Schrott, Raoul: Eine Geschichte des Windes

Schrott, Raoul
Eine Geschichte des Windes

recenze beletrie zahraniční

Román, jehož název v překladu zní „Příběh větru aneb O německém kanonýrovi, který poprvé obeplul svět, a pak podruhé a potřetí“, je zasazen do 16. století. Autor v něm uvažuje nejen nad tím, co obnášela služba na palubě objevitelské lodi, ale i nad myšlenkovým světem tehdejších lidí, který se v té době měl navždy změnit. K čemuž přispěl i jeden dnes již zapomenutý Němec.

Jeho slova odnesl vítr, jeho jméno čas
Raoul Schrott
: Eine Geschichte des Windes oder Von dem deutschen Kanonier der erstmals die Welt umrundete und dann ein zweites und ein drittes Mal. Carl Hanser, München, 2019, 324 s.

Všichni námořníci a mořeplavci v dějinách budou už nejspíše navždy stát ve stínu Kryštofa Kolumba, což ale neznamená, že by ztvárnění jejich osudů nelákalo spisovatele snad všech národností světa. Mezi ty šťastnější z objevitelů, jejichž jména se dostala do obecného povědomí, patří i Portugalec ve službách španělské koruny Fernão de Magalhães, jehož výprava dokázala jako první obeplout celý svět. Sám Magalhães se úspěšného konce podniku nedožil, zahynul při potyčce s domorodci, ale osmnáct účastníků expedice se s poslední, notně opotřebovanou lodí po třech letech vrátilo do Španělska a zásoby koření, které přivezli, bohatě stačily na zaplacení nákladů celé výpravy i s patřičným výnosem pro investory. Tak se píše v učebnicích dějepisu a není důvod této informaci nevěřit. Co ale autoři učebnic neuvádějí a dost možná ani nevědí, je skutečnost, že oněch osmnáct mužů netvořili jen Španělé a Portugalci, jak by se snad dalo očekávat. Byl mezi nimi i rodák z Cách, jistý Hannes, první Němec, který obeplul svět. Později se zúčastnil dalších dvou plaveb se stejným cílem, přičemž ta poslední se mu stala osudnou. Navzdory svému prvenství později upadl v zapomnění. Na Wikipedii je o něm stránka pouze v němčině, velmi stručná a dle data vzniku založená až po vydání recenzované knihy, a bližší pozornost mu nevěnují ani německy píšící autoři knih o Magalhãesově dějinné výpravě (z česky dostupných uveďme alespoň Magellana Stefana Zweiga a Magellanovu cestu kolem světa Herberta Wotteho). Rakouský spisovatel Raoul Schrott (*1964) tak svým románem s archaizujícím, na období renesance a baroka odkazujícím názvem Eine Geschichte des Windes oder Von dem deutschen Kanonier der erstmals die Welt umrundete und dann ein zweites und ein drittes Mal (Příběh větru aneb O německém kanonýrovi, který poprvé obeplul svět, a pak podruhé a potřetí) splácí dluh, který německojazyčná literatura vůči tomuto ve své době nejzcestovalejšímu muži světa dosud měla. Není to přitom poprvé, kdy tento autor zpracovává historický námět – už ve svém prvním románu Finis Terrae – Ein Nachlass (Finis Terrae – Odkaz) zavedl čtenáře mj. do starověkého Řecka. Cizí mu nejsou ani spisovatelské výpravy na různá exotická místa, některá jeho předchozí díla se odehrávala např. v poušti, v tropické Africe nebo na odlehlém ostrově Tristan da Cunha. Zároveň se Schrott zabýval jak z pozice spisovatele, tak z pozice literárního vědce Homérovými eposy, Eposem o Gilgamešovi a také dadaistickou poezií.

Do dřevních dob knihtisku čtenáře zavádí nejen název knihy, ale i její forma – nestejně široké stránky na omak napodobují staré tisky a rukopisné svazky. I absentující čísla stránek navozují dojem, jako by kniha byla poskládaná z volných listů spojených dohromady (číslované jsou naštěstí alespoň jednotlivé kapitoly), a jazyk 16. století evokují určité pravopisné a typografické drobnosti, např. užívání rovnítka místo spojovníku. Naštěstí pro moderního čtenáře nezašli sazeči tak daleko, že by text knihy nechali vytisknout v písmu, jaké se v 16. století skutečně používalo – v takovém případě by se okruh čtenářů rapidně zúžil. Celek vhodně doplňuje grafická výzdoba na předsádkách knihy, znázorňující dobovou mapu světa s personifikací větrů vanoucích ze čtyř světových stran. K mapě se v souladu s názvem knihy vztahují i některé pasáže textu.

Vyprávění samotné ozvláštňuje střídání vypravěčských perspektiv – na souši Hannesovy osudy líčí vševědoucí vypravěč, který se místy nechává unést až o dvě generace dopředu, jakmile ale Hannes vyrazí na moře, stává se vypravěčem sám. Některé kapitoly, graficky nijak neodlišené, pak přinášejí exkurzy samotného autora Raoula Schrotta, v nichž líčí své dojmy z návštěv různých míst, kde o nějakých pět set let dříve pobýval i Hannes. Těchto vstupů je v knize velmi málo, klíčovou roli ale hrají v poslední části knihy, kdy Schrott nastiňuje možné vysvětlení posledních okamžiků Hannesova života. O jeho smrti víme totiž s jistotou jen to, že zahynul na dnes neznámém místě během své třetí plavby kolem světa (v tomto ohledu je název knihy poněkud zavádějící).

