Iljašenko, Marie: Láska sv. Outdoora k mapám

Iljašenko, Marie
Láska sv. Outdoora k mapám

sloupek beletrie česká

Mám několik přátel, kteří milují staré mapy. Vyčmuchávají je na blešácích, dávají do krásných rámečků, někdy vypočítavě nosí na výlety s nadějí, že je čeká cesta v prostoru i čase. Co čekají, že najdou? Zarostlé kozí stezky? Moře?

Láska sv. Outdoora k mapám

Taky jsem jednu takovou měla. Aniž jsem věděla, že je stará. Plán Broumovského výběžku, jediného místa v této zemi, které opravdu dobře znám, plný skladů a rozkladu, mi od jistého času ležel na dně šuplíku. Byl bezpečně přikrytý hromadou sepraných kalhotek a triček, schovaný mezi panadolem s kofeinem a bez, v tom nejintimnějším místě, které lze vymyslet. Nikoli v pražském bytě, ale v tom s adresou trvalého bydliště. Schovávala jsem ho takhle před mámou, aby ho náhodou někam „neuklidila“. Protože zůstat doma bez mapy je jako zůstat bez rukou a nohou.

Proč potřebuju doma mapu? Protože je to krajina skalních bludišť, labyrint pískovcových roklí, místo, kde uděláte jeden špatný krok a jste na hranici nebo rovnou za ní. Sedím, piju kafe, jím borůvky a dívám se. Připomíná origami a místy už je jemná jako cigaretový papír. Vidím spoustu neuvěřitelných věcí: Benátky, Mandžusko, Madagaskar. Taky vyznačené rozvodí Severního a Baltského moře. Dvě moře uprostřed střední Evropy! Skoro slyším jejich šum. Skoro vidím, jak se jejich slaná voda spolu s poslední letní bouří valí na náš panelákový balkon.

Nejkrásnější jsou ale ty bílé plochy, nepojmenované pusté stráně. Některá už mají bizarní názvy jako Sahara nebo Vladivostok, romantická trampská jména, která evokují velkou dálku. Většinou ale jde o kouty mezi ničím a ničím, nepatří ani k Polici, ani k Broumovu, ani k Božanovu, ani k Machovu, bezejmenné meze zavěšené mezi dvě země.

Dívám se, borůvky mizí, odpoledne trvá, až málem zapomenu, že jsem někam chtěla jít. Občas slyším výtky, že se v mých textech nic neděje. Čekal jsem, že se něco stane, ale v té tvé povídce se nic nestalo! Je pěkná, ale bylo by lepší, kdyby tam, hmmm… k něčemu došlo. Přesně to teď hrozí. Proto je třeba vyrazit.

Tak dobrá, vezmu mapu, vezmu otce, který přijel na nedalekou chatu, a jdeme. Henry Thoreau ve slavné eseji o chůzi říká, že čtvrtá je nejpozdější hodina, kdy lze vyrazit na procházku po okolí bez pocitu studu. A já dodám, že mapa je přesně ten mechanismus, který takovou procházku změní ve výpravu.

Míříme nejdřív na Hvězdu, nejviditelnější bod Broumovských stěn, a odtud pokračujeme po hřebeni na Laudonovy valy. Jdeme hřebenovkou, kterou se turisté nevydávají, protože „nikam nevede“, jako horské kozy lezeme labyrintem steziček, stěží sledujeme značku, chvílemi se jeden druhému ztrácíme. Potom se cesta zklidní a my co chvíli odbíháme dát si hrst borůvek nebo se podívat, jak se změnil pohled na Broumov, který nás celou dobu provází po pravici.

Cestou potkáme jen dva bláznivé udýchané běžce a nějakou praktickou rodinu, která se v rokli hluboko pod námi ohání hřebeny. Když dojdeme na Strážnou horu, zjistíme, že značka, která tu má být, už není. Dívám se do mapy a nemůžu tomu uvěřit. Značku někdo odnesl, cestu zrušil. Geniálně vymyšlená trasa, která bere v potaz mé omezené fyzické síly, pozdní hodinu, čas západu slunce, směr větru, rozložení hvězd a hodinu východu Vegy je ohrožená! Moje věrná stará mapa je… stará! Co s tím, co se teď stane? A stane se něco? Doma nejde zabloudit. Všechno je blízko, všechny vzdálenosti jsou mikrovzdálenosti, veškerá divočina je divočina v rámci mezí. A zatím nám to vyhovuje, zatím nám to stačí. „Každý pěší výlet je totiž jakousi křížovou výpravou, o níž nám káže svatý Outdoor v nás samých a vysílá nás, abychom se vydali dobýt tuto zemi zpět z rukou nevěřících,“ podotýká k tomu Henry Thoreau. No dobrá, on zmiňuje jakéhosi Petra Poustevníka, ale všichni víme, koho myslí. To sv. Outdoor nás žene ven z bezpečí kuchyní a tepla kanceláří. Sv. Outdoor miluje mapy, ty staré i ty nové, všechny.

Les je plný růžovek, které otec dosud považoval za nejedlé. Už jich máme plné náruče, když natrefíme na cyklotrasu, stáčí se potřebným směrem. Vracíme se po ní, z neznámé strany přicházíme zpět ke kapli Panny Marie Sněžné a ona se nám otevírá v novém úhlu. Stella Maris, která po staletí sloužila mnichům při přechodu Stěn jako maják, plní svůj účel i dnes. Vykácený les jí to usnadňuje. Večer si smažíme růžovky, jíme je a neumíráme. Ačkoli by to byla taková pěkná pointa.

Další den si jdu pro novou mapu. Má stejné měřítko, nový rok vydání a parádní lesklý obal. Tu starou stelu andulkám do klece, aby mohly běhat mezi Končinami a Pstrążnou, srát na Jiráskovu cestu, údolí Tří mušketýrů a Vladivostok. Aby mohly stokrát za den překračovat státní hranici a rozvodí dvou moří. Andulky jsou v rauši. Odnáším je na balkon, na chladných dlaždičkách rozkládám Broumovský výběžek a plánuju, kam dnes.

Thoreau říká, že okruh sedmdesáti mil stačí na celý život. A já vím, že nebudu mít klid, dokud to tu všechno nebudu znát nazpaměť, dokud se barevné klubko turistických stezek nerozmotá, přesněji nenahraje a neuloží do GPS mých mozkových závitů, v mé roztržité a zapomnětlivé hlavě. Pak tu jsou ještě neznačené stezky. A stezky, které zatím neexistují. Takže nebudu mít klid nikdy.

 

Další sloupky

 

© Marie Iljašenko
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 571x

Inzerce