Klíma, Josef; Epstein, Marek: Šarlatán

Klíma, Josef; Epstein, Marek
Šarlatán

recenze film

Spolu s premiérou filmu Šarlatán vychází také knižní verze osudů lidového léčitele Jana Mikoláška. Obě díla mají své kvality a paradoxně jdou občas tak trochu proti sobě.

Slavný léčitel filmový a literární
Josef Klíma
, Marek Epstein: Šarlatán. Inspirováno skutečným životním příběhem Jana Mikoláška. Kalibr/Euromedia Group, Praha, 2020. 232 s.
Šarlatán. Režie: Agnieszka Holland. Scénář: Marek Epstein. Hrají: Ivan Trojan, Juraj Loj, Josef Trojan. ČR, 2020, 118 min.

Lidoví léčitelé a bylinkáři zjišťují neduhy různými způsoby, Jan Mikolášek (1887 nebo 1889 až 1973), vedle pátera Františka Ferdy jeden z nejznámějších, je zjišťoval z moči a léčil bylinkovými odvary. Nebyl to přitom žádný podvodník – účinky léčivých rostlin dokonale znal (mohl se pochlubit i odbornou botanickou zkouškou!) a lékařská ověřování potvrdila, že v moči skutečně rozeznával příznaky onemocnění nejrůznějších orgánů. Za stanovení diagnózy žádné poplatky nevybíral, bylinné směsi ovšem prodával. Ročně jich spotřeboval snad celý vagon.

Důvěra lidí v Mikoláškovy schopnosti byla obrovská: sáhodlouhé fronty před jeho vilou to jen dokazovaly. Denně přijal až dvě stovky pacientů a to se nezměnilo po celá desetiletí. (Sám si byl dobře vědom svého věhlasu, velmi si na něm zakládal a tvrdil, že vyšetřil na pět milionů vzorků!) Nesnášel vyfintěné ženské, dokázal rozpoznat – a někdy dost neurvale odmítnout – beznadějné případy, a dokonce prý vycítil blížící se smrt. O pomoc jej žádaly i slavné osobnosti nejen ze světa politiky.

Kontakt s některými osobnostmi mu v poválečném období způsobil problémy (například po tom, co se k němu vnutil jeden z nejvyšších nacistických činovníků Martin Bormann), jiné nad ním zjevně drželi ochrannou ruku jako v případě pozdějšího československého prezidenta Antonína Zápotockého, jemuž po návratu z koncentračního tábora zachránil před amputací snětí zachvácenou nohu. Po prezidentově smrti se však Mikolášek octl v mlýnu politického procesu, byl obžalován z podvodnictví, ze zpronevěry a krácení daní. Ve zmanipulovaném soudním řízení, jehož iniciátorům nejvíce vadilo zejména jeho bohatství, byl odsouzen ke ztrátě majetku, občanských práv a nádavkem ke třem rokům vězení, k nimž po pokusu o odvolání dostal další dva. Po propuštění se už léčit bál a dožil v chudobě.

Nápad zfilmovat Mikoláškovy osudy vyšel z České televize, a jak scenárista Marek Epstein přiznává, prvním zdrojem informací pro něj byly Mikoláškovy Vzpomínky přírodního léčitele – knižně směly vyjít až po pádu bývalého režimu. Díky dalším svědectvím se ve scenáristově představivosti začal otevírat rozeklaný životní příběh v lecčems rozpolcené osobnosti, sžírané i niternými démony. Režisérka Agnieszka Hollandová, známá u nás hlavně díky vysoce ceněné televizní minisérii Hořící keř, pak celý projekt (první zmínky o chystaném Šarlatánovi probleskly už před třemi lety) postavila jako sebezpytné ohlédnutí výjimečného člověka, vystaveného složitým životním zkouškám. Ta nejtěžší nastala na sklonku 50. let, kdy se musel smířit se zánikem dosud oslnivé léčitelské kariéry. Ve svých sedmdesáti letech tak skončil za mřížemi jako odsouzeníhodný podvodník.

Ústřední linií filmu, pozvolna vyprávěného v převážně staticky komponovaných obrazech, se stávají niterné běsy, které se do Mikoláškovy duše zakusovaly už od mládí a nutily jej k surovosti, brutalitě a pánovitému chování, jež přemáhal ustavičnou službou lidem. Když se před jeho domem přestaly tvořit fronty a on znenadání neměl koho léčit, připadal si nevyužitý, vysloveně strádal nečinností. K náboženství zaujímal rozporný postoj, do kostela zjevně nedocházel, modlil se u „domácí“ sochy Ukřižovaného, klečel přitom na ostrých oblázcích, jako kdyby se bolestí chtěl omýt z vlastních hříchů. Patřila k nim i praktikovaná homosexualita, církví ostře odmítaná a podle tehdejších zákonů navíc trestná.

Příběh se soustřeďuje na Mikoláškovo zatčení, vyšetřování a soud, kdy si titulní hrdina mozaikovitě vybavuje úhelné okamžiky svého života, které pravděpodobně vnímal jako osobní selhání a které jej možná trápily. Nahlédneme tak do epizody z první světové války, kdy byl přinucen vstoupit do popravčí čety a poté se sám postřelil, prožijeme spolu s ním konflikt s otcem i zděšení staré bylinkářky, u níž se zaučuje, když pytel s koťaty omlátí o kameny, namísto aby je „milosrdně“ utopil. Ve všech těchto případech jej zastihujeme téměř nepříčetného, jako kdyby se ocitl pod psychickým tlakem přesahujícím meze odolnosti. Nechybí ani hrůzná zkušenost s nacisty: správná diagnóza mu zachrání život, ale zároveň jej kompromituje.

Světelné odstíny příběhu
Jakousi protiváhou se tu stává milostný vztah bouřlivě prožívaný jak Mikoláškem, tak jeho osobním asistentem a řidičem v jedné osobě. Oba muži byli přitom ženatí, byť Mikolášek toliko formálně. Zato jeho partnerovi záleželo na rodině a čerstvě narozeném dítěti, a dokonce zvažoval, že Mikoláška opustí. Sexuální výjevy, z Mikoláškovy strany s akcentovanou majetnickou žárlivostí, jsou natočeny decentně a s patrným melancholickým podtextem, se smyslem pro barevnou i světelnou sytost jak lučních porostů, tak šerosvitně nasnímaných místností. Také prohlížení moči proti světlu má svou světlenou působivost, občas až jakoby vermeerovskou – naproti tomu scény věznění a výslechů se noří do zúženého spektra studených, nepřívětivých, jakoby mrtvolných barev. Kameraman Martin Štrba tu evokuje ponuré bezčasí uzavřené do špinavě hnědavých odstínů, které pohlcují i rychlokvašného obhájce ex offo, jenž s narůstajícími obavami zjišťuje svévoli obžaloby a zfalšované důkazy. Jakousi hudební svorkou veškerých událostí se pak stává opakovaně zpřítomněná „měsíční árie“ z Rusalky, nazpívaná Emou Destinnovou a linoucí se z gramofonové desky.

Hollandová se opřela o vyzrálé herectví Ivana Trojana, jenž svého hrdinu ztělesnil v rozmezí několika desetiletí (jen v raném věku jej zastoupil jeho syn Josef), postihl vitální sebevědomí někdy až jakoby sebestředné a bezohledné, vyhmátl rovněž šoupavou znavenost na prahu stáří. Stačily mu na to jen výraz tváře a šednoucí vlasy ustupující z čela. Proměny chůze i mluvy tu dokládají ztrátu dosavadních jistot, sexuální pudy jako by se tavily do spirituálního souznění a mnohaletá duchovní spřízněnost Mikoláška s jeho řidičem se pak mihne v prostinkém gestu odpuštění poté, co Mikolášek při svém vystoupení před soudem opět selhává. (Tato událost, stejně jako postava obhájce, jak ji pojednal Jiří Černý, ale bohužel zůstávají matné, nerozvinuté a chatrně zdůvodněné.) Trojanův talent se doopravdy zdá být bezbřehý, stačí porovnat do sebe pohrouženou, vnější okázalosti zbavenou studii lidského charakteru v Šarlatánovi a výřečnou, bezstarostně sobeckou postavu v Bourákovi, kde naopak „tělocvičně“ exceluje.

Herci a ohlasy
Slovenský herec Juraj Loj ztělesnil postavu Mikoláškova milence jako často se vzpouzejícího hezouna, jenž přesto podléhá léčitelovu charismatu. Ve stařičké bylinkářce, jež mladičkého protagonistu trochu rázovitě zaučuje do umění rozpoznávat podle barvy a zakalení moči možné choroby, poznáme Jaroslavu Pokornou, svého druhu režisérčina maskota, neboť Hollandová – studující na pražské FAMU – ji už před půlstoletím obsazovala do svých školních filmů. Miroslav Hanuš potom zosobnil dalšího „zlouna“, zupáckého vyšetřovatele, jemuž Mikolášek předpoví brzkou smrt, již stvrdí i výskyt zmateně poletujícího ptactva.

Zahraniční ohlasy po uvedení Šarlatána na berlínském filmovém festivalu filmu vyčítaly motivickou nedořečenost a snad zkratkovitost Mikoláškova jednání, zmiňovaly přílišnou dějinnou torzovitost, absenci čitelnějšího a „završenějšího“ rozuzlení. Je však pravděpodobné, že pisatelé spíše nebyli schopni plně se vcítit do hrdinovy zmatečné doby vystavené mnoha násilnostem. Mikolášek snad instinktivně odmítal brát na vědomí politické zvraty, snad si ani nepřipouštěl, že by mu něco mohlo hrozit, když koná „dobro“ ve prospěch lidí i společnosti (z vlastních zdrojů například přispíval na veřejně prospěšné akce), navíc chráněn mocnými tohoto světa. Příliš pozdě zjistil, že se upínal k pouhé iluzi…

Románová patina
Teprve když známý investigativní novinář Josef Klíma převedl scénář do knižní podoby (k dispozici rovněž jako audionahrávka), vyšlo najevo, že z konečné verze vypadly, případně vůbec nebyly natočeny některé důležité výjevy, které by ledasco osvětlily. Mám na mysli třeba vyhrocený dialog mezi mladým Mikoláškem a starou bylinkářkou poté, co umlátil koťata:

„…jdi do kláštera, chlapče. Obrať se k Bohu. Jen ten ti může pomoct.“
„Co to říkáte?“ Oči, jimiž Jan hledí na stařenu, jsou upřímně nešťastné. Mühlbacherová ho po nich něžně pohladí, jako kdyby z nich smetala pavučiny.
„Pořád vidím ty tvoje oči, když jsi přišel prvně. Bezradný. Jenže v tobě hoří i zlo.“
Jan její ruku odstrčí, prudce vstane.
„To neříkejte, mám dar…“
„A víš, kdo ti ho dal?“ (s. 116–117)

Klíma se pokusil příběh obalit románovou patinou. Strohost výchozího textu nahradil čtenářsky vstřícnějším rozvedením popisovaných situací. Ponechává však vnitřní členění příběhu rozděleného do časově rozrůzněných kapitol, pro snazší orientaci vždy opatřených příslušným letopočtem.

V doslovu, bohužel spíše odbytém a tlachavě upovídaném nežli investigativně zvídavém, ovšem naznačuje, že Epstein (a spolu s ním Hollandová) stvořili bytost zpola vybájenou, která má se skutečným Mikoláškem nanejvýš nějaké vnější spojnice. Podle Klímy netrpěl ani „vnitřními démony“, ani neprovozoval homosexuální praktiky. Ty považuje – vzhledem k Mikoláškovu náboženskému zanícení – za málo pravděpodobné a domnívá se, že pokud by jej takové potřeby opravdu provázely, zřejmě by je nechal nenaplněné (což církev doporučuje i nyní).

Navíc vinu za vražedné činy, z nichž byl ve filmu obžalován, svrhne na svého milence, ačkoli ve skutečnosti právě on mohl nést spoluzodpovědnost za Mikoláškovo zatčení (příležitostně si nechával vybrané peníze, které tak unikaly zdanění, jak Klíma uvádí v rozhovoru pro časopis Téma). Ostatně hrozba trestu smrti, jak to nastoluje film, je ryzí smyšlenkou, Mikoláška vinila žaloba ze zneužívání důvěřivosti, z podvodného obohacování a hospodářské kriminality. Soudní proces záměrně dopadající na nejznámějšího léčitele byl veden jako výstražný a měl přimět ostatní „šarlatány“, aby se vzdali léčitelských aktivit. Ani datum, kdy byl Mikolášek propuštěn z vězení, není jisté: sám Klíma zmiňuje jednak rok 1961 (v Tématu), jednak 1963 (v doslovu ke knize) a další zdroje zase uvádějí 1964.

Zbývá dodat, že podle časopisu Film.sk se náklady na film vyšplhaly ke třem milionům eur (tedy ke zhruba osmdesáti milionům českých korun) a přispěly na něj též Slovensko, Polsko a Irsko.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 1115x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce