Absolventku FAMU Kláru Vlasákovou (nar. 1990) jsme dosud znali především coby dramaturgyni, publicistku, scenáristku a také jako literární kritičku. Kromě povídek, scénářů či rozhlasových her vytvořila s kreslířkou Juliánou Chomovou anglicky psaný komiks Magnus year X91 a ještě letos by mělo vyjít jejich další společné dílo s názvem Spiritistky. Skutečnost, že její Praskliny vyšly právě v nakladatelství Listen, známého především zásluhou tematických antologií současných českých povídek, mohla být pro leckoho překvapením. Výsledek ovšem svědčí o nemalé péči, které se zde knize Kláry Vlasákové dostalo. Text prošel pečlivou redakcí, svazek zdobí slušivá obálka Nikoly Janíčkové a prózu doprovází zasvěcený doslov respektovaného literárního kritika a redaktora A2 Jana Bělíčka.

Právě absence zmíněného doslovu představuje jediný podstatný rozdíl mezi obsahem tištěné knihy a audioknihy. Což jednoho sice zamrzí, ale nutno přiznat, že taková je běžná praxe, podobné metatexty se v audioverzích objevují jen zřídka. Jinak ovšem Praskliny doznaly v průběhu zpracování do podoby audioknihy vskutku jen kosmetických úprav, aby ta či ona věta nebo slovní spojení interpretce takříkajíc lépe sedly. A díky tomu, že autorka svou prózu rozčlenila do poměrně krátkých kapitol opatřených názvy, kterým na nahrávce o délce 7 hodin a 10 minut převážně odpovídají jednotlivé zvukové stopy (jen někdy zabere jedna kapitola stopy dvě), posluchač se ve vyprávění velmi dobře orientuje a může se bez obav ponořit do lehce mysteriózního příběhu, jehož tísnivou atmosféru ještě umocňují hudební předěly pracující se zvukovou obdobou titulního „praskání“, jejichž autorem je Jonáš Rosůlek.

Leitmotivem Prasklin se stává tajemný objekt v podobě bílé levitující koule, jehož náhlé a nevysvětlitelné zjevení vnese do unavené lidské společnosti na Zemi postižené klimatickými změnami neklid a s nímž je spojena celá řada palčivých otázek, na které nikdo nenachází spolehlivé odpovědi. Tajemná přítomnost podivného tělesa, které zůstává zcela netečné ke svému okolí, se postupně stává katalyzátorem nejrůznějších lidských frustrací, obav i tužeb. Zatímco naši planetu sužují rostoucí teploty, civilizace se hroutí jako domeček z falešných karet, vyčerpaní lidé hledají úlevu a zapomnění prostřednictvím prášků či spánku a na scénu vstupuje sekta takzvaných Kazatelů, kteří mluví o nutných obětech pro jinou, lepší budoucnost. Hrdinové románu, jimiž jsou členové jedné vcelku obyčejné rodiny a jejich blízcí, se tak zčistajasna ocitají na úsvitu nové éry, o které nikdo netuší, co lidstvu přinese.

Terezu Dočkalovou nečekala právě nejlehčí práce, se svým úkolem se však popasovala se ctí. Její projev se vyznačuje nadmíru pečlivou výslovností, takže ani při jejím vcelku rychlém tempu čtení nemá posluchač nejmenší problém s porozuměním. Zdatně se vypořádala také s velkým množstvím dětských, mužských i ženských postav, které se jí podařilo hlasově odlišit. Pouze v několika málo případech (například přehnaně vláčný až úlisný projev religionisty v úvodní televizní debatě) si vypomohla volbou dikce či rysu, pro kterou nenašla oporu v samotném textu, kde jinak autorka své postavy líčí v dostatečně živých barvách. Projev Dočkalové se pak obecně vyznačuje značnou expresivností – pásmo vypravěče nevyjímaje –, která ale vcelku souzní s celkovým laděním románu, pohybujícího se na hranici apokalyptické sci-fi (aniž by ovšem šlo o žánrovou literaturu) a kladoucího značný důraz na líčení nejniternějších pocitů a vjemů postav, které zhusta trpí chronickou únavou a nevolností.

Při četbě – a následně i poslechu – Prasklin jsem byl mile překvapen bohatostí inspiračních zdrojů i neskrývanými ambicemi autorky, jejíž román nejenže výrazně vybočuje z domácí prozaické produkce, ale podobně jako třeba novější prózy Bianky Bellové aspiruje na zahraniční ohlas. Děj Prasklin není vázán na český ani žádný jiný konkrétní časoprostor a podobně univerzální jako kulisy románu jsou i jeho témata. Zároveň se (audio)kniha Kláry Vlasákové vyznačuje osobitým stylem, úspěšně se vyhýbá přílišnému schematismu a ve výsledku nabízí silný, byť nepříliš radostný čtenářský, respektive posluchačský zážitek, který přispěním Terezy Dočkalové ještě získává na intenzitě. Nemluvě o tom, že v době koronavirové pandemie a jejích průvodních jevů, s nimiž se nyní potýkáme, jde o dílo až nepříjemně aktuální.