Štifter, Jan

Štifter, Jan

rozhovor beletrie česká

„To prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc,“ říká o své dosud nejúspěšnější próze Jan Štifter, který tuto metodu hojně využívá i v nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny.

Svět jako prostranství, o které se dělí živí i mrtví

Na otázky týkající se jeho prozaických děl, sepětí jím vyprávěných příběhů s jihočeským regionem nebo vztahu k historii a předkům odpovídal spisovatel a novinář Jan Štifter (nar. 1984), který by chtěl jednu ze svých příštích knih věnovat obyvatelům zaniklých obcí pod hladinou Lipna.

iLiteratura: Literárně jste debutoval roku 2014 novelou Kathy – zpracoval jste příběh své české babičky, jejíž život po druhé světové válce poznamenalo manželství s Němcem. Co vás k tomu přimělo a jak na knihu reagovala vaše rodina?
Jan Štifter: Na ten příběh jsem v různých náznacích narážel od dětství a vrací se mi dodnes. Viděl jsem babičku Kathy na fotkách, tušil jsem, že teta Marie spálila některé dokumenty, objevil jsem formulář z konce války, kde rodina uváděla, co jí zabavila Rudá armáda. Na všechno jsem se ptal – a dostával jsem velmi nepatrné odpovědi. Ptal jsem se dál. Knížka uzrála v době, kdy byly po smrti tety, které ještě zažily lágr pro česko-německé rodiny. Je to asi dobře, protože se v tom příběhu rozehrálo několik situací, o kterých mluvily velmi nerady a určitě mi ani neřekly všechno.

iLiteratura: O dva roky později jste vydal další novelu Café Groll, jejímž hrdinou je mladý lékař pověřený péčí o lehké dívky v prvorepublikových Českých Budějovicích. Při jejím psaní jste se také opíral o nějaké skutečné lidské osudy?
Jan Štifter: Café Groll je usazený do kulis prvorepublikových Budějovic, pracoval jsem s konkrétními kavárnami a nevěstinci, s opravdovou bordelmamá i skutečným doktorem. Vytvořil jsem fiktivní příběh, na který jsem navázal skutečná místa a skutečné lidi. Pochytal jsem různé střípky z dobového tisku nebo odborné literatury. Teď příběh ožívá v Jihočeském divadle, premiéra bude 18. prosince. Četl jsem scénář, autorka v něm šikovně posunula řadu věcí, které jsem v novele jen naznačil. Café Groll se navíc v novém ilustrovaném vydání bude vracet i do knihkupectví.

iLiteratura: Inspirací vám prý byla rovněž badatelská práce profesorky Mileny Lenderové?
Jan Štifter: Rád jsem chodil na její přednášky na pardubické univerzitě a dodnes čtu její knížky. Zásadní pro ně byla její publikace Chytila patrola o prostituci za Rakouska a první republiky, tam jsem pochopil mechanismy prostituce v českých zemích. Často cituje českobudějovický archiv, přesně se strefuje do míst, kterými prochází můj příběh.

iLiteratura: Obě zmíněné knihy vyšly v málo známém nakladatelství Pikador Books. Co je to vlastně za podnik?
Jan Štifter: Jde o regionální nakladatelství spisovatele Jana Cempírka. Kathy byla první pikadorskou knihou, další tam vydávala třeba Markéta Pilátová. Hledal jsem tehdy nakladatele, velcí hráči ten příběh nechtěli a Honza mi pomohl knížku vydat, jsem mu za to vděčný. Pikador Books mi otevřel cestu do Vyšehradu.

iLiteratura: Většího mediálního ohlasu se dočkala až vaše třetí próza Sběratel sněhu, která vyšla roku 2018 ve zmíněném nakladatelství Vyšehrad jako první svazek nové edice Tvář. Jaká byla geneze tohoto románu, za který jste posléze obdržel Cenu čtenářů České knihy?
Jan Štifter: Při práci na Sběrateli sněhu mě oslovila redaktorka Vyšehradu Alena Snelling, dostala od své babičky Café Groll a napsala mi e-mail, jestli na něčem dělám, jestli bych jim to pak poslal k posouzení. Příběh se jí líbil, Vyšehrad jím otevřel dlouho plánovanou edici, kde představuje nové české autory. Sběratele jsem psal asi dva roky, intenzivně pak jedno léto, využil jsem letního bytu u kamarádů v Krči u Protivína, chodil po okolí a tříbil si myšlenky.

iLiteratura: Sběratel je složitě komponován a má velké množství postav – děj tvoří tři příběhy, odehrávající se v odlišných časových rovinách (30. až 40. léta, 1956 a 2017), mezi nimiž se teprve postupně odhalují vzájemné souvislosti. Promýšlel jste dlouho, jakou formu dáte svému vyprávění?
Jan Štifter: Každá časová rovina má svou vlastní skupinu postav, čtenář až později zjišťuje, že některé postavy se navzájem propojují. Původně jsem pracoval jen s jednou linkou, tou z roku 1956, velkou část jsem napsal po večerech v hospodě u cigarety a piva. V lednu 2017 jsem ale přestal kouřit, a to mi zastavilo práci na dva tři měsíce, než jsem se s nastalou situací vyrovnal, a zároveň mi to poskytlo odstup – viděl jsem, že ten příběh sám fungovat nemůže, že dvě další období mu dají nový rozměr. Vytvořil jsem si jakousi mapku příběhu, na které jsem viděl, kde jeden příběh vstupuje do druhého, a to prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc.

iLiteratura: Ano, porovnávání života lidí v různých dobách – a mnohdy navíc v totožných kulisách – očividně patří k vašim oblíbeným tvůrčím metodám...
Jan Štifter: Často se přistihnu, že stojím v prostoru, třeba v našem domě z roku 1887, a přemýšlím o tom, jak to tady vypadalo před sto lety, kdo tu bydlel, co si myslel, s čím usínal. Stejně tak vnímám sebe samého jako falešnou vzpomínku někoho budoucího, který může stát za sto let v našem obýváku a představovat si u jídelního stolu mě a moji rodinu. Nakonec si říkám, jestli se to všechno skutečně neděje současně, jestli se navzájem nepřekrýváme, jestli nepotkáváme sami sebe ze včerejška, každým dnem jen přidáváme nové trajektorie, nová slova a slovům nové významy.

iLiteratura: Dějištěm vašich příběhů bývají České Budějovice, kde jste se narodil. Je to jen kvůli důkladné znalosti tohoto prostředí, nebo to má i další důvody – historii, atmosféru, ...?
Jan Štifter: Je v tom hlavně znalost prostředí. Nemám rád, když je město jenom naznačené, chci, aby mělo v příběhu roli. Město tam musí být hmatatelné, domy musí být živé. Baví mě hledat nové souvislosti ve skutečných příbězích, hledám autenticitu. Ráno procházím kolem starého činžáku a odpoledne už si listuji v seznamech ze sčítání lidu z roku 1900 nebo 1921. I tam jsou ukryté příběhy nebo alespoň návnady na ně. Napíšu příběh a jinde uslyším jeho pokračování. Často se mi vrací babička Kathy, dozvídám se o ní spoustu nových věcí, nedávno jsem třeba zjistil, že jedna paní se s ní setkávala koncem 40. let a psala o ní diplomovou práci – sledovala, jak se žije v rodině na okraji společnosti, kterou poznamenala druhá světová válka. Ta studie je ztracená, ale já věřím, že jenom dočasně, že na mě zase vykoukne jindy a jinde, že je jenom potřeba některé věci dávkovat.

iLiteratura: Sběratel sněhu vyšel také jako audiokniha, kterou načetli Jaromír Meduna, Jiří Schwarz a Jakub Saic. Co jste na ni říkal a jaký vztah máte vy osobně k audioknihám?
Jan Štifter: Sběratel sněhu je podle mě spíš kniha ke čtení. Právě ta složitější kompozice vyžaduje větší soustředění. Proto si rád pouštím audioknihy u textů, které jsem dříve přečetl a mluvené slovo mě do nich zase příjemně vrací.

iLiteratura: Vaší nejnovější knihou je na jaře vydaný povídkový soubor Světlo z Pauliny (nakl. Vyšehrad), kde si opět hojně pohráváte s časoprostorem (avšak opět v českobudějovických kulisách), abyste poukázal na některé dějinné paradoxy i nadčasovost některých problémů a otázek lidské existence. Co byste označil za společné stěžejní téma nebo alespoň leitmotiv onoho desatera povídek?
Jan Štifter: Pro mě je tam asi nejvíc rodina a rodičovství. Vztah rodičů k dětem, ale i vztah dospělého ke svému dětství. Zrození i umírání v jednom okamžiku.

iLiteratura: Řadu povídek v této knize spojuje přítomnost nějakého fantastického motivu a duchařskou linku měl i příběh Sběratele sněhu. Stojí za tím pouze snaha ozvláštnit vyprávění, nebo je v tom něco víc?
Jan Štifter: Je v tom asi především moje vnímání světa jako prostranství, o které se dělí živí i mrtví. Ze všeho nejvíc cítím tu provázanost v kostele, v neděli se snažíme jezdit do kostela v Trhových Svinech, to je asi dvacet minut autem od Budějovic. Žila tam rodina z maminčiny strany, od nejstarších dob městečka do poloviny 20. století. Přímo v chrámu pod dlažbou leží mí předci, leží tam třeba čtyři sta let a najednou čas jakoby ani neexistoval, dělí nás třináct generací, a přesto jsme na stejném místě spolu. Jsem rád, že je nevídám u své postele jako Dominik ve Sběrateli sněhu, ale zároveň mě těší, že nežijeme v nějakém tvrdém odloučení.

iLiteratura: Nakolik vydání Světla z Pauliny zkomplikoval koronavirus? A proč jste se rozhodl svou povídku Jemnými tahy, kterou jste přispěl do antologie Za oknem s tématem nákazy (ed. Aleš Palán, nakl. Prostor), věnovat raději dávné oběti morové epidemie?
Jan Štifter: Světlo z Pauliny vyšlo asi týden před uzavřením obchodů. Ale stejně byly prodeje za první pololetí báječné, vysoko nad mým očekáváním. Letos moc nepíšu, není na to čas, a když mě oslovil Aleš Palán, jestli bych do knihy Za oknem přispěl povídkou, vlastně jsem se zaradoval. Hlavní hrdina Silvio má něco ze mě, pátrá po svých předcích, spoustě věcí nerozumí… Mám doma obraz, jmenuje se Snění, je na něm postava v takové zvláštní poloze, stojí, ale jaksi bezvládně, je ponořená do sebe, příběh se odehrává v její hlavě. Může to být klidně Silvio z povídky Jemnými tahy, sní o něčem, co neprožil, a snaží se tomu porozumět.

iLiteratura: Kromě jiného jste také šéfredaktorem jihočeského lifestylového magazínu Barbar!, můžete jej čtenářům stručně představit?
Jan Štifter: Časopis Barbar! jsem založil jako v roce 2013, přináší rozhovory, reportáže, analýzy a tipy z jižních a dnes i západních Čech. Tvoří ho stabilní tým redaktorů, občas se nám podaří zařadit nějakou původní povídku, naposledy třeba od Lídy Kábrtové, Petra Stančíka nebo Bianky Bellové.

iLiteratura: Svůj dlouholetý zájem o historii zúročujete i v rámci projektu Máme vybráno nebo v Klubu PROPAMÁTKY. O co se jedná?
Jan Štifter: Letos jsem navázal spolupráci s neziskovkou PROPAMÁTKY, sídlí v Písku a věnují se osvětě v oblasti památek. Vzal jsem si pod sebe některé jejich projekty, připravoval jsem konferenci o drobných památkách, Máme vybráno se věnuje veřejným sbírkám, Klub PROPAMÁTKY zase sdružuje dárce neziskovky, pro které vymýšlíme různé výhody a hledáme nové přispěvatele. Aktuálně pracuji na benefiční večeři, hostem bude Karel Roden. Tahle práce mi dělá radost, ale zase mi ubírá z času na psaní. Letos jsem se rozprostřel do spousty projektů, všechny mi dávají smysl, ale nová knížka z nich nebude.

iLiteratura: Coby spisovatel, který z jižních Čech nejen pochází, ale také do tohoto kraje zasazuje své příběhy, býváte často srovnáván s Jiřím Hájíčkem. Jaký máte vztah k jeho dílu? A neobáváte se trochu nálepky „regionální autor“?
Jan Štifter: Jirky Hájíčka si moc vážím, byl kmotrem Kathy, jsme od té doby kamarádi. Bydlí jen dvě ulice od nás, tak se potkáváme docela často. Jirka je pro mě velký spisovatel, těším se na každou jeho novou knížku. Řemeslo proměnil v umění. To, co dělá, je dobré. Chtěl bych být taky dobrý v tom, co dělám – a je mi jedno, jakou to dostane nálepku. Myslím, že přirovnání nejsou potřeba, občas po nich sahají vydavatelé, aby podpořili prodeje knížek. Když někdo napíše, že je knížka podobná Jirkovi Hájíčkovi nebo Aleně Mornštajnové, na okamžik upoutá pozornost, ale samotný text to oslabuje. Nechci být druhý Jirka Hájíček, protože bych byl od něj neoddělitelný. Naštěstí každý říkáme něco jiného – a určitě jinak.

iLiteratura: A na čem nyní pracujete? V jednom rozhovoru jste se zmínil o knize, jejíž děj by se měl odehrávat na Lipně a ve které byste chtěl vyprávět příběhy obyvatel zaniklých obcí pod jeho hladinou…
Jan Štifter: Tenhle příběh potřebuje zrát delší dobu. Věřím, že jednou bude. Plavu v Lipně a naslouchám.

 

© Petr Nagy
foto: © Marek Podhora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 680x

Inzerce
Inzerce