Vogt, Walter: Schizogorsk

Vogt, Walter
Schizogorsk

ukázka beletrie zahraniční

Walter Vogt byl švýcarský psychiatr s vojenskou hodností kapitána, a tak není příliš divu, že si ve svém sžíravě satirickém románu bere na mušku zejména Švýcarsko, psychiatrii a armádu. V ukázce nahlížíme do světa vysokých vojenských šarží, poněkud frustrovaných staletí trvajícím mírem a neutralitou.

Záhadná úřednická vražda
Walter Vogt: Schizogorsk. Přel. Marie Voslářová, Havran, Praha, 2019, 176 s.

(...)

Berger nebyl u svého pluku oblíbený. Nadřízení si v principu jeho drsného tónu, jeho železné ruky cenili; bohužel však tyto samy o sobě chvályhodné vlastenecké důstojnické kvality a schopnosti právě v tu chvíli nebyly v kurzu.

Vyvlékli se z aféry nejelegantnějším možným způsobem: protože Bergera nechtěli vyhodit, degradovat ani poslat do penze, byl povýšen.

Jednoduše ho odvolali z jeho pozice ve vzpurné miliční armádě, zašili ho na generálním štábu, a když už byl jednou plukovníkem, jmenovali ho náčelníkem štábu jedné z divizí.

Jedinečnost triku spočívala v tom, že s tím nebylo spojené žádné zvýšení hodnosti. Protože v životě velitele divize, pro nějž nebo proti němuž měl Berger od nynějška pracovat, bylo v posledních letech čím dál méně vojáků a čím dál více žen, viděl se už Berger nikoli neprávem na dráze divizionáře, v generálské hodnosti, jež se ovšem ve švýcarské skromnosti generálskou nenazývá.

Chyběla mu jen příležitost se na svém postu osvědčit, potřeboval, aby mu nadřízený prokázal laskavost a na zmíněné dráze uklouzl (s čímž Berger realisticky počítal), a bude vyhráno.

Když už bude jednou divizionářem, zvládne se s největší pravděpodobností vyhoupnout i na post sborového velitele a pak už mu vlastně nestojí nic v cestě, aby dosáhl i toho, co zůstalo upřeno jeho nešťastnému tchánovi: pozice generála v případě války, náčelníka generálního štábu v době míru.

Ve funkci náčelníka štábu divize se Berger nastěhoval do obrovské kanceláře s interkomem a stěnami plnými originálních obrazů současných švýcarských výtvarníků, nakupovaných státní uměleckou komisí na výročním veletrhu stipendií a tu náhodně, tu škodolibě rozvěšovaných po kancelářích vysokých a nejvyšších státních zaměstnanců; s konferenčním stolem a dvanácti židlemi pro konferující, v čele s impozantním křeslem pro něho, předsedajícího takovýchto konferencí, a na konci stolu s nepohodlnou stoličkou pro sekretáře.

Berger nebyl muž, který by dojem moci a loajality, jež mu zařízení kanceláře zdarma skýtalo, kazil tím, že by místnosti dodával osobní ráz. Na naleštěnou desku psacího stolu pouze položil dva předměty: malou pozlacenou helmu na vybroušeném čedičovém kvádru, dar na rozloučenou od důstojníků jeho pluku, a dále fotografii zesnulého pana Rünziho v uniformě sborového velitele.

Standarta divize k jeho lítosti do kanceláře umístěna nebyla.

Zatím.

Berger byl chytrý; vlastnil určitou schopnost realisticky odhadovat své možnosti.

V žádném případě se nepokládal za vojenského génia. Dobře věděl, že jeho kariéra mohla stejně dobře skončit pozicí pobočníka na nějakém cvičišti, například v Thunu u Thunského jezera. Prozřetelnost to ale zaonačila jinak, takže teď seděl v Bernu ve výše popsané obrovské kanceláři ministerstva obrany. Berger byl skromný, přišel sám jako kůl v plotě, nepřivedl si žádné poddané, žádného rotmistra, žádného svobodníka, žádného sebezaprášenějšího, sebemenšího, sebeinvalidnějšího ani sebepomatenějšího nadporučíka.

Původní osazenstvo tedy zůstalo v klidu – natolik v klidu, že vlivu, který si Berger ve velice krátké době vybudoval, si všimlo, až když už bylo dávno pozdě podniknout cokoli jiného než se přidat se vší slávou na jeho stranu. Protože se Berger, jak řečeno, nepovažoval v žádném případě za vojenského génia, potřebné génie si pěstoval – bledé, zakrslé stvůry s přerostlou hlavou, přebývající v nezbadatelných kráterech, roklinách, sklepeních, kryptách, chodbách, půdách a věžích ministerstva, šachové mistry, paměťové experty, bohem obdařené logistiky postrádající jména i hodnosti, izolované matematické talenty a extrémní specialisty se všemi souvisejícími výhodami a nevýhodami a všelicos, co se ještě v této oblasti lidských zvláštností může vyskytovat.

O svěží, spokojené kariérní důstojníky se Berger zvlášť nestaral. Ti prostě existovali; k ničemu nebyli, ale ani zvlášť nepřekáželi, dokud se s nimi zacházelo s odměřenou zdvořilostí odpovídající jejich hodnosti, nesahalo se jim na teplá místečka a privilegia a při vhodných příležitostech se jim dávalo jednoznačně na srozuměnou, že jsou velice dobře známy veškeré jejich nedostatky, zpustlost, neřesti, alkoholismus, stejně jako hříchy mládí včetně drobné kriminality; že nebudou nikdy zapomenuty a jen podmínečně se od nich odhlíží.

Je tedy zřejmé, že Berger nebyl žádný generál Clausewitz, ovšem v personálních záležitostech si vůbec nevedl špatně. Genialita metody, jejímž prostřednictvím si budoval a upevňoval moc, spočívala v tom, že každého z podřízených připoutával cukrem a bičem ke své vlastní osobě, k nikomu a k ničemu jinému. Zašel v tomto ohledu o malý, ale rozhodující krůček dál, než bývá u švýcarských plukovníků obvyklé: každého jednotlivce pověřil, aby sledoval a špicloval dva až tři kolegy. Tímto způsobem se všichni ocitli pod nepřetržitou kontrolou z několika stran a nitky držel v rukou Berger. Nechával neschopné, aby dohlíželi na schopné, ale rozhodně neopovrhoval názorem schopných na neschopné.

Originální bylo na jeho metodě především to, že se čím dál tím víc obklopoval zneuznanými a zahořklými existencemi, odepsanými troskami gigantického úředního aparátu – bral každého, koho mu nabídli; lidi, které jiní šéfové s nepředstíraným zděšením odmítali, zkažené, frustrované přízraky nesnášející vzduch a světlo, macaráty jeskynní, které se mu téměř neodvažovali navrhnout. Berger je přijímal rád. Jeho odpověď na každou takovou váhavě pronášenou nabídku zněla vždy stejně: „U mě,“ prohlašoval s vojenskou úsečností, „u mě se nakonec každý srovná…“

A skutečně, srovnali se. Z nevysvětlitelných důvodů mu všichni šílenci, pleticháři, psychopati a kverulanti během chvilky zobali z ruky. Čímž Bergerův nesmírný vliv narůstal aritmetickou řadou, ale nejen to, pocity vděčnosti a viny si k sobě pevně připoutával i kolegy na stejné úrovni z jiných ministerstev, takže se jeho moc a vliv logicky zvětšovaly dál, a sice řadou geometrickou. Navíc bylo samozřejmé, že pro zabezpečení té neopakovatelné kombinace žoldácké bandy a rehabilitačního centra je třeba mu přidělit další schopné, velice schopné lidi.

A tak mu je rádi přidělili.

Autorita plukovníka Bergera jakožto člověka, vysokého důstojníka, organizátora a velitele stoupala raketovým tempem a na jeho neoblíbenost u pluku se zapomínalo zároveň s tím, jak jeho útulek uvnitř systému nabíral na velikosti a důležitosti, ale i značné vyšinutosti.

Jeho neuvěřitelné zásluhy o to, že vyvrhele srovnal a učinil z nich zdatné úředníky, každý vděčně uznával – vyšší i nejvyšší nadřízení, zástupci důchodového fondu, Národní obranný výbor, personální výbory, výbor pro hodnocení pracovních míst, rozličné zvláštní komise pro úspory a efektivitu, celý Svaz zaměstnanců ve veřejných službách – jestli a jak Bergerovi lidé také skutečně fungují, o to se samo sebou nikdo nestaral, hlavně když u něho byli šťastně uklizení.

K tomuto plukovníku Bergerovi to tedy po zprvu strmě stoupající, pak stagnující a následně nezadržitelně klesající úřednické kariéře zaválo i pana Alfreda Gerbera.

Gerber plukovníka neobdivoval.

Ani mu nezobal z ruky.

(...)

 

Překlad © Marie Voslářová
Ukázka z knihy Schizogorsk
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Havran

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 391x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce