Oskar je citlivý kluk, který pohřbívá mrtvé ptáky, slušně děkuje za fádní dárky donesené návštěvou, svědomitě kontroluje, jestli jde dobře rozepnout zip nového penálu, který bude od zítřka potřebovat ve škole, kam se tak trochu bojí. Tolik toho neumí! Jezdit na kole, potopit hlavu pod vodu, číst… Jediný zub se mu ještě ani nekýve, a to jimi viklá celé léto! A to teď končí, jako vždy na pár dnů připlouvají (z jiné doby) pratety, vrásčité, laskavé, noblesní stařenky; všechno je jako dřív a přece – očekávání velké změny visí ve vzduchu. Je to prateta Borghild, kdo jako první vysloví tu velkou obavu: Jaképak to asi ve škole bude, nebojíš se, nemáš trému? Do hovoru se spontánně zapojí tetička Rút, která se bojí, že už se brzy neobejde bez chodítka. Oskar se nabídne, že jí půjčí skateboard.

Bizarní krása
Neotřelé mezigenerační dialogy i Oskarovy konvencemi nespoutané představy konkretizují šokující, bizarní a přitom nečekaně vtipné a zároveň empatické celostránkové ilustrace, které určují celkový dojem z četby, z „práce“ s knihou. Dráždí, provokují, iritují, přitahují a rozněžňují zároveň. Neboj se, Oskare je kniha, která zcela jistě nepatří mezi prototypy dětských ilustrovaných knih – nelze o ní říct, že je krásná, roztomilá nebo jenom že se líbila. Nelze ji dokonce ani jenom přečíst. Musí se nad ní diskutovat, vysvětlovat, divit se a culit se, dumat a žasnout. A současně ji nelze odsoudit jako „dětskou knihu pro dospělé“, konsekventně dodržuje dětskou perspektivu a vlastní rodičovskou zkušeností mohu potvrdit, že děti zajímá a láká, přestože (či právě proto, že) všemu napoprvé nerozumějí: Proč se staří lidé bojí zimy, vždyť zima, to je sáňkovačka a horké kakao! Co je to dna, fjord? Bohužel zaskočí třeba i doslovný překlad idiomu „ty máš opravdu zelené prsty“.

Nezvyklé ilustrace jsou přitom odrazovým můstkem k palbě otázek, na jejichž začátku je zvědavé proč. Ze všeho nejdřív poutají pozornost disproporční postavy s velkými obličeji z digitálně upravených fotek (šušká se, že si autor pohrál s podobiznami norských velikánů a jedna prateta se prý zrodila z portrétu Henrika Ibsena). Tyto poetické koláže originálně vizualizují jazykovou metaforiku (např. když text sděluje, že „Oskar si trému představuje jako hejno motýlů, kteří ho křídly šimrají v břiše“ a na vedlejší stránce ze tří čtvrtin překrývá barevnou ilustraci Oskarova těla černobílý „RTG snímek abdomenu“ doplněný o šest motýlích siluet) anebo naopak metaforicky vykládají text – vrcholným gestem je tu zpodobení smrti jako lehoučkého letu tety Borghild blankytnou oblohou: namalovala si pusu rtěnkou, kartáčuje si stříbrné vlasy, které se na slunci lesknou; k realistickému profilu hlavy jsou přilepena velká stylizovaná motýlí křídla a malé sváteční šaty, z nichž vykukují křehké, žilnaté ruce; za ní do té krásné, veliké zahrady letí ptáci, motýli, můry, květy, lístky, anděl…a ona se přitom té krásy trochu bojí.

Tajemství života
Několik motivů má v příběhu klíčovou roli, kterou přiznávají ilustrace i text, a navíc ji autenticky stvrzuje zájem šestiletého školáka: Oskar se eminentně zajímá o zuby (Jak výmluvný symbol životaběhu! Nesympatickým dvojčatům od sousedů už dávno vypadly jedničky i dvojky, jemu ani jeden jediný zub, a teď má před očima umělý chrup, který si pratety odložily do skleničky! Maminka mu navíc prozradila, že se bojí, až půjde v úterý zubaři. I maminka se bojí!). A všímá si také květin (chce si s tatínkem udělat herbář); florální motivy tu symbolizují plnost života i neuchopitelnou představuje ráje, ať už v provedení (hyper)realistickém, nebo ornamentálním.

Norský spisovatel a ilustrátor Stian Hole (nar. 1969) zaznamenal touto jedinečnou, odvážnou knihou celosvětový úspěch. Bezprostředně po vydání byla v roce 2006 oceněna norskou národní cenou za nejlepší publikaci pro děti, následovaly ovace na prestižním veletrhu dětských knih v Bologni, vyznamenán byl mj. i německý překlad. Dnes bychom překladových verzí napočítali na dvě desítky. Zajímavostí přitom je, že titulního protagonistu, vyzáblého, pihovatého blonďáčka, znají děti, které čtou norský originál nebo třeba anglický či německý překlad, jako Garmanna. Příběh o pomíjivosti a strachu se pro ně jmenuje „Garmannovo léto“ a volně na něj navazuje „Garmannova ulice“ (2008) věnovaná předsudkům a „Garmannovo tajemství“ (2010) zasvěcené lásce. Všechna tato velká témata představuje Stian Hole s nekompromisní otevřeností, která k dobré severské literatuře už jaksi patří. A má přirozeně co nabídnout i v naší tradicionalismem opojené kotlině.