Lovecraft, Howard Phillips: Smyčka medúzy a jiné příběhy

Lovecraft, Howard Phillips
Smyčka medúzy a jiné příběhy

recenze fantasy

Druhý svazek Lovecraftových revizí cizích textů a spoluprací na nich přináší fanouškům pána z Providence i všem příznivcům hrůzostrašných a fantastických příběhů novou nálož povídek, v nichž se dostane na prastaré bohy, ještěří Venušany, šílené vědecké pokusy i záležitosti, jež měly lidskému oku zůstat navždy skryty.

Kosmická hrůza znovu zasahuje
Howard Phillips Lovecraft
: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Přel. Richard Podaný a Linda Bartošková, Argo, Praha, 2020, 472 s.

„Zdá se paradoxním tvrdit, že by podobná věc měla něco jako výraz, navzdory tomu Jones cítil, že ten trojúhelník vypoulených rybích očí a ten šikmo nastavený chobotovitý výběžek jako by vyjadřovaly směs nenávisti, hltavosti a krutosti pro člověka nesrozumitelné, protože se mísily s dalšími emocemi, jež nepatří do tohoto světa ani této sluneční soustavy.“ I druhý soubor povídek, na nichž se nějakým způsobem, ať už revizí víceméně hotového díla, nebo rozpracováním načrtnutého námětu, podílel mistr kosmické hrůzy H. P. Lovecraft, přináší řadu nadmíru působivých textů plných lovecraftovských motivů, leckdy však zasazených do prostředí, jež pro autora nejsou zase tak obvyklá.

Smyčka medúzy a jiné příběhy začíná přesně tam, kde skončil Hemživý chaos, a to nejen chronologicky, ale i autorsky. První povídkou je totiž eponymní Smyčka medúzy, kterou Lovecraft napsal pro Zealii Bishopovou, jejíž rozsáhlý Pahorek uzavíral první svazek. Jak už název vypovídá, text čerpá z řecké mytologie, kombinované s klasickým motivem starého domu, jehož letitý správce musí střežit jakési příšerné tajemství. Nevyniká jen sugestivními obrazy a pozvolna se stupňující hrůzou, ale i z dnešního pohledu poněkud nekorektním, byť pro znalce Lovecraftova díla nepřekvapivým vyvrcholením (vyzrazeným již v předmluvě editorem svazku S. T. Joshim, takže proč tak neučinit i zde): zřídlem všeho zla je černoška! Podobné rasistické narážky se posléze objeví i v několika jiných příbězích. Rozhodně však ne v tom, který následuje po Smyčce medúzy a na němž Lovecraft spolupracoval s Henrym S. Whiteheadem. Povídka, nesoucí prostý název Past a pojednávající o starodávném zrcadle, jež v sobě skrývá víc než odraz svého nynějšího okolí, patří vůbec k tomu nejlepšímu z celé sbírky a představuje znamenitý příspěvek k fantastickým prózám, které reflektují možnost existence a proniknutí do čtvrtého rozměru. Pointa, respektive důkaz, že jedna z postav skutečně přebývala ve vyšší dimenzi, se pozoruhodně podobá závěru Příběhu Gottfrieda Plattnera od H. G. Wellse.

Jádro sbírky co do počtu i rozsahu tvoří texty, na nichž Lovecraft spolupracoval s Hazel Headovou, ačkoli i v tomto případě podle všeho spolupráce, podobně jako u Bishopové, spočívala v tom, že Headová dodala zápletku či synopsi, již HPL následně přetvořil v plnohodnotnou povídku. Pětice příběhů (Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti) vyniká netradičními náměty i nespočtem odkazů na Lovecraftovu mytologii. Nejpropracovanější je Okřídlená smrt, která ukazuje, kam až je člověka schopná dovést nenávist a touha po pomstě, a připomíná, že pomsta se někdy vrací jako bumerang. Zvlášť když se do toho zamíchá trocha afrických pověr. Tedy pakliže jsou to skutečně jen pověry. Parádní atmosféru naopak nabídne podle Joshiho až záměrně parodická Hrůza v muzeu, která vedle jednoho zapomenutého krvežíznivého božstva využívá imaginativního prostředí muzea voskových figurín. Vyloženě černohumorná je potom Hrůza na pohřebišti, pobrnkávající na osvědčenou strunu proslavenou již E. A. Poem, totiž pohřbení zaživa.

