Bareš, Pavel: Meta

Bareš, Pavel
Meta

recenze sci-fi

Třetí román Pavla Bareše Meta představuje svět obývaný vedle „normálních“ lidí také těmi se superschopnostmi. Za sci-fi motivem se ovšem ukrývají mnohem zásadnější témata jako třeba násilí na ženách. Jak se je autorovi – oblíbenci instagramové generace – podařilo zachytit?

Kdyby mileniálové byli X-Meny
Pavel Bareš
: Meta. Host, Brno, 2020, 336 s.

Pavel Bareš (nar. 1994) na sebe výrazně upozornil již před třemi lety svým obsáhlým debutem Projekt Kronos, k němuž loni přibylo ještě obsáhlejší pokračování Kronovy děti. Zejména první ze zmíněných knih se stala doslova senzací na sociálních sítích – Instagram zaplavily fotografie knihy a mnoho čtenářů pořádalo takzvaná společná čtení. Letos vydal Host autorovu třetí knihu Meta – román, který je mimo jiné úzce spojený právě s instagramovou generací.

Meta je vyprávění o superlidech, nikoli však superhrdinech, jak se čtenář dočte na obálce knihy, která se může zprvu jevit jako sci-fi čtení pro teenagery. Ve skutečnosti se však zaměřuje na témata o mnoho palčivější, než se na tento první pohled může zdát.

Barešovu představu blízké budoucnosti nepochybně silně ovlivnily superhrdinské komiksy a filmy, proti nim se však autor hned na začátku chytře vymezuje. Ukazuje, že vize lidí se superschopnostmi, neohrožených a morálně vyspělých Supermanů a X-Menů, je naivní. Zvlášť v dnešní době, v níž hrdinské ideály nahradily taškařice internetových celebrit. Takže když se objeví první lidé se zvláštním nadáním, namísto zachraňování světa upřou své síly na vydělávání peněz předváděním svých schopností na Instagramu, Facebooku a YouTube. Pod rouškou tématu science fiction tak autor popisuje současnou dospívající generaci, nevyhne se fenoménu „youtuberingu“ ani iluzornímu světu sociálních sítí, na nichž sami sebe všichni prezentujeme v tom nejlepším a nejzábavnějším světle.

Slovy sociologa Ervinga Goffmana: „Všichni hrajeme divadlo“ – ostatně tuto základní myšlenku, kterou si Bareš přiznaně vypůjčil a příběh z ní konstruuje, připisují mnozí instagramoví fanoušci nesmyslně právě Barešovi. Zastavme se chvíli u této dnes již notoricky známé formulace, detailněji rozepsané ve stejnojmenné Goffmanově knize (tedy Všichni hrajeme divadlo). Bareš z jejího potenciálu k beletristickému příběhu totiž těží hned z několika perspektiv. První je samozřejmě otázka přetvářky a prakticky nemožnosti z ní vystoupit, to považujme za rovinu víceméně symbolickou. Druhou rovinou je pak katalyzátor samotné zápletky – vypravěčka Mety Lenka ovládá schopnost změnit svou podobu, hrát ve světě zcela jinou postavu, což také pochopitelně dělá. Třetí rovina, na níž Bareš myšlenku využívá, je kamufláž v thrillerově pojaté zápletce.

Ve fikčním světě Pavla Bareše znamená „meta“ označení pro člověka s různými superschopnostmi. Těch se v posledních letech v jeho románovém světě vyrojilo dost a vypravěčka Lenka je jednou z nich, avšak na rozdíl od ostatních svou schopnost z několika důvodů tají. Chce žít normálním životem – netouží stát se celebritou, netouží být neobyčejnou a už vůbec nechce, aby se musela jako ostatní mety registrovat, čímž by kvůli ochraně většinové společnosti pozbyla vcelku velkého množství osobních práv. Několik málo lidí však o Lenčiných schopnostech ví a bohužel je mezi nimi i jeden nepříjemný a nebezpečně dotěrný stalker.

A právě na fenoménu stalkingu rozehrává Bareš thrillerovou zápletku, v níž nešetří napětím. Přesto se mu daří zaměřit se na mnohem zásadnější aktuální společenská témata, než bychom od sci-fi thrilleru mohli čekat. Ostatně není jisté, zda vůbec lze označit Metu za sci-fi. Pavel Bareš si z žánru půjčuje jen tolik, aby nabídl čtenářsky atraktivní svět a jeho originální pojetí, avšak těžiště románu tkví jinde a díky němu kniha žánrovou literaturu (ať už science fiction, nebo thriller) přesahuje.

Román je totiž především o nejmladší generaci dospělých. Na jednu stranu odhaluje její nelichotivé stránky (mezi něž patří zejména staršími generacemi tolik kritizovaný život na sítích), ale zároveň ji obhajuje. A nutno říct, že jeho obhajoba není prázdný křik do tmy – autor nenápadně, avšak rozumně argumentuje a prostřednictvím své vypravěčky ukazuje, že i když mileniálové nezažili válku, totalitu ani hladomor, jejich problémy si nezaslouží shazování a posměšky. Jinými slovy: jejich problémy jsou vážné, přestože se tak nemusí jevit příslušníkům starší generace. Škoda, že o fakt, že toto mezigenerační nepochopení je vzájemné, se autor otírá jen letmo a nevěnuje mu více prostoru.

Na druhou stranu vypravěčkou je mladá studentka, která má svých problémů víc než dost a kdo ví, zda by přílišné mudrování ohledně generačních rozdílů textu neubíralo na autenticitě. Ovšem generační otázky, sociální sítě ani popkultura (na kterou autor často a rád odkazuje, a to včetně filmové série X-Men, již jeho fikční svět nápadně připomíná) nejsou ústředním tématem, stejně jako jím nejsou vztahové trable mladé dívky, přestože mnohým čtenářům se tak román může zpočátku jevit.

Hlavní myšlenkou je totiž kritika obvyklého nazírání mužů na ženy. Sexismu, chcete-li. A musím přiznat, že mám radost, když se do takového tématu pustí právě mužský autor, ačkoli coby muž mohu jen předpokládat, nakolik autenticky se mu podařilo vykreslit dívčí myšlenkový svět. Nicméně soudě podle ohlasů čtenářek na sociálních sítích patrně velmi věrohodně…

Lenka se postupně dostává do spárů stalkera, jenž se jí nejdříve dvoří (avšak o dvoření jde jen z jeho pokřiveného úhlu pohledu, ve skutečnosti je již zpočátku nepříjemně neodbytný a vychází z – Barešovou vypravěčkou často uváděné – představy, že žena je kořist a muž lovec a oba tak musí hrát své role), později se uchýlí k mnohem drsnějším praktikám, mezi něž patří i vydírání a zastrašování. Po celou dobu však tento stalker sám sebe označuje za gentlemana a zdůrazňuje, jak hezky se k Lence chová, zatímco ona k němu – svým odmítáním – příšerně. Bareš tak po svém otevírá stále aktuálnější téma sexismu a víry v přirozenost mužské dominance, která je ve společnosti obecně tolerována.

Ovšem je důležité také dodat, že Barešův román negeneralizuje a neobviňuje všechny muže z prasáctví a nadřazeného chování. Pouze poukazuje na některé často obecně přijímané fenomény, které ve výsledku nejvíce akcentuje prostřednictvím hlavního záporného hrdiny, Lenkou nezdravě posedlého jedince, který jako by vypadl ze současných severských detektivek. Koneckonců právě jim není nepodobná ani dynamika závěru románu, kdy děj v až akčním tempu graduje k rozuzlení a při tom stále otevírá nové a nové dílčí záhady.

Díky napínavé zápletce a věrohodnému vykreslení psychologie člověka zahnaného stalkerem a sexuálním vyděračem do kouta dává autor možnost promluvit oběti, kterou by mnoho lidí v jejím okolí mohlo obviňovat, že si pouze „hraje na nedobytnou“ či „předstírá nezájem“, protože „když holka řekne ne, myslí tím možná, a když řekne možná, myslí tím ano“. Mimo jiné Lenka svým glosováním dekonstruuje stalkerství schovávající se za romantiku (což je stereotyp, který podporují i romantické filmy, jak připomíná). V samém závěru románu pak Barešovy postavy velmi názorně ukazují, jak nebezpečné mohou být (v románu už od začátku připomínané) často obecně přijímané názory, v nichž se obětem (sexuálního) násilí připisuje spoluvina. Ovšem neprozrazujme příliš.

Vedle vážného tématu genderové nerovnosti a chytlavé zápletky Bareš dobře pracuje s humorem, přičemž jím popsané vtipné situace či vypravěččino glosování různých situací dodávají vyprávění na správných místech odlehčený tón – zpravidla tak, aby o to silněji vyzněly nepříjemné momenty a situace, které následují. Za zmínku též stojí jazyk, jakým je text napsán – plný současného slangu, anglicismů, a přesto dobře čitelný a bez obtíží pochopitelný i pro čtenáře staršího než protagonisté Mety.

Ačkoliv Barešův zatím poslední román klame tělem coby (anti)superhrdinská sci-fi a příběh stojí na thrillerové zápletce, jeho skutečná síla tkví v překonávání žánrových standardů a akcentování mnoha různých otázek, které hýbou naší společností (jedna z dalších, které jsem zatím neuvedl, je věrohodnost médií). Máme tedy co do činění s „generačním románem“, jejž by si ovšem měla v první řadě přečíst generace starší. I přesto, že některé motivy (například posedlost Lenčiny spolubydlící Debí gumovými kachničkami) mohou působit infantilně. Byla by škoda, kdyby Meta zapadla coby žánrová jednohubka o lidech s nadpřirozenými schopnostmi nebo jako kratochvilná knížka pro generaci aktuálních teenagerů, kteří si ji vyfotí na Instagram.

 

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.