Před šestaosmdesáti lety – přesně 16. srpna 1934 – se narodil francouzský komik Pierre Richard. Určitě si jej vybaví každý. Vyhublý mužíček s kudrnatými vlasy a vyděšeným pohledem, s omluvným výrazem ve tváři páchá kolem sebe tím větší zmatky, čím silněji jim chce předcházet. V jeho přítomnosti přestávají zaručeně fungovat jakékoli přístroje, lidé padají a boří přitom nosy do právě přinášených dortů. Ať se ocitne kdekoli, všude jej provázejí kaskády malérů zaviněné nešikovností, ale ještě častěji nešťastnou shodou osudových náhod. Taková je maska i ustrojení postav, s nimiž tento populární herec ve většině filmů vystupuje.

Richard už před drahnými lety sepsal knihu vzpomínek, která česky vyšla pod názvem Jako ryba bez vody. Do svého souboru Rozhovory nad Seinou jej zařadil také Jiří Žák. Nyní můžeme do zákulisí Richardových životních i profesních osudů znovu nahlédnout prostřednictvím knihy Pierre Richard – Nevím nic, ale řeknu všechno. Znění dovětku vychází z názvu jedné úspěšné hercovy komedie. Autor knihy Jérémie Imbert, jenž vystupuje současně jako jeho zpovědník i komentátor, nesepsal žádné odborné dílo, které by hlubokomyslně rozebíralo hereckou a režisérkou tvorbu Pierra Richarda, nýbrž čtenářsky vděčné pojednání, jazykově vycházející z verbální i mimické osobitosti. Překladatel Tomáš Kybal přitom dobře postihl jistou breptavost Richardovy mluvy.

Hercovy vzpomínky začínají v dětství prožitém ve stínu druhé světové války. Zájem o divadlo jej brzy zavedl do hereckých kurzů, kde se setkal s takovými legendami francouzských scén jako Charlesem Dullinem nebo Jeanem Vilarem. Prošel několika pařížskými kabarety, kde se naučil hbitě reagovat na sebemenší podněty ze strany obecenstva. Záhy dokázal unést i tíhu celovečerního představení, kdy většinou sám kraloval na jevišti. Již tehdy se rodil typ postav, kterými si později Richard získal popularitu i před televizní a filmovou kamerou.

Při četbě knihy zjistíme, jaké herce – přirozeně komiky – Richard už od dětství obdivoval: samozřejmě to byl Buster Keaton alias Frigo, vždy se vyznačující kamenně nehybným obličejem, ale také u nás málo známý Danny Kaye, jenž se nedávno dočkal retrospektivy na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Součástí textu jsou i stručné, nicméně výmluvné postřehy o Richardových kamarádech a spolupracovnících (Victor Lanoux, Yves Robert, Georges Brassens či Gérard Depardieu, jenž napsal i předmluvu, v níž se vyznal z obdivu ke svému kolegovi, s nímž zazářil ve třech mimořádně úspěšných dobrodružných komediích – Kopyto, Otec a otec, Uprchlíci).

Imbert postupuje podobně jako Truffaut při rozmluvách s Hitchcockem: výběrově se Richarda táže na několik jeho nejpříznačnějších filmů, z nichž ty nejvýznamnější mají samostatnou kapitolu, dotýká se nejen herectví, ale rovněž scenáristického, režisérského či produkčního působení, dojde i na nerealizované projekty. Pokládané dotazy ovšem umožňují volné plynutí Richardových postřehů a zážitků, jeho vzpomínání se mění v oslnivou tříšť událostí, které provázely natáčení, nechybí ani přiblížení jeho výprav do zahraničí – přiznává, jak jej mile překvapila obrovská popularita v někdejších zemích sovětského bloku (včetně Československa).

Imbert pozvolna a bez jakéhokoli zdůrazňování přechází od tradičních komediálních poloh Richardových hrdinů k vážněji pojatým i pojednaným postavám, jejichž éra začíná někdy v devadesátých letech filmy jako Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, kde se dotkl gruzínské samorostlosti – v gruzínské koprodukci jej režírovala Nana Džordžazeová. Změna hereckého rejstříku ovšem nijak zvlášť akcentovaná není. A lituji, že ani v knize samé, ani v připojených filmografiích není dovedena Richardova tvorba až do současnosti, končí bohužel rokem 2013 – tento časový horizont totiž provázel francouzské vydání a český vydavatel jej nedoplnil. V tiráži se dočteme, že obálku navrhla Lucie Vávrová, ale její přínos je spíše mizivý – převzala francouzskou obálku s týmž Richardovým portrétem, jen nápisy původně umístěné nahoře přesunula dolů. Francouzský originál lze na tuzemském knižním trhu sehnat rovněž, dokonce levněji než české vydání.

