Májová, Kristina: O ostatních nevím nic

Májová, Kristina
O ostatních nevím nic

recenze beletrie česká

Ve svém debutovém románu sází scenáristka Kristina Májová na svébytnou protagonistku. Alice, která začne v dětství sama od sebe mluvit švédsky, však není jediným lákadlem knihy. Ačkoliv jsou například popisy pubescentní neohrabanosti trefné, zůstal román tak trochu na půli cesty.

Od švédštiny k maturitě
Kristina Májová
: O ostatních nevím nic. Host, Brno, 2020, 336 s.

Hlavní postavou debutového románu scenáristky Kristiny Májové (nar. 1988) O ostatních nevím nic je Alice, kterou v knize sledujeme od jejího narození až do období krátce po maturitě. Alice žije od dětství v přesvědčení, že když si něco dostatečně intenzivně a dostatečně často přeje, nakonec se jí díky tajemnému jedinci, který je v knize označován zájmenem zdůrazněným verzálkou (On, Jemu apod.), každé přání splní. Třebaže tato dívka hraje v knize jednoznačně prim, autorka živě vykresluje i několik dalších postav a dobře jsou popsané také interakce mezi nimi. Kristině Májové se přesvědčivě daří zachytit to, co postavy prožívají, prostředí, kterými v průběhu života postupně procházejí, i situace, s nimiž se musejí vypořádávat.

Vedle Alice figurují ve vyprávění především její ovdovělá matka Jana, babička Olga, dlouholetý nejlepší kamarád a spolužák Marcel a konečně muzikant Tomáš Těšitel. O poznání staršího hudebníka Alice potká, ještě když sama chodí do školky, a zamiluje se do něj. Nikoliv však obvyklým způsobem. Tomášem, ze kterého se po čase stane vcelku úspěšný, byť (alespoň jak můžeme soudit dle občasných úryvků z jeho textů) poněkud neobratný písničkář, je Alice naprosto uhranuta. Vystřihuje si všechny články o něm, rozhovory, jež rozdá, a umí z nich zpaměti citovat. To jí samozřejmě pomůže ve chvíli, kdy se s Tomášem konečně setká, avšak i když zná zpěváka možná lépe, než se zná on sám, propastný věkový rozdíl mezi nimi zeje nadále. Nebudu prozrazovat, jak se vztah mezi Alicí a Tomášem nakonec vyvine, avšak mohu uvést, že tvoří pouze jednu linii tohoto románu, a ačkoliv se v určitém momentu může zdát, že právě tato linie bude ústřední, představuje pouze část spletitého vztahového přediva mezi postavami knihy.

Kromě toho, že má Alice výše zmíněnou (super)schopnost, se v dětství vyznačuje ještě jedním specifickým rysem – nemluví, respektive nemluví česky. Zato si její matka brzy povšimne, že komunikuje „tajným jazykem“, jímž je, jak se ukáže, švédština. Hrdinčina výstřednost však nemluvností nekončí. A ačkoli se Alice nakonec česky přece jenom rozpovídá, jako výstřední dívka vcelku mezi spolužáky očekávatelně moc nezapadne a možná ani nechce.

Popisu prostředí školní třídy a školního kolektivu věnuje Kristina Májová značný prostor. Výborně zachycuje první pubertální zamilovanost, alkoholové úlety i zkušenosti se sexem. Povedlo se jí přiblížit teenagerskou neohrabanost a trapnost iniciačních situací, jimiž si musí projít snad každý. Tyto situace popisuje s jemnou ironií, ale zároveň vnímavě, bez snahy postavy jakkoliv shazovat či se jim vysmívat. Studentskou každodennost sledujeme nejen Alicinýma očima, z velké části nahlížíme do středoškolského kolektivu i díky Marcelovi, mimořádně inteligentnímu chlapci, který je v podstatě outsider, navíc dlouhá léta nešťastně zamilovaný do spolužačky Karolíny – ta však je, slangem školní třídy, úplně jiná liga než on. Přesto si Marcela vybere jako svého nejlepšího kamaráda a důvěrníka. Což jen jitří Marcelovo neštěstí, protože se sice pohybuje v Karolínině nejtěsnější blízkosti, avšak třídní hierarchie mezi ně staví nepřekonatelnou bariéru – Karolína je kráska, Marcel učitelčin oblíbenec, kterého zajímají hlodavci.

Specifický vztah má Alice s babičkou Olgou. Zprvu ji nesnáší a neustále si přeje, aby měla babičku jinou. Jakmile se jí to splní – byť poněkud odlišným způsobem, než jak si představovala –, s babičkou začne vycházet dobře. Jenže ještě předtím prochází tato dvojice mnoha nepříjemnými peripetiemi. Olga se neustále pokouší Alici rozmluvit a přimět ji k tomu, aby k ní něco cítila. A když to nejde po dobrém, uchýlí se k poměrně drsné taktice – před malou Alicí například předstírá, že zemřela. Na tyto brutální útoky Alice odpovídá tím, že se před babičkou zamyká na záchodě nebo v koupelně. Podobných třenic mezi postavami sledujeme v románu velké množství a postupně, jak Alice dospívá, se stávají temnějšími, závažnějšími. Leitmotivem celé knihy přitom zůstává Alicina posedlost představou, že každé její přání se jednou vyplní a čas od času se může obrátit proti ní.

Jak Alice tento rozměr své schopnosti, občas i bezděčně, prozkoumává, její vztah k Němu se mění. Zprvu jej adoruje, potom nesnáší, přijímá ho, spílá mu, snaží se s ním vyjít po dobrém apod. Jak četba postupuje, objevují se nové a nové změny v Alicině postoji k Němu – přičemž tento postoj vlastně utváří způsob jejího chování a prožívání. Takže čtenář jako by napříč knihou sledoval hned několik protagonistek. V tomto ohledu mohla autorka možná trochu ubrat, aby román působil konzistentněji. Avšak myslím si, že určitá kompoziční rozvolněnost není ve výsledku na škodu. A to mimo jiné z toho důvodu, že právě pasáže, které se jakoby odklánějí od ústřední příběhové linky – například ty, které zachycují Marcelovy marné pokusy zalíbit se Karolíně –, působí v celém románu nejpřesvědčivěji.

Čeho na druhou stranu litovat lze, je skutečnost, že se autorka neodhodlala k výraznějšímu stylistickému projevu. Román je vyprávěn jazykem, který bychom s přihlédnutím k české prozaické produkci posledních let mohli označit za bezpříznakový a kterým se Kristina Májová přibližuje autorkám, jako jsou třeba Alena Mornštajnová nebo Viktorie Hanišová. Jazyk těchto autorek není nijak obrazný, vytříbený, nestrhává na sebe pozornost, s určitým zjednodušením se dá říct, že je zvolen tak, aby co nejméně „překážel“ vyprávěnému příběhu. V případě románu O ostatních nevím nic je to škoda, protože příběh, který se na stránkách této knihy odvíjí, by si zasloužil charakterističtější styl a třeba i nápaditější střídání stylistických poloh. V podstatě jediným výrazným jazykovým ozvláštněním je v próze občasné užívání Alicina „tajného“ jazyka – vzhledem k tomu, že po každé promluvě v tomto jazyce si můžeme přečíst i český překlad, to však vskutku žádný odvaz není.

Kdyby byl debut O ostatních nevím nic napsán s větší odvahou a stylistickou invencí, snad by to byl i nadprůměrný román. Takto se Kristina Májová uvádí knihou, která není špatná, která se pohodlně čte a ve které najdeme několik zajímavých nápadů a množství silných momentů. Ve výsledku jde ale pouze o řadový titul, jenž žádný mimořádný zážitek nenabízí.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.