Další výraznou postavou, jejíž jméno se ve Smyčce medúzy objevuje hned u šesti příspěvků, je R. H. Barlow, blízký Lovecraftův přítel a jeden z jeho nejnadanějších žáků. S Lovecraftem si začal dopisovat už v roce 1931, kdy mu bylo teprve 13 let. Později se oba muži také několikrát osobně setkali. První Barlowovy pokusy v hrůzostrašné literatuře – Skolení monstra a Poklad zvěromága – představují spíše krátké jednohubky a jejich finální podobu Lovecraft patrně notně ovlivnil. Přesto naznačily mladíkův potenciál, který výrazněji zaplanul už v textu Spíš moře vyschnou, zamýšlejícím se nad pomíjivostí lidské rasy a civilizace, a naplno se rozhořel ve skoro až snovém, působivými obrazy překypujícím Nočním oceánu. V něm Barlow s pozoruhodnou vyspělostí, vhledem a citlivostí líčí vnitřní život muže, který se ubytoval v osamělém domě na pobřeží a jeho mysl pomalu zaplavuje oceán, jehož nekonečné vody začínají nedaleko domu a který může ukrývat tajemství, jaká si zdravá mysl nedokáže nebo spíš nechce připustit. Zajímavé je, že povídka a okolnosti jejího vzniku inspirovaly Paula La Fargeho k napsání stejnojmenného mystifikačního románu (Noční oceán, Paseka, 2018), kde se protagonisté snaží přijít na kloub tomu, jaký mezi sebou Lovecraft a Barlow vlastně měli vztah.

Z povídek ve sbírce lze jmenovat ještě úžasně makabrózní Vyzvednutí z hrobu, jež Lovecraft napsal s Duanem W. Rimelem, či text pojmenovaný Ve zdech Eryxu, na němž spolupracoval s Kennethem Sterlingem a který se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti na Venuši (tehdy se ještě nevědělo, že je její povrch naprosto neobyvatelný, naopak se uvažovalo o tom, že by mohla připomínat pozemské tropické oblasti). Autoři tu upozorňují na nebezpečí, jež může přinášet podceňování cizí rasy a neúcta k její kultuře. Svým způsobem zaujme i Výzva z jiného světa, byť ne nějak výjimečnou kvalitou, ale spíše způsobem vzniku: jde totiž o štafetovou povídku, na níž postupně spolupracovali hned čtyři autoři. Podobně jako v prvním svazku nechybí ani zde názorná ukázka toho, jak Lovecraft uměl naložit s vyloženě podprůměrným dílem a vytvořit z něj přinejmenším zajímavý příběh s mnohem důmyslnější zápletkou (originální text je zahrnut v Dodatcích, Lovecraftův přepis v hlavní části). A co víc, honorář za takto kompletně přepracovanou povídku, nazvanou Deník Alonza Typera, Lovecraft blahosklonně ponechal původnímu autorovi Williamu Lumleymu.

Pro Smyčku medúzy v zásadě platí totéž co pro Hemživý chaos. Z téměř dvacítky povídek, jež vznikaly během zhruba posledních osmi let Lovecraftova života, není ani jedna vyloženě špatná, a většina se dokonce pohybuje ve slušném nadprůměru. Nicméně kvalitativně navrch má rozhodně první třetina či polovina sbírky, tedy například texty, jež autor psal pro Zealii Bishopovou či Hazel Headovou, třebaže zrovna samotnou Smyčku medúzy Joshi pokládá za „nejméně povedenou z rozměrnějších Lovecraftových povídek psaných pro druhé“ (osobně to považuju za příliš silné tvrzení). V druhé polovině, kde jsou zejména rané práce Barlowa a jiných Lovecraftových následovníků, už sbírce poněkud dochází dech, byť i zde se najde několik parádních kousků a nižší kvalita je dost možná jen důsledkem laťky, kterou bravurní úvod nasadil příliš vysoko. Nezbývá než se opakovat a knihu doporučit všem zapřisáhlým přívržencům lovecraftovského hororu i hororu obecně. Pán z Providence má rozhodně co nabídnout i více než osmdesát let po smrti.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.