Protože kniha se opírá hlavně o zábavné historky s Richardem spojené, připojuji stručný vhled do jeho herecké práce. Začátky na stříbrném plátně nijak oslnivé nebyly. Musel přihrávat svým šťastnějším kolegům (jako Jeanu Lefebvrovi v Idiotu v Paříži, 1967). Když se Richardovi překulila Kristova léta, uvědomoval si, že uvízl mezi druhořadými herci a naděje na výraznější prosazení jsou stále mizivější. Rozhodl se vzít osud do vlastních rukou a vše vsadil na jednu kartu. Napsal scénář, přesvědčil producenty, že jediným režisérem, který přichází do úvahy, je právě on – a výsledkem byla bláznivá komedie Roztržitý (1970). Úspěch byl nesmírný a doslova přes noc se zrodila nová hvězda. Hvězda, která navazovala na ztřeštěné grotesky Laurela a Hardyho, Bustera Keatona nebo Harolda Lloyda. Richard však vynikal nejen ve splétání situační komiky, ale neméně zdatný se ukázal ve slovním humoru. Jeho překotná, mnohdy nesouvislá a zajíkavá mluva plná bláznivých protimluvů vyvolávala stejné výbuchy smíchu jako rozruch způsobený činy jeho postav.

Richard není tak excentrický jako Louis de Funès, nevyplňuje veškeré dění, stává se spíše nedobrovolnou obětí svých dobře míněných úmyslů. Nastoupená cesta se však osvědčila a Richard vbrzku dokončil druhý film stejného ražení, u něhož je dostatečně výmluvný už samotný název: Život plný malérů (1971). Richardovi hrdinové svůj osud snášejí s hrdou myslí a vztyčenou hlavou, aniž domýšlejí, že věci, které oni považují za samozřejmé, mohou jejich okolí šokovat.

Tuto dvojlomnost si bystře uvědomil zkušený režisér Yves Robert a přichystal mu roli psanou přesně na míru. Ve špionážní parodii Velký blondýn s černou botou (1972) se nic netušící houslista stane figurkou ve složitém souboji tajných služeb, je považován za špičkového agenta a každé jeho gesto je shledáváno jako rafinovaný tah na odvrácení pozornosti. Obrovský úspěch zajistil pokračování, které však už jen těží z jednou osvědčených gagů a nedorozumění – Návrat velkého blondýna (1974).

Richardovo typové zařazení se postupně začalo opotřebovávat, vyčerpaly se námětové zdroje, i diváci si museli všimnout, že se Richard začíná opakovat a nápaditost nahradily zveličená gesta a zvulgárnění komiky. Scenárista obou předchozích filmů Francis Veber mu naštěstí nabídl možnost, aby vykročil k nové poloze. Hračka (1976) mu přinesla mnohotvárnější roli, hraničící až s tragikomickým rozměrem. Hraje zde nezaměstnaného novináře, kterého si zakoupí bohatý tiskový magnát, aby si jeho rozmazlený synek měl s čím hrát. Dítěti je dodán jako opravdová hračka – zabalený v bedně. Tentýž režisér mu v dalších filmech vybral za partnera Gérarda Depardieua. Ve třech filmech spolu vytvořili úspěšnou komediální dvojici, postavenou na protikladu mezi ztřeštěným mužíčkem a racionálně uvažujícím hromotlukem. V Kopytu (1981) pátrají po nezvěstné dívce ztracené v jihoamerické džungli, v komedii Otec a otec (1983) se vyrovnávají s rodičovskou rolí a Uprchlíci (1986) je prezentují jako smolařské lupiče na útěku.

Pierre Richard nikdy nepřestal toužit po prosazení i v jiných typech úloh. Dočkal se. V historickém dramatu Šachová partie (1994) hraje impresária nevzhledného, společensky neohrabaného mladíka, jehož jediným světem se staly šachy. Richardův bývalý abbé vidí ve svém geniálním svěřenci příležitost, jak přijít k pořádným penězům. Poté následují gruzínská díla, do jejichž osobité poetiky je zasunut jako svého druhu maskot – jednak Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře (1996), jednak Léto ztracených polibků (2000). K posledním (i u nás úspěšným titulům) patří posmutnělá komedie z domova důchodců Co kdybychom žili společně (2011), kde se setkal s mezinárodní plejádou hvězd (Jane Fondová, Geraldine Chaplinová, Daniel Brühl). Zbývá doplnit, že v posledních letech uvedla Česká televize o Pierru Richardovi dva dokumenty.

Jako zajímavost doplňme, že v první půli šedesátých let, kdy byl ještě zcela neznámý, se jméno Pierre Richard mihlo v několika filmech, které v jeho filmografiích zcela chybí. Například v německých gangsterkách Tajemství čínského karafiátu a Chladnokrevně předložený účet, nebo dokonce v českém sportovním dramatu Poslední etapa. Zatímco v německých produktech budoucí slavný komik doopravdy vystupoval, v českém případě to byla pouhá shoda jmen.