Americká spisovatelka a muzikantka Myla Goldberg (*1971), která v devadesátých letech strávila rok v Praze a své zkušenosti z tohoto pobytu přetavila v knihu esejů Time’s Magpie (Straka času), se poprvé představuje českým čtenářům. Román Pastva pro oči, v originále vydaný loni (pod názvem Feast Your Eyes), vychází česky v překladu Jany Kunové.

Román zachycuje životopis fiktivní fotografky Lillian Prestonové. Tu sledujeme napříč padesátými, šedesátými a sedmdesátými léty dvacátého století a vedle její umělecké kariéry a klíčových okamžiků jejího života kniha zachycuje i obraz Spojených států té doby. Jak však v doslovu ke knize poznamenává Pavel Kořínek, nejdůležitější společensko-politické kauzy do života protagonistky Lillian a její dcery Samanthy pronikají jen velice střídmě, pokud vůbec.

V centru pozornosti stojí Lillianina umělecká kariéra, čemuž odpovídá i vcelku neobvyklá forma románu. Ten je stylizován jako obsáhlý katalog k její posmrtné výstavě. Autorkou tohoto fiktivního katalogu je Lillianina dcera Samantha, které se roky po Lillianině předčasné smrti naskytne možnost uspořádat výstavu z matčiných fotografií. Samantha shromáždí Lillianiny deníky, výpovědi jejích přátel a své vlastní zkušenosti s matkou a vzpomínky na ni. Kniha se tak skládá z komentářů k celkem sto osmnácti snímkům, jež tvoří fiktivní výstavu. Bohužel, právě toto nevšední a výrazné formální zpestření do značné míry románu podráží nohy.

Pavel Kořínek v doslovu píše, že kniha tak trochu klame tělem: „Na první letmé prohlédnutí strhává pozornost k vcelku neobvyklé, neokoukaně působící kompoziční formě […]. Při pohledu zaostřenějším, jakmile odezní ono prvotní pobavení svěžím nápadem (od toho, jestli vám to potrvá deset stran, či sto, se dost možná může odvíjet míra vašeho nadšení z knihy), vystupuje ale více do popředí vcelku tradičně vystavěný a lineárně komponovaný ‚román o umělci‘ (Künstlerroman).“ Skutečnost je ale o stupínek problematičtější – nejenže se zvolená forma po čase trochu okouká, v románu je především znát, že zvolený žánr výstavního katalogu stojí často v cestě tomu, o čem se vypráví. Většina ze sto osmnácti doprovodných textů k fiktivním fotografiím má podobnou strukturu: nejprve si přečteme název fotografie, místo a rok, kdy vznikla, poté se krátce popíše samotná fotografie a nakonec se za pomoci vzpomínek Lillianiny dcery, Lillianiných deníků, dopisů či výpovědí jejích přátel přiblíží určitá část jejího života, přičemž značný prostor dostává i život Samanthy, případně dalších postav, jež byly v určité fázi Lillianina života pro fotografku důležité.

Jaká jsou úskalí takového postupu? Začněme u popisu samotných fotografií. Jakkoliv se to autorka snaží zamaskovat, u mnohých snímků je až příliš návodně přiblíženo, co daná fotografie zachycuje. Samozřejmě není těžké uhodnout, proč jsou popisy takto explicitní (fotografie čtenář k dispozici nemá), avšak nelze se zbavit dojmu, že podobné texty by se zkrátka do výstavního katalogu nedostaly. Totéž se týká i mnohých zápisů. Lze pochopit, že jsou v katalogu ocitovány Lillianiny deníky a dopisy, které přibližují její život; její příběh by návštěvníky fiktivní výstavy bezpochyby zajímal. Avšak proč se do katalogu dostalo tolik podrobností ze života její dcery? V případě mnoha pasáží jako by si zkrátka autorka uvolnila ruce a ze psaní fiktivního katalogu přešla k formě klasického románu. Samozřejmě, příběh by se bez toho jen těžko skládal dohromady, ale dojmu, že si Myla Goldberg zvolenou formou zkomplikovala práci trochu zbytečně, se zbavit nelze. Protože kromě prvotního překvapení, či snad dokonce nadšení, které popisoval Kořínek a které dost rychle vyprchá, tato strategie žádné zřetelné klady nepřináší.

Čtenář toho může litovat o to více, že v mnoha ohledech je román zdařilý. Samotný Lillianin příběh je vystavěný dobře, otevírá několik pozoruhodných témat a předkládá mnoho otázek, se kterými se čtenář nechce rozloučit s otočením poslední stránky románu – ať už je řeč o fotografčině specifickém postoji k mužům, k mateřství, k rodičům, k New Yorku, v němž dlouhé roky žije, či o její vztah k umění, a především k umělecké svobodě. Jednou z ústředních situací románu je soudní spor Lillian a galeristky Niny Paganové se státem New York, který vypukne, poté co Lillian vystaví choulostivé fotky své malé dcery. Ostatně i postava Samanthy je propracovaná a její vztah s matkou nabízí dostatečné a také věrohodné množství zvratů a konfliktních situací, které udržují čtenářovu pozornost. Soužití dvou ústředních postav skutečně není harmonické. Nejen proto, že Lillian není zrovna majetná, nadto je schopna bydlet jen v těch bytech, kde si může zařídit temnou komoru, a tak s dcerou často žije téměř na hraně chudoby ve čtvrtích s pochybnou pověstí. Důležitější je, že Samantha si kvůli mediální kauze, jež se rozpoutala po matčině výstavě, musela vytrpět řadu nepříjemností a matčiny snímky poznamenaly její dětství. Dívka si dokonce v jednu chvíli začala říkat Jane, aby vytěsnila traumatickou zkušenost spojenou s předchozím jménem.

Nebýt formálního ozvláštnění, byla by Pastva pro oči čtivý, dobře napsaný román se dvěma výraznými hrdinkami v centru dění. Ačkoliv v závěrečných pasážích začne vyprávění mírně sklouzávat k melodramatu, Myla Goldberg v knize zobrazuje osud pozoruhodné umělkyně, jež je smýkaná dobou navzdory tomu, že jejím niterným přáním je především fotit. Známé případy soudních sporů o hranicích uměleckého vyjádření tak v knize Pastva pro oči získávají další rozměr, a to hlavně proto, že román zobrazuje také další postavy, jež soudní spor zasáhne a ovlivní – a to mnohdy fatálně.