Podobně jako tomu často bývá u děl, která skutečně pocházejí z 16.–18. století, vystihuje dlouhý název knihy v podstatě celý její děj. Mladý Hannes, vyučený v odlévání a obsluze kanonů různých ráží, se spolu se dvěma přáteli dostane do Španělska a všichni tři získají místo v posádce první Magalhãesovy výpravy. Tři Němci se mezi Španěly a hrstkou mužů dalších národností snaží zůstat pokud možno pohromadě, brzy po doplutí do Nového světa ale zůstane z této trojice naživu už jen Hannes. Po návratu ze strastiplné cesty mu je pod různými záminkami zadržován slíbený žold, Hannes se chvíli potlouká po pevnině, zaplétá se do různých podezřelých obchodů a nakonec nevidí jiné východisko než znovu nastoupit do služby na moři. Po návratu z druhé cesty je situace snad ještě horší, neboť tentokrát byl z různých důvodů pryč celých dvanáct let a ve Španělsku se za tu dobu mnohé změnilo, přátelé zestárli, zemřeli nebo odešli jinam, takže nakonec Hannes vyrazí na moře potřetí.

Dobrodružné scény a nečekané zvraty by čtenář hledal v knize marně, pokud za ně nebudeme považovat úmrtí mnoha Hannesovi osobně blízkých námořníků, podléhajících nemocem nebo následkům úrazů a nehod (jen málokdy zahynou při potyčkách s domorodci, samotný Magalhães představuje v tomto ohledu výjimku potvrzující pravidlo). Jejich smrt sice Hannesem vždy otřese, to ale neznamená, že by se o ní ve svých zápiscích sáhodlouze rozepisoval. Naopak, snad všechny tyto události uvádí velmi stručně, často jen jednou či dvěma větami schovanými uprostřed dlouhého odstavce, takže méně pozorný čtenář může informace snadno přehlédnout.

Mnohem více prostoru autor Hannesovým prostřednictvím věnuje popisu všedního života, tvrdé, nekončící a jednotvárné dřiny, doprovázené nejen hladem a žízní, ale i ubíjející nudou, neboť důstojníci a duchovní na palubě jsou bez výjimky dětmi své doby, nábožensky bigotní Španělé (případně Portugalci), kteří na svých lodích netolerují nejen klení a hazard, ale dokonce ani zpěv. Hannes se sice může díky své poměrně vysoké kvalifikaci vyhnout těm nejhorším pracím, nicméně v nekonečných vodách Pacifiku nejsou jeho dělostřelecké schopnosti po většinu času potřeba, Portugalci jsou daleko a piráti se v těchto končinách objeví až o nějakých šedesát let později, kanonýr je proto nucen se zapojit do každodenních úkolů po boku ostatních námořníků.

Jak naznačuje už sám název knihy, důležitou roli hraje v knize vítr. To nemusí být tak překvapivé, až do vynálezu spolehlivých parních strojů představoval vítr pro lodi plující na mezikontinentálních trasách jedinou hnací sílu. Zvídavý Hannes si však jako jeden z mála lidí své doby klade otázky, odkud se vlastně vítr bere, proč vane různými směry a jakým způsobem ovlivňuje život lidí. Se znalostmi člověka první poloviny 16. století samozřejmě nemá šanci si představit fyzikální zákonitosti vyplývají z rotace Země a jejího oběhu kolem Slunce (po návratu z první výpravy nechápe, proč je na pevnině čtvrtek, když podle lodního kalendáře má být středa), je mu však jasné, že dávné, již od antiky tradované představy o původu větru mohou jen stěží vysvětlit jevy vyskytující se v oblastech, kterými proplouvá. Jeho fascinace větrem vede až k tomu, že se při setkání s domorodci snaží zjistit, jakými výrazy vzdušné proudy vanoucí z různých světových stran označují a jakou roli v jejich mytologii větry hrají. I díky těmto znalostem nakonec získá místo na své poslední expedici.

Hannes potřebuje ke své práci zhotovovat střelný prach, má tedy určité znalosti alchymie, později proniká i do tajemství lékárnického umění, a tak nám jeho úvahy umožňují lépe proniknout do myšlenkového světa člověka raného novověku, kdy se přírodní zákony i lidské osudy řídily pohybem nebeských těles. Protože jsme zároveň v době, kdy Martin Luther zveřejnil svých slavných 95 tezí a odstartoval náboženskou reformaci, setkává se Hannes ve Španělsku občas i s nedůvěrou, jestli jako „alemán“ rovněž nepatří mezi heretiky. Jen je trochu škoda, že se autorovi do této sondy do světa první poloviny 16. století v jednom místě vloudil dalekohled, vynalezený až o několik desítek let později.

Hannesův příběh není jen literární upomínka na existenci jednoho zajímavého muže na pozadí velkých dějin nebo pocta všem bezejmenným námořníkům, jejichž tvrdá a nakonec často neplacená práce umožnila jejich velitelům vstoupit na stránky učebnic dějepisu. Je to i názorné vysvětlení, proč dnes obecně považujeme období zámořských objevů za počátek zcela nové epochy v dějinách lidstva. I české čtenáře jistě potěší vědomí, že Středoevropané nestáli při slavných plavbách 16. století stranou, a kdo ví – třeba nějaký podobný příběh z českého prostředí stále ještě čeká na své odhalení a literární zpracování.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 663x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce