory k UBI. Co do celkového počtu publikací, které byly v češtině tématu věnovány, zatím ale zřejmě převažují ty, jež návrh obhajují. A tento nepoměr nyní ještě posílí kniha Dejte lidem peníze, vydaná v kvalitní a pro mnoho titulů i objevné ediční řadě Crossover nakladatelství Argo. Autorkou je americká ekonomická novinářka Annie Lowreyová (nar. 1984) pracující pro prestižní časopis The Atlantic.

Dlouhé dějiny a podporovatelé z různých ideových táborů
Nová publikace přitom není tak akademická a teoretická jako většina předchozích o tomto tématu. Obecnější úvahy o budoucnosti lidské práce v robotickém věku v ní Lowreyová prokládá reportážemi z různých koutů světa, které ukazují, jaký konkrétní efekt má vyplácení UBI a v čem spočívají praktická nebezpečí. Lowreyová rekapituluje, že jde o ideu sahající minimálně k Thomasu Moreovi a jeho spisu Utopia, která se od té doby střídavě zanořuje a vynořuje. Kupříkladu během průmyslové revoluce, kdy se mezi aktuální témata zařadilo přerozdělování a rentiérství. Tak roku 1797 přišel Thomas Paine s návrhem, že každý občan by měl být odškodněn za „ztrátu svého přirozeného dědictví, jež nastává se zavedením systému územního majetku“. Odškodnění, jež navrhoval, mělo být občanům vypláceno jednorázově při dovršení 21 let a dále pak formou doživotního důchodu všem lidem starším 50 let. Francouzský utopický socialista Charles Fourier o něco později tvrdil, že „civilizace“ je nám všem dlužna existenční minimum zahrnující tři hlavní jídla denně a hotelový pokoj v hotelu šesté třídy. A pak už další příznivci, politicky i odlišně orientovaní, rychle přibývali: na jedné straně mezi ně patřili jeden ze zakladatelů klasického liberalismu a politický ekonom John Stuart Mill, libertarián Milton Friedman či republikánský prezident Richard Nixon, na straně druhé třeba Hillary Clintonová, Martin Luther King nebo hnutí Black Lives. U nás jej mají v programu zvláště levicové strany a také Česká pirátská strana. Celosvětově stále přibývá států či regionů, které s touto myšlenkou experimentují, v různých podobách ji praktikují nebo se k tomu blíží: Aljaška už od 80. let, Írán od roku 2011, kdy zavedl kompenzace za zrušení vládních dotací na základní potřeby, jako je benzín a jídlo. Po dobu dvou let byl ve Finsku testován projekt, v jehož rámci bylo náhodně vybraným nezaměstnaným Finům vypláceno 560 eur. Podrobné výsledky mají být zveřejněny letos, ale podle těch předběžných pociťovali tito šťastlivci méně stresu, lépe se dokázali soustředit a méně trpěli zdravotními problémy; pozitivnější vyhlídky na uplatnění na trhu práce zapojení do programu sice nepřineslo, ale „bezpracné peníze“ nevedly ani k vyhýbání se práci. Někteří dokonce navrhují, že právě doba soudobého ekonomického útlumu (či pomalého zotavování) po pandemické vlně by mohla být vhodná pro zavádění UBI; jednalo by se tak o „dobrý odkaz koronaviru budoucím generacím“.

Nové rodinné firmy, dobrovolnictví i umělecká tvorba
Autorka uvádí řadu statistik, které zavedení UBI: například zmíněný íránský program vedl ke snížení chudoby a nerovnosti a Íránce výrazněji nemotivoval k masovému opouštění pracovního trhu. Někteří tamní občané „po jeho zavedení dokonce začali pracovat víc – nejspíš proto, že přísun hotovosti jim dal možnost rozšířit své rodinné firmičky“. Také analýzy srovnávající údaje o milionech příjemců z různých chudších koutů planety podle autorky podporují zavedení UBI: přináší zlepšení školní docházky, větší množství vlastníků produktivních aktiv, jakými jsou krávy či farmářské náčiní. Dále úbytek případů podvýživy, růst úspor, méně pracujících dětí, více hnojení a setí.

Rovněž obyvatelé Aljašky zřejmě peníze získané od státu „utrácejí docela dobře“. V jednom výzkumu uvedly tři čtvr­tiny respondentů, že své peníze použili na řešení „základních potřeb, naléhavých situací, splácení dluhů nebo na budoucí projekty typu dů­chodového spoření či vzdělání“. Obecně v bohatších státech podobné experimenty vedou ke snižování oficiálně uváděných pracovních hodin, následkem čehož ženy tráví více času se svými dětmi a mládež se spíše věnuje škole, „než aby vzala zavděk mizerně placenými brigádami“. Lidé s takovými benefity v zá­dech se rovněž mohou rozhodnout trávit víc času se svými churavými příbuznými, věnovat se dobrovolnictví, umělecké tvorbě nebo vychovávat své děti. „To sice může vést k snížení HDP a zhoršení zaměst­naneckých statistik, ale byla by to snad taková tragédie?“ ptá se autorka sugestivně. Ekonomické statistiky vypovídají jen o něčem kvantifikovatelném (a to ještě nedokonale), ale „bohatost a smysluplnost lidského života zachytit nemohou“.

Další krok k ženské emancipaci
Autorka oceňuje, že nový systém by byl potvrzením toho, že každý člověk má ve společnosti své místo a vlastní hodnotu; „zajišťoval by každému jejímu členovi jistý minimální kapitál, a tím i minimální možnost svobodné volby“. A především by posílil povědomí o tom, že existuje i jiná práce, než je ta placená. (Občas v této souvislosti zaznívají i radikálnější a provokativnější hlasy poukazující na to, že bez práce leckterých finančních spekulantů by se lidé obešli, ale bez špatně honorované práce popelářů nebo nijak nehonorované práce matek v domácnosti nikoli.) Lowreyová k tomu cituje i obžalobu novinářky Judith Shulevitzové: „Společnost si zdarma užívá plodů nehonorovaných zásluh žen o zachování lidského rodu. Nastal nejvyšší čas na jakési reparace.“ Lowreyová dokonce zmiňuje teorie, podle nichž pracující ženy někdy nechtěně působí jako „toxiny“ poškozující prestiž daného povolání: jistý v Izraeli provedený výzkum analyzoval profese, které se od roku 1950 do roku 2000 změnily z převážně mužských na většinově ženské. A výsledkem bylo, že u některých se medián hodinové mzdy propadl o 57 procentních bodů.

Zvláště v zemích, jako je Indie, by UBI mohl ženy chránit před zneužíváním a zajistil by jim větší ekonomickou svobodu. Tři čtvrtiny tamních dospělých žen nemají žádnou práci mimo domov a v posledních letech jejich zastoupení mezi pracujícími dokonce klesá: „Jednou z příčin odcházení žen z pracovního procesu je skutečnost, že mnoha z nich se nabízela jen velice těžká, ponižující a neperspektivní zaměstnání.“

Potíže: napuchlé prsty a jiná barva kůže
Kromě řady kladných efektů UBI ovšem autorka připouští jisté vedlejší efekty. Například jedna studie prý pro­kázala, že dávkový program z Peru vedl k mírnému zvýšení spotřeby cukrovinek, čokolády, limonád a jídel z místních restaurací. „Kdo by ale chudým lidem zazlíval, že si dopřejí taková drobná povyražení?“ chlácholí autorka. Jinde mohou být problémy spíše technického rázu: indičtí rolníci s napuchlými prsty mají obtíže při identifikaci formou otisku prstů, případně tamní senioři mívají těžkosti „najít bankomat, natož aby ho uměli použít“.

Autorka zmiňuje i stesky a rozčarování některých obyvatel Aljašky, že jistí jedinci do svého oficiálního aljašského bydliště jezdí jen proto, aby si vybrali peníze: „Máme tu spoustu rodin, které se ukážou se svými šesti, sedmi dětmi, zinkasují slušnou sumu, nechají tu nějakého svého člena, a pak odjedou pryč. Takoví nám vlastně berou peníze.“

S tím už souvisí možné hlubší obtíže, které se týkají vymezení a hranic identity dané skupiny. Obecně podle autorky platí, že štědré sociální státy vytvářejí spíše malé, homogenní země než ty velké, diverzifikované. Například Finsko se konceptu UBI přiblížilo natolik, jak je to v rámci programů založených na prověření majetkových poměrů jen možné – žije v něm ovšem jen šest milionů obyvatel, přičemž 90 procent z nich doma hovoří finsky. Norsko má jen pět milionů obyvatel, z nichž jsou skoro všichni etnickými Nory. Tyto malé, etnicky „bílé“ státy tíhnou k silným, cen­tralizovaným vládám založeným na principu konsensu. Ovšem když byl mezi norskými voliči proveden průzkum o možnosti zavedení UBI v jejich zemi, většině se nápad líbil – dokud jim nebylo sděleno, že by z něj těžili i přistěhovalci. Pak třetina podporovatelů svůj předchozí souhlas odvolala. (Ani není třeba dodávat, že analogicky k tomu také u nás zní asi hlavní námitka většinového voliče, že UBI by příliš zneužívali Romové.)

A tentýž odpor k „cizincům“ nebo lidem jiné „rasy“ autorka ukazuje i ve Spojených státech, kde mají jednotlivé státy (od dob Billa Clintona) relativní volnost v otázce, ja­kou konkrétní pomoc budou potřebným rodinám nabízet. Státy s vy­sokým procentem černošské populace jsou z tohoto hlediska „skrblivější a restriktivnější“, naopak u těch více bílých existuje prokazatelně vyšší ochota pomáhat ekonomicky slabším, ale přesto „našim“ spoluobčanům. Vermont s devadesátiprocentní převahou bělošského obyvatelstva poskytuje sociální podporu 78 procentům všech chudých rodin, zatímco bývalý otrokářský stát Louisiana (s asi třetinovým podílem afroamerické populace) pomáhá pouhým čtyřem procentům z nich. Obecně se tedy vyšší procentní zastoupení Afroame­ričanů v populaci konkrétního státu USA odráží v nižších finančních příspěvcích a v tvrdších vstupních sankcích. Přitom autorka upozorňuje, že být příjemcem podpůrných programů současnosti je spojeno s ponižujícím prověřování majetkových poměrů a celkově to představuje „těžké sociální stigma“. Oproti tomu mnoho bohatších bílých Američanů využívá méně viditelnou a rozhodně nestigmatizovanou podporu v podobě daňových úlev.

Problém etnické „jinakosti“ autorka nijak nezastírá: zavedení programu UBI by i podle ní vyvolalo komplikovanou debatu o tom, co termín „my všichni“ označuje a koho do něj lze zahrnout, „vrazilo by klín mezi ob­čany a ty bez občanství, mezi rodilé Američany a přistěhovalce – a zproblematizovalo by postavení rodin se smíšeným statusem, jež jasnou hranici rozmazávají“. I to je jeden z důvodů, proč podle ní potrvá velmi dlouho, než se podaří přesvědčit významný blok amerických voličů, že systém, v němž si člověk jednoduše může zvolit možnost nepracovat (a jenž přispívá i lidem jiné barvy kůže), je „v pořádku“. Navíc existují historické příklady, že i společnost silně multikulturní a promíšená se může rychle vrátit ke starým rodovým, rasovým či náboženským nepřátelstvím. Například v Bosně bylo podle balkanologa a novináře Matyáše Zrna nejvíce smíšených manželství z celé Jugoslávie – a válka tam byla nejkrvavější. Tam, kde se političtí vůdci rozhodli pro válku, ji prostě prosadili bez ohledu na počet smíšených manželství. „A naopak v těch částech Jugoslávie, kde se politici rozhodli obráceně, se ukázalo, že ani údajná staletá nenávist pro vypuknutí války nestačí“.

Jak uspokojit všechny?
Autorka rozhodně není naivní apologetkou, která by věřila a hlásala, že UBI vyřeší všechny neduhy lidského rodu. Poctivě přiznává, že UBI prostě není zázračným všelékem a bude velmi záležet na obecných pa­rametrech systému, jehož bude součástí, i na společenském kontextu: pokud by muži zabavovali UBI svých manželek a společnost to schvalovala, k žádné ženské emancipaci by takové dávky nevedly. Autorka také racionálně ukazuje, že nejde o řešení, které by mohlo uspokojit zástupce levice i pravice: „Koncept UBI je možná nadstranický, avšak jeho cíle ani prostředky nikdy neuspokojí obě strany (politického) spektra. UBI může být použit ke zmen­šení sociální záchranné sociální sítě nebo k jejímu masivnímu rozší­ření. Mohl by vést k nižším daním, nebo ke ždímání bohatých.“ Ale samozřejmě nezvládne dělat všechny tyto věci naráz…

Existují i výzkumy, které UBI zpochybňují. Kupříkladu zmíněný Lukáš Kovanda se odvolával na nedávné dvojnásobné zvýšení platů u indonéských učitelů, které prý ale nevedlo k žádnému zvýšení výkonů žáků (což se ale bez znalosti kontextu špatně posuzuje). I tak ale Lowreyová snesla dostatek geograficky různorodých dat pro to, abychom se tímto konceptem vážně zabývali. Ne nutně kvůli tomu, abychom jej hned zbrkle uváděli do praxe, ale abychom promýšleli jeho možné efekty i principy fungování. Jak autorka říká, takové rozvíjení fantazie se nám může hodit, protože až budoucnost s pracovním trhem výrazně proměněným robotikou „zaklepe na dveře, budeme připraveni“. Sociolog Martin Potůček ve zmíněném pořadu prohlásil, že základní nepodmíněný příjem je „idea, která může potěšit každého – nicméně je to podobná idea jako zavést království Boží na zemi. Prostě ideální, ale v zásadě nerealizovatelná“. Lowreyová ale dokládá, že při příznivém klimatickém, politickém, ekonomickém i technologickém vývoji nemusí nutně jít o projekt neproveditelný, i když zatím těžko představitelný je na úrovni multietnických útvarů, jako jsou EU nebo USA. Ovšem otroci, kteří dřeli ve starověkých („demokratických“) Athénách, by také asi nevěřili tomu, že jednou se budou v Řecku konat svobodné volby pro všechny. A homosexuálové umírající za svoji hříšnou „sodomii“ na hranicích (a obviňovaní z toho, že právě oni zavinili hladomory či zemětřesení) by žasli nad soudobou existencí křesťanských denominací, které povolují církevní svatby pro homosexuální páry. Jen bylo nutné počkat pár set až tisíc let…

Článek vyšel výrazně zkrácený v Respektu.
(na iLiteratura.cz se souhlasem redakce)