Kankimäki, Mia: Ženy, které mi nedají spát

Kankimäki, Mia
Ženy, které mi nedají spát

recenze kultura

„Co si může čtyřicetiletá bezdětná ženská počít se životem?“ ptá se Mia Kankimäki a vydává se po stopách inspirativních žen napříč historií a kontinenty. Cestovatelské zápisky, které se vezou na vlně feministicky laděné odpočinkové literatury, pozvedává z průměru autorčin sebeironický humor.

Idealizované vzory
Mia Kankimäki
: Ženy, které mi nedají spát. Přel. Martina Šímová. Motto, Praha, 2020, 440 s.

České vydání knihy na první pohled zaujme líbeznou ilustrovanou obálkou a velmi zdařilý je i převod originálního názvu knihy Naiset, joita ajattelen öisin (Ženy, na které myslím v noci, finsky 2018), který byl do češtiny nápaditě modifikován jako Ženy, které mi nedají spát. Povedený překlad Martiny Šímové si celkově zaslouží vyzdvihnout, protože přebujelý a žánrově nejednoznačný text se díky jejímu přispění dobře čte. Samotný titul se pohybuje na pomezí populárně-naučné literatury, cestopisu a deníku, nejtrefnější by asi bylo přirovnání k osobnímu cestovatelskému blogu. Mia Kankimäki (nar. 1971) je totiž nejen jeho autorkou, ale i vypravěčkou v ich-formě.

Hned v úvodu čtenáře seznámí se svými frustracemi finské čtyřicátnice, jíž se nedaří naplnit společenská očekávání stran osobního ani pracovního života, a předestře, že útěchu a inspiraci hledá u ženských vzorů z historie, které označuje za „noční ženy“. K nim vedle známé dánské spisovatelky Karen Blixen, autorky knihy Vzpomínky na Afriku (1937, česky 1948 jako Africká farma a 1992 jako Vzpomínky na Afriku), počítá méně proslulé osobnosti z řad průkopnických cestovatelek 19. století (Isabellu Bird, Idu Pfeiffer, Mary Kingsley a další) či italských umělkyň od renesance po baroko, jako byly Sofonisba Anguissola, Lavinia Fontana nebo Artemisia Gentileschi. Kromě jejich literárního a výtvarného díla autorku-vypravěčku zajímají společenské problémy, jimž musely coby pionýrky v patriarchálním světě čelit, ale i trable ryze osobní, například prodělané zdravotní problémy či komplikované vztahy. Načítá tedy jejich deníky, dopisy i biografie, vydává se za jejich odkazem do Afriky, Japonska či Itálie, sama si píše deník a z této koláže pak destiluje „rady nočních žen“, jimiž jednotlivé kapitoly rámuje.

Kankimäki, vzděláváním literární komparatistka, léta pracovala ve finském knižním byznysu jako nakladatelská redaktorka a marketérka. V rámci její spisovatelské tvorby se jedná už o druhý počin podobného ražení, také ve své prvotině Asioita jotka saavat sydämen lyömään nopeammin (2013, Věci, ze kterých se vám rozbuší srdce) kombinovala prvky cestopisného, populárně-naučného a autobiografického žánru. S celosvětovým úspěchem se nicméně setkaly až Ženy, které mi nedají spát. Práva na překlad zakoupilo patnáct zemí včetně USA a Číny a jen ve Finsku se prodalo přes 40 tisíc výtisků knihy. Zvýšený zájem nejspíše vyvolala kombinace oddechového čtení s feministickým laděním, které je momentálně na vzestupu. I v Česku v posledních letech vyšlo dost titulů této kategorie, jmenujme například pro děti určené Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky od Eleny Favilli a Francescy Cavallo (2018), eseje Feministky nenosí růžovou a jiné lži editorky Scarlett Curtis (2019), norský komiks Neohrožené ženy od Marty Breen a Jenny Jordahl (2019) či původní výpravné publikace Kapky na kameni Moniky Kompaníkové, Kamily Musilové a kol. (2019) nebo Velké ženy z malé země Renaty Mrázové a Denisy Proškové (2019).

A právě klady i zápory oddechového čtení knihu Ženy, které mi nedají spát charakterizují. Text je nekomplikovaný jazykově i obsahově. Autorka přiznává sklony ke grafomanství a je pravda, že úmorné pasáže například o historii Florencie, které nijak neobohacují děj ani téma, si mohla odpustit, ale navzdory upovídanosti nelze jejímu stylu upřít lehkost a plynulost. Kankimäki se stylizuje do role naivní vypravěčky: zaznamenává banality typu, že na africké savaně „nejsou internety“ a občas je fajn vypnout Facebook, jinde bez okolků sedá na lep mýtu, který kolem sebe důmyslně vybudovala Karen Blixen. Ta tvrdila, že celý život bojovala s následky syfilidy, kterou ji nakazil nevěrný manžel, ale ve skutečnosti se jednalo spíše o důsledky poruchy příjmu potravy. Jenže co naplat, projímadla jsou o dost méně romantická než – svého času – pověstmi opředená sexuální choroba. Autorka přitom v seznamu použité literatury uvádí i biografii Lindy Donelson Out of Isak Dinesen in Africa (1998), která na uvedený rozpor upozorňuje, ale ona sama tuto informaci nejspíš záměrně opomíjí.

Na druhou stranu právě díky naivitě vypravěčky dochází v textu k zajímavým střetům s realitou. Mia Kankimäki nejednou s překvapením zjistí, že si své hrdinky idealizovala a s některými aspekty jejich života nedokáže souznít: příčí se jí krutá lovecká vášeň Karen Blixen a potíže má i s ostentativním antiemancipačním postojem jinak nonkonformní cestovatelky Mary Kingsley: „Pokouším se strávit, že úžasná Mary, která v džungli sjížděla peřeje, byla proti tomu, aby ženy směly volit nebo se mohly stát členkami Královské zeměpisné společnosti, a stejně tak odmítala i jízdní kola… a autobusy.“ (str. 234) Kromě toho Kankimäki své zápisky prokládá jemným, sebeironickým humorem, a tím je příhodně odlehčuje: tu přirovná renesanční autoportrét k selfie fotografii, jinde se vysměje své privilegovanosti, s níž si bez omezení cestuje a plácá se v „problémech prvního světa“, což její hrdinky nemohly.

Ostatně i obálka s ilustrací zasněné ženy svírající v náručí zeměkouli láká čtenáře na kult cestování, vidinu, že na cestách lze uniknout všem krizím existence; a v čase pandemie koronaviru je jistě příjemné autorku následovat alespoň prstem po mapě. Pod povrchem cestopisu se však skrývá zajímavější otázka, která se vynoří, začneme-li o knize uvažovat kriticky. A ta zní, jaký má v dnešní době smysl vztahovat se k idealizovaným vzorům. Lze se obracet do historie k osobnostem zašlých ér a očekávat souznění? Náročnější čtenář může kroutit hlavou nad tím, jak si autorka zahlcuje byt talismany a citáty z pozůstalosti svých idolů a hledá zdroj duševní síly v úsměvných radách, které z těchto artefaktů abstrahuje (například: „Buď zatraceně odvážná.“, „Nestarej se o názory druhých.“ či „Při cestování po Africe se neustále směj.“).

Navzdory veškerému úsilí totiž Mia Kankimäki na některé své praktické otázky nenachází odpovědi. V dopisech ani denících se nedopátrá, jestli cestovatelky v devatenáctém století trápily v divočině stejné zažívací potíže jako ji ani zda italské novověké umělkyně zakoušely tvůrčí krize srovnatelné s její prokrastinací. A už vůbec si není jistá, jestli byly její hrdinky emancipované z přesvědčení a chtěly se vymanit patriarchátu, nebo byl jejich nonkonformismus pouhou osobní anomálií. „Noční ženy“ se zkrátka nacházejí za mlžným závojem a autorce nezbývá, než je přijmout i s těmito nevyjasněnostmi. Je na čtenáři, zda se rozhodne pro totéž.

 

Na podobné téma:
Elena Favilli
, Francesca Cavallo: Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky
Scarlett Curtisová (ed.): Feministky nenosí růžovou a jiné lži
Marta Breenová; Jenny Jordahlová: Neohrožené ženy
Renata Mrázová, Denisa Prošková: Velké ženy z malé země

 

© Ema Stašová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.